Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Znám já jeden krásný zámek...

16. 5. 2008

ObrazekNa její průběh dohlížel párek čápů na hnízdě a mohl si hlavičky ukroutit, kde se najednou pod nimi  vzal takový mumraj.  Moc jsem se těšila, protože jsem na tuto rozsahem nevelkou akci slyšela samou chválu.

Organizovanost neměla chybu, vstupní list přišel mailem a katalog včetně drobných dárků jsme obdrželi u vchodu do prostor nádvoří, kde již byly nachystány čtyři výstavní kruhy. Měla jsem předem trochu strach, jak se tolik vystavovatelů vejde na tak relativně malý prostor, ale místa bylo kupodivu přes hojnou účast pro všechny dost. Potkali jsme spoustu přátel, se kterými se známe z tábora i závodů, takže jsme se cítili jako doma. Utábořili jsme se na pečlivě posečené trávě a můj doprovod, čítající tři chlapy z chalupy, se jal shánět něco na zub k snídani. Synky jsem nalákala na sousedící zoologickou zahradu, i když ten starší do ní ani nedorazil, protože posuzování v našem kruhu se jevilo jako zábavná show. Pan rozhodčí rozhodně slovy nešetřil a u každého plemene pohovořil o jeho historii, o typických znacích toho či onoho plemene, o své zkušenosti s jedinci a teprve pak se věnoval konkrétnímu pejskovi. Čas od času přezkoušel ze znalostí (či spíše neznalostí) i obecenstvo.  Kolem kruhu se věčně ozývalo chechtání a řehot, protože pan rozhodčí neopomenul i okomentovat předvedení pejsků, ať už v dobrém, či ironickém duchu. Děsila jsem se chvíle, kdy bude komentovat mé počínání. Mladší syn později pronesl v autě hlubokomyslnou úvahu: „Víš, ona je to legrace, když si z někoho dělá srandu, ale já vím dobře, jak to bolí, když si ji z člověka dělá, já to znám, u nás jsou taky takoví učitelé, co se v tom vyžívají. Proto se taky při tom nikdy nikomu nesměju!!!“  Ale i přes komentáře posuzování šlo rychle kupředu, protože  spousta plemen měla na výstavě jen jednoho, či dva zástupce a protože hovawart není naštěstí v abecedě na posledním místě, měli jsme své vystoupení rychle za sebou. ObrazekPan rozhodčí byl naštěstí docela unešen psem a vzhledem k přednášce o historii hovawartů jsem unikla  okomentování mé maličkosti. Berta prohlásil za excelentního představitele svého plemene a protože se pes vyjímečně netvářil znuděně, majíce za sousedy pražské krysařsky, kteří ho fascinovali, dokonce stál i docela slušně, nedalo nám moc práce stát se Krajským vítězem.  Měli jsme spoustu času, než skončí posouzení ostatních a tak jsme navštívili u sousedního kruhu  známou fenku beaucerona, jejíž panička měla s sebou na výstavě ještě čtyřměsíční štěňátko šicunky. Bert se šel ze štěňátka zbláznit radostí. Zalehl na břicho a nechal se štěnětem prozkoumávat.  Po nějaké době se ozvalo zavrčení a tak jsme mysleli, že protestuje fenka proti oňuchávání jejího rodinného příslušníka, ale po druhém zavrčení už nebylo pochyb. Bert odháněl boseronku od štěněte a hodlal si je přivlastnit.  To jsem mu rozhodně nehodlala dovolit a tak o štěně přišel a šli jsme se přemístit za  fenkou ridžbeka Kejnou, která si Berta umí srovnat do latě natošup.  Taky jsme museli poobdivovat překrásnou fenku velšteriéra Country, kterou jsme naposledy viděli ještě ve štěněcím věku na psím táboře.

ObrazekKolem druhé již byla posouzena všechna plemena, včetně psů z  klubové výstavy pyrenejských plemen a pořadatelé se jali přebudovávat kruhy na jeden finálový  k závěrečným soutěžím. K poslechu nám po celou dobu jemně hrála country skupina a  musím pochválit výborné ozvučení, které umožnilo detailně sledovat závěrečnou exhibici. Ta začala  soutěží Dítě a pes, kde se svými psími kamarády běhali opravdu malí špunti předškolního věku,  dokonce dva dvouletí mrňouskové se snažily ze všech sil nezůstat za svými konkurenty pozadu. ObrazekMým favoritem byl chlapeček s vlkodavem, kterému jeho pejsek sloužil i náhražkou za koně, ovšem palečky jsem ze všech sil držela především  Country s její tříletou paničkou.

Nezávidím roli paní rozhodčí, která měla vybrat tři nejlepší, protože všechny dětičky byly  úplně k sežrání.  Při soutěži Mladý vystavovatel kategorie starších dětí  se měl člověk čemu přiučit.  Tito bez nadsázky profesionálové předvedli takové figury, že by se za ně nemuseli stydět ani na taneční soutěži. S nimi bych se neodvážila do kruhu ani za příslib BOBa.

V  dalších  soutěžích významně  bodovali především dalmatinci, kteří  dokonale ladili s koloritem loveckého zámečku.

Obrazek

 A přišel nás čas a nastoupili jsme jako zástupci skupiny FCI II. do závěrečné soutěže. Byl nás plný kruh, takže jsem nechovala sebemenší naději, že se v konkurenci načesaných fundláků  a kníračů neztratíme. Pan rozhodčí dlouze přemýšlel, pak vybral asi tři pejsky a nechal je proběhnout.  Konečně vyhlásil pořadí a ta stříbrná, ta stříbrná byla naše! No věřili byste tomu? Já tedy ne!  Ale když mám opravdu dali pohár a vyfotili, nezbylo, než věřit…(A to prý je tento rozhodčí zavilý nepřítel tlustých psů! Tak nevím…?!)