Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ze života psího i lidského

"já jenom kráčím po cestách, které mají srdce. Po kterékoliv cestě, která má srdce. Po nich putuji a jediné, co mě zajímá, je, abych je prošel až na sám konec

a jak tak jdu, tak bez dechu zírám a zírám."

(Carlos Castaneda)

6.6.2019

Blogerská linie naší chovky umírá na úbytě. Už kolik let vím, že je na čase opustit estránky, ale jak už to bývá, pořád na nic není čas. Loňský rok byl jeden těch z přelomových, který byste se nejraději vyhli. Naštěstí se to netýká chovky, všichni naši pejsci jsou v naprostém pořádku. Ba, dokonce jich je více, než byste čekali, po své mamince jsem zdědila ještě retrívřici, které je 14 let, takže u nás doma už pro samé psy není kam šlápnout nejenom obrazně, ale přímo doslova. Když se retrívřice otrkala ve smečce a pochopila, že určitý pud sebezáchovy je třeba mít, pokud chce žít vedle Czakiry, uzavřela pevnou koalici se Sofií. Sofie má konečně někoho, kdo je s ní ochoten  být v psí rvačce několik hodin denně. Blbý je, že zároveň s hraním mají obě silný smysl pro povinnost psa doprovázet páníčka, takže se s hrou všude stěhují za náma. Proto máte neustále pod nohama válející se po sobě psy, což je o úraz. Retrívřice je také těžce nedomazlená, takže jakmile se posadíte, už rve svojí hlavu pod vaši ruku a "Hlaď, člověče!"   Na psech je krásné, že neřeší co bylo, co bude, že už jim to neběhá jak zamlada. Prostě žijí a užívají si den a dělají si radost. Sofii se také děsně líbí, že konečně je doma i někdo kdo ji podporuje ve štěkání, protože retrívřice štěká dost.  Sice hlubokým hlasem, což je mnohem snesitelnější než ostrý jekot šeltice, nicméně nějaký noční klid je jí ukradený.