Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Bez práce nejsou koláče

17. 6. 2008

Jsem tvor od přírody nešikovný. Už moje babička v mých dětských letech nade mnou zoufale vzdychala: „Ta holka má obě ruce levé...“  Dnes  se to asi diagnostikuje jako porucha motoriky, ale tenkrát paní učitelka s nechutí křivila tvář  nad mými sešity: „Škrábeš stokrát hůř než kocour!“,  při výtvarné výchově mi pro jistotu zabavila nůžky a mé výkresy maminka nenápadně strkala do koše, aby je neshlédlo oko zlomyslné kolegyně.  Tělocvikáři sykali hrůzou při mých výkonech a zavírali oči na klasifikačních poradách. Co by jiné dítě odradilo, to u mě, dědice palice selské, vzbudilo celoživotní urputnost a zatvrzelost. Když to dokáží jiní, tak já TAKY!  A tak, to co se ručičky jiných, šikovných naučily za pár hodin, trénovala jsem poctivě dny, i týdny, až jsem konečně získla „grif“ té či oné činnosti a dosáhla  uspokojivých výsledků.   Nakonec to nebylo tak  špatné, to co mi sudičky zlomyslně nadělily do kolébky. Naučila  jsem se nevzdávat  a jít za svým cílem překážek a neúspěchů nedbaje.

Ale stejně, lidičky - co při tom zkusím! Proto, abych osud trochu přelstila, provdala jsem se za chlapa od přírody šikovného, doufajíc, že se tak zbavím většiny záludností života, jako je údržba bydlení a pojízdnost auta  a myslela, že mám do smrti vystaráno. Pro větší jistotu jsem se ještě pojistila potomstvem rovněž rodu mužského a doufala, že vystaráno budu mít i do vzdáleného budoucna. Koneckonců, máme být hýčkány, my ženy, ne? Já jim nějakou tu buchtu a oni mně pěkně zatopí a spraví kapající kohoutek. 

Když jsem se stala majitelkou psa hlídacího a  stala se tak chtě-nechtě kynoložkou, nemohla jsem tušit, že si obelstěný osud našel nové zákeřné cestičky, jak na mě. Brigády!!!Obrazek

Na první brigádě mi bylo přiděleno k práci natírání překážek.  Oddychla jsem si, protože ač věrný obdivovatel Old Shatterhanda, zdaleka nedosahuji jeho kvalit a nevím, nevím, jak bych si vedla při otesávání plotních kůlů.  Obdržela jsem obří plechovku Luxolu a kromě toho, že jsem natírala, starala jsem se i o přerozdělování nátěrové hmoty mezi děti na brigádě. Přelévala jsem jim barvu do nádobek, které jsme si chytře vyrobili z  pet-lahví  zabavených ostatním brigádníkům.  Barvy jsou drahé, jak známo, cvičáky chudé a tak jsem dětem zdůrazňovala, aby dávaly pozor a zbytečně nic nerozlévaly. Práce už se uspokojivě chýlila ke konci, většina překážek se leskla čerstvou hnědí a tak – ještě naposledy doplníme materiál a  můžeme barvu uklidit. Opatrně jsem pomocí šroubováku sundala lepkavé plechové víko, ještě opatrněji, vědoma si své nešikovnosti,  dolila dětem nádobky a poté se otočila se zpět, abych sáhla pro víko a plechovku opět co nejdříve bezpečně uzavřela. Tento pohyb ovšem nebyl plynulý, jak jsem předpokládala, drátěné ouško se zachytilo o vyčnívající háček věšáčku. Tím se pohyb plechovky zbrzdil a  její obsah  se částečně přemístil slušným chrstnutím na mojí maličkost.  Zkrátka, zlila jsem se Luxolem - jak prase. Aby pobavení publika bylo dokonalé, zjistilo se poté, že v celém areálu se nevyskytuje jediná plechovka jakéhokoliv ředidla. A tak jsem se  sice ulila roli Old Shatterhanda, ale Vinnetou mě neminul. Zmalovaná jsem absolvovala celý další průběh brigády.  (Nutno podotknouti, že všechny děti zůstaly čisťoučké. Dbaly pokynů.) Ladila jsem s barvou překážek a leskla se stejně úspěšně. Barvy jsem se zbavila až doma, kde jsem spotřebovala všechny manželovy zásoby ředidel, zničila kartáček, pemzu i svoji kůži a vyčerpala plný bojler horké vody.  I tak jsem ještě pár dní poté nacházela tu a tam přehlédnuté částečky barvy na své kůži na znamení své pohany.

ObrazekNedivte se, že další rok jsem se vybavila ostražitěji, místo šortek hodlala přežít v riflích, aby má kůže  nedoznala úhony.  Pro jistotu jsem přivlekla plechovku ředidla a velkou zásobu pracovních rukavic. Ale tento rok se nenatíralo, nýbrž jsme všechny síly napjali na rozšiřování stávajícího areálu. Myšlenkou bylo dosáhnout předpisového placu pro všechny kynologické akce a proto se část stávajícího plotu rozebrala a vytyčily se nové hranice   rozlehlejšího plotu.  V první fázi se chystaly nové kůly, které jsme tahaly k jámám kopaným silnými pažemi mužského osazenstva.  Byly sice těžké, lezli po nich brouci, stonožky a slimáci, ale vcelku se zdálo, že jde o zcela bezpečnou práci a moje dušička doufala, že tentokrát přežiji brigádu bez morální úhony. (Maximálně si namůžu, stejně jako ostatní, záda.) Po pár hodinách perné práce, kdy už pod horkým sluncem se všech prýštil pot, byly konečně všechny sloupy vztyčeny na svých místech a nastal zlatý hřeb programu – dopnout starý plotní dílec kam dosáhne a zbytek doplnit plotem novým.  I chopily jsme se něžné pohlaví drátěnky a zabraly ze všech sil. Ozvalo se rázné „Ryc…ryc“   a rázem jsem byla bez kalhot! Tedy – částečně, neboť jsem se zahákla o jeden přečnívající drát a jak jsme poctivě zatáhly, rázem jsem měla nohavici rozpáranou od boku až dolu.  Naštěstí noha zůstala celá a tak jsem zbytek brigády absolvovala jak  Chytrá horákyně – ani nahá – ani oblečená.

ObrazekLetos  jsem si pro jistotu hned na začátku brigády vybrala osvědčené natírání, tentokrát kovových částí překážek a branek a  protože ředidla bylo „habakůk“,  všechna barva přišla tam, kam měla.  V druhé části brigády jsme se rozhodli vyndat několik kůlů za zásob uložených v loni pracně postaveném přístřešku.  Byli jsme na přístřešek pěkně hrdí, neboť  z původní nevzhledné hromady zásobních prken jsme vytvořili docela  pěknou stavbičku, ve které jsme materiál úhledně vyrovnali, na trámech vztyčili pořádnou střechu ze sololitových desek  a  pobili je shora plechy proti dešti. Střecha měla slušný převis, který jsme ocenili, když  začalo při zkouškách pršet. Diváci se měli kam schovat a mohli pozorovat další průběh akce. Působením zákona schválnosti ovšem letos potřebné kůly zůstaly uloženy zcela vespod, i některá prkna bylo zapotřebí vybrat a  tak nezbylo, než  veškerý materiál pěkně vytahat a přeskládat. A jak jinak, tato práce připadla zase  ženám. (Jsme prostě babinec, proč to nepřiznat.)  Po pár nešikovných pokusech jsme  mazaně  vytvořily systém pro nejrychlejší vyskládání a práce nám šla pěkně od ruky. Za několik desítek minut se pár kubíků prken úspěšně ocitlo mimo úložiště a my jsme si libovaly, jak šikovně jsme si s prací poradily. Zasloužily jsme si malou přestávku. Vesele jsme se rozštěbetaly. A jak tak povídáme, najednou vidím, jak se konstrukce přístřešku lehce naklonila,  vrátila do původní polohy, opět se naklonila  na opačnou stanu a tyto vibrace mají čím dál větší rozkmit. „Páni, musíme to chytit, nebo to spadne!“, blesklo mi hlavou .  Vrhla jsem se k nejbližšímu sloupu. Ještě Monika viděla, jak se blíží katastrofa a pokusila se zachytit  padající střechu. Pak už to šlo ráz na ráz. Poněkud pozdě jsem si uvědomila, že už to nezachráníme a že celá stavba se řítí k zemi.  Asi tak  vteřinu před dopadem jsem se bleskově překulila ven zpod střechy a vzápětí se celá plocha střechy malebně složila na zem. Všichni strnuly v němém úžasu a v naprostém tichu rozdýchávaly nastálý šok. Monika uskočila rovněž včas a svým pokusem zbrzdit střechu  zřejmě pro mě zachránila tu vteřinu, která mě dělila, jestli ne rovnou od rychlé smrti, tak od slušného rozdrcení.  Vždyť při pokusu překulit spadlou střechu, aby ji bylo možno rozebrat, šest nás ji neuzvedlo a musely jsme povolat mužské síly na pomoc.  Stala jsem se tak jen majitelkou slušné modřiny,  jak jsem se při překulení ještě stihla maličko šmrcnout  o letící plochu. Modřina se následujících pár dní rozehrála do všech barev duhy, vykukovala zpod trička, děsila lidi a dosvědčovala mé znovuzrození.  Asi mi ta svíčka ještě nemá dohořet.

Nakonec, nebylo to vůbec špatné. Muž si mě pak doma pěkně hýčkal, když mu došlo, jak snadno se mohl stát vdovcem s dvěma puberťákama na krku. 

Obrazek

Ale nevím, nevím, neměla bych si raději založit obálku a začít šetřit na vyplacení se z příští brigády?