Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Divný název, ale věřte, že už to vypadalo, že  si s žádným psem nezaběhám nikdy.  Za pět minut dvanáct bylo naštěstí přece jen včas a protože jsem (vzpomínáte?) spřízněná s nezmarem,  otravovala jsem po dvou týdnech bílé pláště natolik, že  mě vyrazili z nemocnice právě včas.  Moc se jim tedy nechtělo, ale protože měly, k mému štěstí, velmi silný deficit lůžek, podlehly mým slibům, že budu děsně odpočívat.  Proč tedy neodpočívat na křesílku u kruhu výstavního?

Obrazek

Byla jsem, ještě v pondělí, už smířená, že se výstavy vzdám. Takže vyhlídka, že  ještě věc není zcela ztracena, mi dobila baterky a když jsem i doma zjistila, že (oproti stavu před nemocnicí) srším energií (hm, srším asi nebude to správné slovo), kula jsem železo, dokud bylo žhavé.  Ne že bych měla rodinnou podporu, to tedy ne…nejraději by mě drželi v posteli. Zažili si totiž už dost hrůzy, kdy se v noci budili zborceni potem, že jim nechám tříměsíční miminko na krku jednou provždy. Děsili se zbytečně, protože pouho pouhé pomyšlení, co by mi ti mí tři chlapi z mé sladké holčičky vychovali, by mě donutilo vstát, třeba bych už byla v dubové (nebo dneska snad ekologicky papírové?) rakvi.

Že nemám naději na umístění  se svýma holkama, které za poslední měsíc zvlčely definitivně, mi vůbec nekalilo radost, těšila jsem se, že pojedu na výlet, že pookřeji ve výstavním ruchu, že se konečně shledám s kamarády a že se podívám, co nám roste za pěknou konkurenci, prostě, chtěla jsem si po té dlouhé mučivé době zase udělat radost.

Zbývalo vyřešit jeden drobný problém a tím bylo hlídání Verunky. Protože jsem si musela nechtě přiznat, že na pejsky a mimi současně stále ještě nemám dost kondice.  Babička nejevila zrovna moc nadšení, přece jen hlavní tíha odpovědnosti za miminko byla v uplynulých týdnech na ní a tak se těšila, že se o víkendu konečně dostane na zahradu. Až když jsem slíbila, že brzo po obědě budeme doma (a to jsem mohla slíbit s čistým svědomím), měla Verunka o bezpečí, servis a taky legraci postaráno.

Přečísla jsem tedy letem světem děsivě línající kožíšky zvěře psovité,  vhodila do batůžku vstupáky a očkovací průkazy a v neděli po ránu jsem cestou k Budějovicím vyzvídala pomocí mobilu, kde mají letos kruh hovawarti. S Bertem se totiž dalo snadno parkovat třeba i venku, ale se dvěma psiskama a na mých slabých nožkách byl vjezd a parkování v areálu nezbytností. Naštěstí máme naše rozlehlé jihočeské výstaviště, co nám ještě soudruzi vystavěli, abychom se mohli kochat úspěchy Země živitelky, dostatečně vybavené parkovacími plochami a tak mohla moje zdevastovaná maličkost jen vyklouznout z auta a vyzvednout katalog a poté dovléci své podvyživené tělíčko k výstavnímu kruhu, aniž by se složilo. 

Jak si vedly naše fenky? Zcela podle očekávání. Moc se jim to líbilo. Tahaly za vodítka, až ztrácely dech, naštěstí Čakirka omezila své skákání po lidech o takových 75% oproti minulému pokusu o vystavování, takže jí musím, alespoň v této fázi vyprávění, docela pochválit. Ostatně, ani s taháním moc úspěchů neslavila, vodil ji totiž páneček a ten se rozhodně vláčet nenechá, takže měla, jak doma říkáme,  po žížalkách.  Dixie se chovala, ostatně jako vždy, slušně.  Což je tedy zajímavé, když princezna se chová jak buranka ze vsi a sluníčkové štěně, o  které socializace jen tak vzdáleně brnkla, nemá problém.

Kruh byl venkovní, nádherně prostorný, s dostatkem místa ze všech stran,  zahnízdit tedy bylo kde, psí holky to uvítaly s povděkem, miska plná vody přišla právě vhod. Tedy, misky byly dvě, ale ty potvory měly pokaždé čumáky obě v jedné z nich.  Co kdyby ta druhá dostala něco lepšího, že?

Počasí bylo přímo exkluzivní,   nejspíš nám právě kulminuje jaro, aby plavmo přešlo do léta a tak bylo hovawartům docela horko.

Dokud byl čas, šli jsme si s Martinem proběhnout výstavní kruh.  To je totiž něco, co potřebují Czkira i Dixie co nejčastěji zkoušet, aby si zvykly. Bylo to mnohem menší drama, než v březnu. Pokrok nezastavíš. Čaky se nezmrzačila, akorát plivla piškotek na zem a zamotala tak hlavičku dalším probíhajícím pejskům. Situaci zachránila Dixie, která s jídlem nemá sebemenší problém a oslintaný vyplivnutý piškotek uklidila s pečlivostí jí vlastní.  Zato panička pochopila při pokusu o běh, že to s jejími silami přece jen ještě není  zcela OK a  nezbylo jí, než se modlit, aby si paní rozhodčí nezkládala na prohánění pejsků v pohybu.   

S tou paní rozhodčí to tedy bylo také zajímavé, klub totiž očekával vzácnou návštěvu z Finska, ale protože vulkány si poroučet nedají a drze znečistily ovzduší tak, že letadla se neodvažovala okupovat vzdušný prostor, nebylo jisté, zda se finská paní rozhodčí na výstavu dokáže dopravit. A tak v rámci prevence byla povolána náhrada z bratrského Slovenska a za sebe můžu z celého srdce říct, že to byla náhrada zcela plnohodnotná, ne-li mnohem lepší, než by mohla být původní paní rozhodčí, které bychom nerozuměli ani slovíčko. Byla  radost pozorovat velmi důkladnou a precizní práci rozhodčí, byla radost mít opravdu podrobný a přesný posudek a byla radost být s ní v jednom kruhu. No prostě – spokojenost maximální a jsem fakt ráda, že mi mohla skouknout obě holky a ukázat jejich přednosti a slabiny. Ne každý rozhodčí to totiž dokáže.

Že se psi budou posuzovat podle barev, to jsem samozřejmě věděla. Ale kdybych se nepodívala ještě těsně před odjezdem na rozpis kruhů, tak bych si stále myslela, že se nejprve posuzují psi podle barev a pak feny podle barev.  Takhle jsem byla neskonale překvapená, že Čaky nastupuje jako pátý pes v pořadí, takže moc času na flákání nemáme.  Uznávám, že jako majitelku černé a znakaté feny mě to velmi potěšilo, znamená to totiž, že dostojím slibu brzkého návratu. Zato majitele plavých pejsků podobné zjištění muselo uvrhnout do zoufalých vyhlídek dlouhého čekání.  Ale zas, kdo si počká, ten se dočká, což platí v případě našeho původně rivala, posléze kamaráda a nyní naprostého favorita mezi pejsky Dantýska, kterému se, k naší veliké radosti,  čekání bohatě vyplatilo a odvezl si  CACe i CAIBa!!!

Obrazek

V této chvíli je ale do vítězných fanfár daleko, v této chvíli nastupuji s Čakirou do kruhu a žaludek mám sevřený předzvěstí potíží. Třetí  soupeřka sice nenastoupila, to ale mým  pocitům nijak neulehčilo. Klepala bych se, i kdybychom nastoupily samotinké.  Nástup ušel, paní rozhodčí si nechala olíznout ruku od obou holek a už jsme naklusaly na zuby.  Tak tady musím Čakirku taky pochválit. A moc! Byla velmi trpělivá a opravdu si nechala zuby důkladně spočítat a to paní rozhodčí rozhodně nevynechala ani jeden zub. Že taková důkladná prohlídka u přece jen naprosto nezkušeného juniora projde bez potíží, to bych nečekala. Radost mě uspala na vavřínech, protože pojednou byla Čaky stočená do klubíčka a paní rozhodčí vylekaná a mě pomaloučku do mozečku docházelo, že paní rozhodčí se vrhla Čakirce na důkladné prohmatání chvostu a Čaky se rozhodla protestovat, stejně jako při pročesávání. Sahat jí na ocásek?! To tak!!!!  To ovšem paní rozhodčí nemohla vědět, že jí Čakirka nic neudělá, že jen tak protestuje. Ovšemže se plným právem musela leknout. A já dostala další cenou lekci a ponaučení. Jsem zcela zapomněla(!), že správný rozhodčí zkontroluje zálomky na ocase a nenaučila jsem Čakiru  na tento úkon, podobně jako na zuby. A další chybou bylo, že jsem nedůvěřivé Čakře neukázala zblízka plastikový pavilon, ve kterém jí nyní nutily se předvádět. Měla totiž tendenci  z něj vypadnout a to rozhodně nevzbuzovalo dobrý dojem. Bylo vidět, že se Čaky rozhodčí líbí, dávala přednost lehkonohým psům, ale dobrý dojem exteriéru přebilo chování, o běhu radši nemluvě, protože pes se téměř celou dobu škrtil na vodítku a děkuji bohu, že mě ani nenapadlo použít vodítko výstavní. Tak se Čaky  připravila o známku výborná a zbyla na nás velmi dobrá.  Nijak mě to nemrzelo, jednak jsem to očekávala, jednak jsem ráda, že je Čakirka pěkně stavěná a věřím, že si své výborné  v budoucnu určitě vybojuje. Ostatně jsem zvyklá, že nikdy nic nedostanem zadarmo a ani tady nebude žádná vyjímka, čeká nás zase spousta práce, a zase práce, jak jinak.

ObrazekI když, jedna vyjímka, možná (klepu na dřevo)  by tu být mohla. Sluníčkové štěně!!!!! Martin je hrozný trémista (po kom to to dítě asi má, že…) a tak se už předem děsil nástupu s Dixie do kruhu. Zcela zbytečně, protože sluníčkové štěně si paní rozhodčí naprosto koupilo. Sice mělo drobné námitky proti prohlídce svých čerstvě narostlých bělostných molárů a premolárů, ale pak zahrnulo paní rozhodčí mezi své přátele a tancovalo jí taneček radosti, předvedlo se i v pohybu bez tahání a škubání se na vodítku a tak nemohlo skončit jinak, než se známkou VN1 a krásným posudkem. Že by výstavní talent?  Kdo by to byl do naší Popelky, neustále sužovanou domácí tyranií starší princezničky, řekl?

Trochu času mi přece jen zbylo na popovídání, dokonce jsme koupili těm našim holkám každé její vlastní velkou hovězí kost za odměnu a speciálně pro mojí černočernou Čakirku jsem koupila to nejpevnější výstavní vodítko, co se dalo sehnat. A klikr, klikr jsem nesehnala. Od té doby, co jsem svůj původní pohřešila (a podezřívám Čakiru, že ho zahrabala kdoví do jakého záhonu), od té doby po něm stůňu…

ObrazekA dál? Dál už nic. Jestli neumřu (a jak vidíte, bráním se zuby nehty), všichni se sejdeme za pár dní na Knížecím rybníku. Bude to událost hovawartího roku číslo jedna a vězte, že kromě výstavy nás osobně čeká i slavný svod, na kterém se obě moje holky  shledají s rekordním počtem svých sourozenců a vejdeme tak do dějin hovawartích statistik. Jestli nevěříte, nahlédněte do přihlašovací listiny.