Czakiru přejelo auto
O počasí léta páně třináctého, nemusím nikomu moc vyprávět. Nekonečné období dešťů, spojené se záplavami, přineslo mnohým neštěstí do života. U nás ve vsi o tom víme své, Těšovice leží na toku Blanice pod Husineckou přehradou a při povodních 2002 dravá voda zcela strhla tři domy, o vytopených ani nemluvě. Na naši usedlost na kopci to zkouší pouze spodní voda, ale povodně nás poučily a tak máme od těch dob systém čerpadel, který zamezí spodní vodě roztahovat se mi po kuchyni. Nám naštěstí letošní voda a chladné počasí jen znepříjemnily zahrádkářské práce a způsobily, že tráva před domem přerostla schopnosti elektrické sekačky a tak nezbylo, než ji složit pomocí Adélky (to není děvče pro všechno, to je bubnová sekačka s něžným jménem). Zkosenou trávu je nutno odvozit. Ujal se toho manžel a jak už to u nás bývá, asistovaly mu všechny holky. Jak psí, tak Verunka, to by bylo, aby jim něco ušlo. Byl už pokročilejší večer, kdy my skřivani padáme na zobák, ale sovám to vůbec nevadí, ty se vrhají do práce. Pro ty, kteří to nevědí, zdůrazním, že bydlíme u frekventované silnice, na které se nás nejméně dvakrát do týdne pokusí některý z adrenalinových řidičů zabít. Proto naše děti a psi procházejí důsledným dlouhodobým výcvikem kurzu přežití v extrémních dopravních podmínkách. Svůj kurz přežití absoloval i kocour Garfield, který ve svém věku 7-mi let není v provozu žádným zelenáčem, což dokazuje i svým věkem, který dávno překročil průměrný věk koček ve vsi. A přesto, pánové a dámy. Přesto se stalo, co se stalo.
Zatímco se před domem intenzivně pracovalo, přicházel na večeři ze svých kočičích toulek Garfieldek. Překvapen čilým ruchem před domem, usedl vprostřed silnice a meditoval, co pro něj nezvyklá situace znamená. Přemýšlet uprostřed silnice stojí za starou belu a tak se ho tatínek s Verunkou snažili křikem zahnat. Leč Garfieldek si asi seděl na příjmovém kabelu a nehnul se. Následně si to přifrčelo auto, řidič uviděl Garfielda a začal brzdit. Byl slušný řidič, nehnal si to obcí nedovolenou rychlostí, jako někteří a tak před kocourem zastavil včas. To Garfileda přesvědčilo a rozhodl se opustit silnici. Tatínek si odechl a otočil se k práci, řidič mohl pokračovat v cestě a v tu chvíli se Czakira rozhodla pokárat kocoura a vběhla před rozjíždějící se auto.
Zrovna jsem se rozhodla překontrolovat pracující smečku a zdálo se vše v pořádku. Tráva byla naložená, Dixie pobíhala kolem sekačky, Czakira ležela na oblíbeném písku. „Jak vám to jde?“, ptám se, nic netušíc. „Dobře. Až na to, že Czakiru přejelo auto.“
„Cožéééé???“ Já nevím, proč mi to dělají? Nezasloužím si chvilku klidného života???
Podrobila jsem Czakiru důkladné prohlídce, ale zdálo se, že je celá. Používala všechny čtyři, nekulhala, jen při pohybu malinko skuvíkala. Lehce uklidněna z prvotního šoku jsem konečně nabrala dech. Hm, co jsem pak všechno vypustila z plic o nezodpovědných lidech, to raději zveřejňovat nebudu.
Protože jsem nenašla důvod ihned burcovat veterináře, snažila jsem se nepodléhat panice. Přesto červík v člověku hlodá a tak jsem celou noc lozila kontrolovat chrápajícimu psovi sliznice, zda neblednou a nesignalizují tak vnitřní krvácení. K ránu jsem konečně usnula, ale po procitnutí jsem letěla hledat psa. Czakira se přesunula během noci do chodby, teď tam stála, hřbet v oblouku a klepala se. Zachvátila mě panika, slzy vhrkly do očí. Zoufale jsem volala veterinářce, zda můžeme přijet. Ta, zděšená mým přístupem, proč jsme nepřijeli okamžitě po srážce, ochotně souhlasila. Vzburcovala jsem rodinu, naložili jsme psa do auta a vyrazili do Vimperka. Už v čekárně se Czakiře výrazně ulevilo. Po klepajícím se psovi ani památka. Nakráčela do ordinace, nechala se důkladně vyšetřit a já si připadala po ranním telefonátu jak hysterický kretén. Verdikt byl veskrze uklidňující, kromě nepříjemného zhmoždění mému sladkému pejskovi nic nebylo. Dostala injekci proti bolesti a jeli jsme domů. No, ten den byla skoro jak rybička. Ale jak se bolest rozležela a injekce už nepůsobila, čekal mě druhý den ráno zas pohled na psa, který nemůže vstát. Teprve když jsem jí pomohla, dokázala se na zadní nohy postavit. Starostí jsem se tedy nezbavila. Ale den za dnem to bylo lepší a lepší a pátého dne si Čaký v noci otevřela dveře do kuchyně a nechala tak byt v celonočním průvanu. Sedmého dne nás opět vítala skokem na záda a to už jsme věděli, že bude v pořádku. Přesto jsem nemohla dopustit, aby nastoupila se se mnou na Perníkovou kost, protože v doplňku byla metrovka a tak na závody se mnou jela Dixie Pixie do kategorie ZZO. Po čtrnácti dnech rekonvalescence jsme si mohli říct „Czakira už zase skáče přes kaluže“.
Vyvodit závěr se mi nějak nedaří. Poctivě psy vodím kolem silnic a frekventovaných míst na vodítku, od mala je učím nehonit zvěř, ani domácí zvířectvo, přivolání má Czakira (a to se nechci chlubit ) vskutku 100% a už jí to jednou život či zdraví zachránilo a přesto – stalo se. Nikdy nemůžete být dost opatrní, pokud jde o psy a děti.