Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Už se ten Knížecí rybník

18. 5. 2010

Klubová výstava Knížecí rybník 2010

Konečně jsme se dočkali. Víc jak po roce jsme opět ocitli mezi dušičkami propadlými hovíkům. Však jsem se taky těšila! Na tu atmosféru, na přátele a známé a i na samotný kemp, protože po loňské premiéře tamtamy duněly samou chválu.

Obrazek

Počasí nás už od pátku pěkně strašilo studeným, vlezlým a hlavně nepřestávajícím deštěm. Dělalo mi to starosti. S Bertem by to byla sranda, nepohodu by přečkal v autě, pod deštníkem, popřípadě v nejhorším by se mu dal postavit „psí stan“ a on by se v něm pěkně schoval. Co si ale počít s nevycválanými štěňaty? Nechat je bez dozoru v autě? Nemyslitelné. Za chvíli by seděla Čakirka za volantem a svištěla by si to k domovu, Dixie by zatím rozebírala čalounění. Pod deštníkem? Co? Když nejlepší je se v loužích řádně vymáchat, pokud možno zmáchat kámošku po hřbetě a nakonec skončit v jednom klubku v největším blátě! A stan??? Haha! Kolik vteřin stačí dvěma hovicím, aby ho proměnily v hromádku cárů??? Tudy cesta nevede…snad nejlepší…nejlepší by bylo zůstat doma. Ale ne,  doma jsme nezůstali. Časně ráno po nástupu hlídací babičky se složila výbava do auta, Dixie byla vysazena do kufru auta a i Čaky byla vyhrabána ze své písečné skrýše a potupně donucena k cestování. Dvě kila písku cestovaly s námi.

ObrazekKemp byl objeven uprostřed lesů, na břehu malebného rybníka a mile překvapil rozlehlostí. „Zaparkujte, kde uznáte za vhodné“, znělo doporučení u vjezdu a opravdu, místa bylo dost.

I vypustili jsme hovawartí tygry z klece (rozuměj: kufru) a jali se je krotit.  Napomenula jsem uličnici: „Dixie!“ „Pixie!!!“, ozvalo se okamžitě z kempu od jedné chatky. Když už byla chůze (hop a skok a škub) trochu snesitelnější, vyzvedly jsme s Dixinkou katalog a desky a poté jsme všichni provedli průzkum terénu. Kruhy byly tři. Skvělé. Jeden pro pejsky, jeden pro fenky a ten prostření pro hovawartí potěr a mládež. Věřte nevěřte, ani rozdělení hovi-populace nepřineslo urychlení akce, posuzování fen skončilo až kolem páté hodiny odpolední.

Světe div se, reproduktory fungovaly a slovu pořadatelů bylo rozumět! Super! Tradičně se začalo svodem plemeníků – a  hovawartí supermani pěkně předvedli svá svalnatá těla za přihlížení potencionálních nevěst, popřípadě jejich majitelů.  Poté přišla na řadu slavnost všech, kteří nenechají své pejsky na dvoře (popř. v obýváku) a nadšeně zdolávají nástrahy a těžkosti psích sportů.  Ne všichni sportovně úspěšní  psovodi se dostavili, ale klobouk dolů, čím výše se dostávalo pořadí, tím astronomičtěji přibývaly body.  Dostat se na bednu, na to dnes už zdaleka nestačí ZVV1, tam už jsou hovíci téměř na profesionální úrovni.  A na příčce nejvyšší – zcela zaslouženě – Cindy von Philippsdorf a majitelem a psovodem p. Pospíšilem. Mimochodem, Cindy se  chystá na svůj druhý vrh malých šampiónků a nevím nevím, jak dlouhý bude pořadník na štěňata… pár metrů určitě…

Zatímco se plemeníci předváděli a ceny rozdávaly, snažila jsem se Čakirku přesvědčit, že běhat u nohy lze nejenom doma na dvoře, ale že piškoty padají shůry i ve světě. Protáhla jsem ji při tom všemi neobsazenými pavilony, aby viděla, jaká je trubka, když se jí v Budějovicích  zdál přístřešek  velmi podezřelým. Dala mi naštěstí hned po prvním očuchání za pravdu.

ObrazekPočasí se drželo. Byla sice zima jak březnu, ale – nepršelo! Ještě větší byla zima v noci v chatičkách a tak se doporučuje mít s sebou něco k zahřátí. Ohřívací láhev, kupříkladu.

Psovod Dixinky, náš potomek, ve stavu těžkého nachlazení, trpěl jak pes. Prskající, kašlající a chroptící (a ovšemže žbrblající) toužil po teple domova.  Proto, zavrtán v pofiderním teple přenosného křesílka odmítal zkušebně si proběhnout kruh se svým svěřencem. Škoda, protože  odfláknout přípravu  se nevyplácí.

Pejsky letos posuzoval  p. Helge Ludwig z Německa, fenkám se na zoubek přijela podívat až ze Švýcarska sympatická p.   Denise Gaudy (chudák, víte kolik fen bylo přihlášeno?) a psí mládež se jal obeznámit s kruhem výstavním zkušený znalec hovíků p. L. Kukla. Nevím proč, ale Čakirce se vůbec nelíbil. Mně tedy jo.

Protože mám  právě tu psí mládež, zcela mi unikly boje, probíhající v sousedních kruzích.

ObrazekPrvní jako obvykle šli na řadu  pejsci a tak jsme drželi palce i tlapky brzáneckým sourozencům, kteří medaile jen sbírali.  Protože Dixie je rovněž velmi podařené štěně, malinko jsem se těšila, že snad i to naše štěně zaboduje. Do kruhu Dixie nastoupila se čtyřmi dalšími slečnami včetně dvou sestřiček. A tady se vymstila nerozcvičenost Dixie, která byla umocněna  nemocí zdrceným psovodem.  Přestože se panu rozhodčímu velmi líbila a dostala krásný posudek se známkou VN, pro malou koordinaci a spolupráci dvojice a taky pro těch pár dekagramů navíc, co Dixie v poslední době přibrala v svém růstovém spurtu, skončily naše naděje na pátém místě.  Tudíž skončily i moje naděje, že bychom si z výstavy odvezli i něco jiného, než rýmu, protože do Čakirky jsem po předchozích zkušenostech nevkládala naděje pražádné. Ale ta kupodivu překvapila. Lidi, jak ta běhala! Pěkně u nohy, téměř žádné napínání vodítka. Pár tréninků od mojí nemoci přece jen udělalo své. Malinko zlobila při ukázání zoubků, ne že by nedržela, to zas teda jo, držela, ale při odhrnování pravé strany si dovolila hodit očkem po panu rozhodčím a malinko zavrčet „neotravuj“  za což se jí dostalo napomenutí: „Nežbrblej!“  Ale světe div se, odběhaly jsme svojí přímku, svůj kroužek a už stála Čakirka ve výstavním postoji a pan rozhodčí diktoval mým uším krásně znějící posudek. A jak se tak posuzování chýlilo ke konci, tak tam v dálce v mé dušičce začalo jasnět světýlko…Čakirka se evidentně moc líbila a…a pak to přišlo! „Ta záď se mi zdá trochu strmější“, pravil pan rozhodčí a jal se jí prohmatat. A tady byla trpělivost Čakirky u konce a ozvala se s drzým protestem. Když zjistila, že je jí to houby platné, rozhodla se společnost opustit.  A přestože neunikla, stačilo toto její vystoupení na poznámku „narušená povaha“ a snížení známky na potupné VD.  Já tu potvoru určitě zaškrtím!!!! Pan rozhodčí mě sice povzbudil, že krásná Čakirka na výbornou určitě má, ale pcha, kyselý hrozny. Prostě mi ty klubovky nejsou souzeny. Bertík taky dostal svojí první výbornou na klubovce až tehdy, když  už byl šampiónem. Z VD si nic nedělám, vždyť jsem ji nabeton očekávala,  ale ten pocit, jak vám známka uniká o pitomý vlásek…proč si to musím zažívat stále opakovaně, do prkýnka…

A tak jsme nezabodovaly, ale já pevně věřím, že Čakirka už si to „do třetice všeho“ vybrala a že se příště pochlapí...

Zima byla čím dál větší a tak se  Martin nastěhoval za teplem do auta a manžel se věnoval Čakiře. Jsem totiž zcela neprozřetelně slíbila paní chovatelce z Brzáneckých vinohradů, že Dixinku půjčím do soutěže chovatelských skupin. Soutěže měly začít ve dvě, ale v kruhu u fen ještě zdaleka nekončili. Přestože paní rozhodčí statečně posuzovala bez přestávky navzdory zimě, fen jakoby ani neubývalo. Konečně – třída pracovní, říkám si, teď už to půjde rychle…ale kdepak, pak přišli vítězové a veteráni…a když už se pomalu stmívalo (no dobře, to už malinko přeháním), nicméně teprve po páté byla posouzena fenka ze skupiny čestné a to už jsem volala hlídající babičce, aby nás čekala snad až po koupání. Čas jsem sice trávila příjemně uprostřed Dixinčiných sourozenců a jejich milých pánečků, ale už jsem všichni pomalu začali drkotat zoubkama. Ba, jednu chvíli jsem viděla poletovat ve vzduchu bílé vločky.  Teprve za dlouho jsem pochopila svůj omyl. Nebyly to vločky, ale chmýří pampelišek…Ale stejně. Přísahám, že v případě, že budou klubovky končit se západem slunce, už nikdy tak neprozřetelný slib nevyslovím. Utěšující je alespoň to, že závěrečné soutěže začínají nejhezčím párem a hned za ním jdou chovatelské skupiny.  A tak hned poté, co i švýcarská paní rozhodčí konečně něco zakousla a roztála, nastalo tak toužebně všemi očekávané defilé.  Chovatelské skupiny Z Brzáneckých vinohradů měly slušnou konkurenci. Barvy stanice hájili nádherní plaváčci  a Dixinka byla součástí skupiny znakáčů.  A tak nás čekalo poslední předvádění a běhání a Dixinku to sice moc  nebavilo a točila se jak korouhvička, přesto naše skupina velice padla do očí švýcarské paní rozhodčí. A ačkoliv nakonec převahou hlasů dalších porotců vyhráli lépe znakovaní Gasko Primáci, připadlo našim znakáčkům stříbro a bronz si odnesli brzánečtí plaváci.  A tak si nakonec Dixík Pixlík užil svých „pět miň“ slávy.  A protože se jí po domově už fakt moc stýskalo, naučila se sama skočit do auta. A honem domů, protože zítra nás čeká den neméně náročný, čeká nás totiž první krůček k hovawartímu vrcholu, totiž svod mladých. Zaplať pánbůh, že ne bonitace, brr.

Obrazek