Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Vaření pod psa

31. 10. 2008

Při pátečním pravidelném nákupu jsem si vybrala překrásně naducanou, sytě zelenou kapustu obřích rozměrů a přes znechucený pohled mého manžela ji něžně uložila do nákupního košíku.  Nevím, jak to chodí u vás, ale moje drahá polovička je přesvědčena, že při požití libovolné zeleniny dochází k fatální otravě organismu, ba v jeho případě by mohlo dojít až k srdečnímu kolapsu.  Slovo vegetarián u něj znamená nejtěžší urážku a snahu propašovat do jeho stravy maskované vitamíny považuje za čin hodný Maryši.  Ze zeleniny akceptuje pouze zelí, ovšem jen jako lehký doplněk řádně propečeného kousku vepřového. Není divu, že  se dívá na kapustu v košíku se špatně maskovanou nenávistí.  Znovu mu tedy musím chlácholivě zopakovat, že to, že  si občas něco koupím dle svého gusta ještě zdaleka neznamená, že ho budu nutit se na konzumaci podílet.

ObrazekKapustu mám  šťastně zajištěnou, teď ještě zakoupit pěkný kousek uzeného, protože bez něj by  karbanátky neměly tu správnou chuť. Jindy mě fronta v mastně spolehlivě odradí, tentokrát jsem ovšem trpělivě vyčkávala. Vybrala jsem si hezky libovou špičku bůčku, když v tom do mě drcne manžel. „Doufám, že to uzené nechceš zkazit tou kapustou?!“  „To tady doufáš zcela marně“, pomyslela jsem si a spolkla slinu, která mi naskočila na jazyku při pomyšlení na voňavou dobrotu. Netřeba dráždit hada bosou nohou a proto nahlas takticky odvětím: „Ale to víš, že ti kus nechám  k bramborovému knedlíku… “  „Vezmi toho uzeného raději víc! “, přesto mě nabádá znepokojený muž. To víte, kapusta v baráku, to je přímé ohrožení mužské svébytnosti.  „Proč ne. Tak mi tedy dejte toho uzeného dva kusy!“, obracím se na prodavačku. Výsledná váha mě div neporazila, tašce se nebezpečně prodlužují ouška a tak ji rychle předávám do mužských rukou. Stálo to sice, včetně kousku masa na řízky,  dost peněz, ale což, uzené se u nás nikdy nezkazilo.  Hezky si to rozporcuji, část zamrazím, část půjde do kapustičky, ňam! 

Po večerním návratu z nákupu zbývá uložit nakoupené zásoby. V této fázi považují moji  mužští svoji spolupráci na každotýdenním lovu zásob za ukončenou, každý drapne kousek kořisti a spokojeně se věnují své „večeři“ a zaslouženému odpočinku. Když konečně spíž i lednička opět přetékají zásobami hodnými křečka, mám toho taky dost.  Ještě zbývá rozebrat a uložit tašku z mastny. Oči se mi už klíží a tak se rozhodnu nechat porcování na ráno, vyndám jen maso na talíř, aby šťáva nevytekla, uzené ponechávám v igelitové tašce, beztak je pootevřená a  nechávám obojí v nevytápěné chodbě na mrazáku.  Vy, co víte, že naše domácnost obnáší kromě psa i dva kocoury, se možná trochu divíte, ale naše zvířata ze stolů nekradou!  Kradou si vzájemně ze svých misek, to jo, ale kredence, stůl a nábytek vůbec jsou pro ně tabu. V tomto ohledu je můj manžel, byvší v minulém životě zcela jistě medvídek mýval, zcela nekompromisní a každému novému přírůstku do domácnosti je to hned zcela vážně vysvětleno. Zatím to všichni pochopili.  Proto jdu bezstarostně spát.

Sotva se probudím,  opět se mi v duchu vynoří vzpomínka na voňavou dobrotu babičky. To budou kluci koukat! Jestlipak jim taky tak budou chutnat, jako mně?

Radostně se vrhám do kuchyně, zatímco celý dům ještě poklidně pochrupuje.  Spinkají dětičky, spinká páneček, slastně chrní kocouři v křeslech a Bert spokojeně zabírá půl chodby svojí spací dekou. Nějak se mu nechce vstávat…To je nějaké vítání paničky? No tak vstávej chlupatá obludo?! Konečně Bert předvede ranní vítací rituál, ale sotva vidí, že si jdu po práci, zase se spokojeně svalí a chrápe si dál.  Klidně by u nás mohli natáčet Šípkovou Růženku. Aspoň mám čas jen pro sebe. Zvesela si jdu  pro uzené, taška stále leží na mrazáku, vedle na talíři netknutá kýta. Jak to má být.

Ale počkat? Vždyť včera se to do té tašky nemohlo vejít a dneska je nějak schlíplá?!!!

Vrhám se k tašce. Uvnitř se na mě směje kus uzeného. Ale jen jeden!!! Téměř tříkilová špička uzeného bůčku zmizela beze stopy. Nejsem sice  Sherlock Holmes,   ale mé podezření okamžitě padlo na  pospávajícího psa.  Takový kus masa ale přece nemohl jen tak sežrat?! To se nemohlo vejít ani do žaludku lva! No počkej potvoro! Skáču do pantoflí a vrhám se na  ještě jinovatkou zešedlý dvůr. Někde musí být zbytek…Prohledávám prostory, ale nikde ani stopa. Zahrabal. Určitě si zbytek zahrabal! Jen se těš, až ho najdu, pěkně ti ho vyčtu!  Bedlivě prohlížím záhony. Nic. Nikde ani stopa nedávného zločinu. Konečně – tam kde ještě včera se zelenala čerstvě zakořeněná lilie od sestřenice, tam vidím jen rozdrcené listy a hromádku jak od krtka. Jdu najisto. Ruce nořím do nakypřené země. Kromě zbytků liliové cibule – nic. Zaryji ruce ještě hlouběji. Marně. Jdu si znechuceně umýt hlínou znečištěné ruce. Kolem mě se šmrdolí schlíplý pes. Nemá výčitky svědomí, to určitě nemá. Ale cítí, že panička v sobě dusí zlost! Dusí, protože bez důkazů se neodvažuji obvinit ani psa.  Vztekle se dívám na jeho psí postavu. Březí vlk! Bodež  by nepospával, bestie jedna chlupatá…přežraná! „Počkej příšero, týden nedostaneš nažrat!“, v duchu kuji pomsty nejstrašnější. „Pak nemáš být tlustý, mrcho jedna mlsná, ošklivá!!!“  Tesák omluvně vrtí ocasem.

I když jsem  z nejhoršího rozčilení venku vychladla,  pořád ještě s pozůstatky vzteku jsem dala vařit zbylý kus uzeného.  Budu se muset spokojit s málem. I kapusta už si tiše pobublává v hrnci…

„Fuj! Co to tu smrdí?“ Synáček se vybatolil z postýlky…

“Kapusta voní!“  

„A to jako nebude k obědu nic jiného?“, ptá se nevěřícně.

„Chceš mě taky naštvat? Nestačí, že mi pes sežral takového masa?!“, odpovídám v duchu své nálady.

 „Bert sežral maso?“, vykulí očička téměř dvoumetrový chlapeček…

O pár minut později slyším přes dveře chodby: „Pocem ty můj malý čumáčku. Tak ty jsi spapal masíčko? Ty jeden takovej! Panička je ošklivá, viď? Masíčko by ti nepopřála…“, úplně je vidím přes ty dveře, jak  tam Bert šťastně mlátí ocasem  a něžně se otírá o mladého pánečka…

„Bože, ty to vidíš?“ Nejspíš vidí.  Určitě se chechtá…je  taky rodu mužského.

Vařím bramborové knedlíky, kuřecí polévku s celestýnskými nudlemi, pro jistotu zapékám plátky z kýty společně se sýrem a šlehačkou, protože starší syn nejí uzené a vypadá to, že kapustové karbanátky si zbaštím sama. Tak ať! Beztak se na ně pořád těším jak malé dítě.   Kapusta i část uzeného prošly mlýnkem na maso, přidávám vajíčka, nesmím zapomenout na majoránku a česnek, konečně jsou s láskou uplácané placičky seřazeny na táce jak vojáci na přehlídce a brzy, ňam, brzy mi nastanou ty draze zaplacené hody!  Rozpálím pánev s domácím sádlem a  téměř nábožně vkládám jednotlivé kousky na pánev.  Slintám.  Hlídám si správnou teplotu a trpělivě čekám, až první strana zezlátne. Je čas karbanátky otočit. Ale co to? Každá z placiček se roztéká…nesmažím přece sýr, co to je? Po chvilce je pánev místo karbanátků plná šílené hmoty…Po druhém pokusu to vzdávám. Z karbanátků vytvářím „prejt“ a na pekáčku ho dávám upéct do trouby. Voní to taky dobře, ale ta pohana…Copak nezvládnu pitomé kapustové karbanátky?  V čem je chyba? Dala jsem do nich moc masa? Málo vajec? Málo zahustila strouhankou? Příliš zahustila? Ach jo…

Ani manžel mě nepotěšil. Měl se taky  rozčílit na drzého psa a ne se ho láskyplně vyptávat, jak mu chutnalo uzené!!! Aspoň kdyby finanční újmy zalitoval. Ale on to tomu čoklovi přál! Vidím do něj jak do chlupaté deky. Přál mi to zlomyslně za to, že pašuji kapustu do baráku.

Ba ani na cvičáku jsem druhého dne nenašla soucitnou duši. Všichni se smáli, až jim tekly slzy, jak šikovný pejsek k proviantu přišel. No, ale přece jen – pejsek, vědom si, že panička proti němu něco má, šlapal jak hodinky a tak si paničku nakonec udobřil. Nakonec, co se budu rozčilovat pro kousek masa, sama jsem si to vykoledovala tím, že jsem maso dala psovi rovnou pod čumák…

K večeru jsem si šla vylít trápené srdce mamince. I neopomněla jsem vzpomenout svojí chuť na kapustové karbanátky.  „Kapustové karbanátky?“, řekla moje matka. „Ty já nedělám, zanevřela jsem na ně vloni,  představ si, že se mi bůhvíproč roztekly na pánvi!  Asi jsem do nich dala moc uzeného…Nebo že by teď pěstovali nějakou špatnou kapustu?“