Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Speciální výstava Kroměříž

19. 5. 2008

Naštěstí jsem si na přípravu vzala páteční dovolenou a mezi vařením a zahrádkou  jsem  dokonce stihla vlítnout na pár minut ke kadeřnici a požádat ji o zkrácení mé již neúnosné kštice. Chtěla jsem ji trochu zkrátit, ovšem paní kadeřnice můj požadavek pojala po svém, takže se mě potomstvo po návratu ptalo: „Ty se chceš dát k skinheadům?“   Nejprve jsem si pohrávala s myšlenkou nevylézat měsíc na světlo boží, ale pak jsem se rozhodla zbylých pět chlupů alespoň dobarvit, aby vznikl optický klam, že mi něco z osrstění na hlavě zbylo. Usoudila jsem, že půl balíčku barvy by mohlo na současnou délku kadeří bohatě stačit a tak jsem nevěřila vlastním očím, když jsem po umytí a vyfénování zjistila, že skráně zůstaly  beznadějně šedivé. No, co,  vystavovat budu psa, ne sebe, povzdychla jsem rezignovaně a šla  dosmažit řízky, aby junioři při své sobotní svobodné  pařbě neuhynuli hladem. Při tom jsem s nedůvěrou pozorovala unaveného manžela, který neměl dovolenou, naopak, měl za sebou 26-hodinovou pracovní dobu a já měla plnou duši výčitek svědomí, že ho budu o třetí ráno zase burcovat. Byla ještě černočerná noc, když jsme vyrazili. Ranní venčení jsem zavrhla s tím, že si uděláme přestávku cestou.  Jsem člověk se stoprocentním reflexem spánku v dopravních prostředcích, ale chrápat vedle nevyspalého manžela mi nepřišlo fér a tak jsem oční víčka podepřela sirkami a snažila se být solidárním spolujezdcem ze všech sil.  Příroda mě za toto utrpení  odměnila překrásným koloritem krajkoví rašících stromů na červánkové obloze,  kam se hrabou africké savany…Slunce nakonec vyšlo a protože se jelo směrem východ, svítilo nám radostně do očí celou cestu.   Díky výstavě v Brně už jsem měla jasnou představu, jaká vibrační masáž nás čeká na nejslavnější české dálnici a tak jsem byla ráda, že se prozatím proplétáme silničkami malebné Vysočiny.  Cesta ale rychle ubíhala a brzy jsme se ocitli u již osvědčené benzínky u dálnice, která skýtá dostatečné prostory pro psí přestávku. Manžel si šel vyrovnat hladinu kofeinu a já s Bertíkem vyrazila do přírody. Když jsme zde venčili před výstavou v Brně, bylo to tu samý pes, tentokrát všude božský klid a tak jsem měla tisíc chutí pustit psa na volno. Naštěstí jsem tak neučinila, protože sotva jsme se vraceli k autu, narazili jsme na dva hovíky, kteří by rozhodně Bertovu přítomnost přivítali. Právě se prý servali o aportík, takže jejich paničky byly drobátko vyčerpané a myslím, že trojici rozjetých hovawartů by už tak snadno nevydýchaly.  I když předpoklad, že zrovna Bert se pere o aport – to už je snad poloha sci-fi.  Aport by přenechal klidně i kočce. Jistěže jsme uhodli, kam mají zmiňovaní hovíci  namířeno…Všechny cesty hovíkařů totiž toho dne vedly jen jedním směrem. Desítky aut se psem na palubě ukrajovaly ze stejných kilometrů.  V Kroměříži jsme šťastně našli směrovku s odbočkou na Kotojedy, na místní benzínce spáchali zastávku číslo dvě - těsně před cílem. Jen na té křižovatce, co se mělo jet rovně jsme malounko zaváhali, naštěstí cedule jak hrom nás utvrdila, že cesta do kopce je to pravé.  A dál už jsme nic nemuseli řešit, organizátoři již byly na svých místech, pan veterinář nechtěl vidět psa, řkouc, že je placen jen za kontrolu očkováku a za pár minut už jsme parkovali vedle areálu, na kterýžto jsem byla velmi zvědavá. ObrazekŠikovné místečko stvořené na kynologické akce, jen pro nás dost z ruky.  Stejně jako většina ostatních jsme se utábořili kousek od svého kruhu, ráno skýtalo ještě příjemný stín a spoustu rosy. Pořadatelé mysleli i na diváky, takže kolem kruhů byly rozmístěny  židličky, což rozhodně bylo pro mnohé začínající vystavovatele příjemné překvapení. My protřelejší jsme již mazaně byli zaopatřeni vlastními rozkládacími  a naše psí výbava byla rozšířena i o veliký deštník, který měl Bertovi zajistit stín a mě zajistil starost o jeho lov, jakmile zafoukal vítr.  Současně se konala i výstava dobrmanů, takže pejsků, psů a psíčků bylo všude požehnaně.  Radostně jsem uvítala přítomnost Dantesáků, třebaže jsem je musela šokovat svým čerstvým imidžem.  Stali se našimi sousedy a tak  hned bylo s kým povídat. Posléze jsem se stala ke své hanbě i jejich dlužníkem, když jsem zjistila, že jsem veškeré psí pamlsky zanechala doma a že nebudu mít čím zaktivovat Berta z jeho obvyklé výstavní letargie.  Panička Dantese mě zachránila  zásobou frolíků. Ještě jednou jí při této příležitosti srdečně děkuji a děkuji i za fotografie! Dantýsek mi taky ukázal své vzorné štěkání na povel a moc jsem záviděla, jak to krásně umí!  Perfektně hlasitě a bez zaváhání! Je to hrozně šikovný pejsek s moc šikovnou paničkou a myslím, že o něm ještě hodně uslyšíme.

Brzy jsem  objevila i další do té doby virtuální přátele a kdo jím nebyl, brzy se jím díky sousedství stal.  Vlastnictví hovíka lidi rychle sbližuje podobnými zážitky.  Navíc taková výstava je příležitost spoustu věcí kolem hovawartů  dozvědět a vidět. Například jsem viděla v praxi hřeben, kterému jsem  do té doby nedůvěřovala a jehož vlastnictví by mi ušetřilo spoustu práce s vyčesáváním.

Co mě nepříjemně překvapilo, bylo časté vyjíždění málo socializovaných psů a je až alarmující, kolikrát jsem viděla hovawarta ohnat se po vlastním pánovi…jednou dokonce jeden vyjel po dětech své rodiny! Na mezinárodních výstavách se s tím téměř nesetkávám, ale všimla jsem si toho loni v Milovicích a tady v Kroměříži to bylo snad ještě horší. Někteří majitelé jsou snad ještě hrdí, že jejich pes porval jiného psa. V tomto ohledu jsem kruťák a bez milosti bych psa, který jiného pokouše, vykázala z areálu. Tady se víceméně všichni tvářili, jako že je to  normální, když po sobě psi  jdou…Sama bych Berta přetrhla jak hada, kdyby si podobné chování dovolil. (Ne, že by neměl na konkurenčního samce podobného věku chuť, ale nechá si ji raději zajít…) Bývá snad mezi pejskaři zvykem, že majitelé kousavých psů vybaví psa náhubkem,  obzvlášť, když nesou schopni rozjetého psa udržet na vodítku? 

Proto jedete-li  na speciálku či klubovku poprvé, dávejte pozor na kontakt svého psa s cizími psy. Stačí chvilka a ten váš má prokouslou tlapku a ani neví jak k tomu přišel…

Začátek výstavy se malinko posunul, to paní rozhodčí z Maďarska se opozdila, ale konečně jsme se dočkali a mohli vidět vyhlášení výsledků soutěže o nejpracovitějšího hovawarta roku. Znakáči!   Musíte se mnohem více snažit, protože  všechny první pozice obsadili hovíci plaví! Což musíte uznat je na pováženou… Za chvíli si každý adept na výcvik vezme raději zlaťáka.  Takže, čuchat, poslouchat a kousat!

Dalším bodem programu byla přehlídka plemeníků…

ObrazekKdyž jsme se konečně dočkali počátku posuzování, ukázalo se, že je paní rozhodčí velice důkladná, takže s přibývajícím časem a stále sílícím sluníčkem na nás začala padat i otupělost. Bert se zahrabával pod deštník a můj chronicky nevyspalý manžel žbrblil a ještě pár akcí a budu s Bertem chodit pěšky…Navrhl změnu systému výstav s tím, že by se předem určilo, že kupříkladu třída otevřená se bude posuzovat v jednu odpoledne a účastníci by se sjížděli až podle tohoto harmonogramu.  Štěňata ráno, velcí psi až odpoledne…Nevím, nevím, jak by se na to tvářili organizátoři. Naštěstí po mezitřídě i paní rozhodčí došlo, že pokud bude i nadále postupovat tímto důkladným způsobem, skončí kolem deváté večerní a tak podstatně zredukovala prohlídky a systém urychlila.  Jak všichni tušíte, ve třídě otevřené byla konkurence veliká převeliká. Přesto každá dušička doufá, co kdyby,…co kdyby vytoužené  véčko. Vzhledem k množství jsme byli rozděleni do dvou skupin. V kruhu  už nebylo před sluníčkem úniku a tak jsme se snažili, aby psi vydrželi, než přijdou na řadu.  I tak byli nervózní a vzadu se to trochu rvalo. Paní rozhodčí byla v tomto ohledu tolerantní a vyjíždění psů nevěnovala pozornost. Měli jsme s Bertem štěstí, že jsme byli na řadě již čtvrtí a tak jsme posouzení měli rychle za sebou. Jen mi unikl konec posouzení, kdy se po hlášce paní rozhodčí všichni zatvářili soucitně smutně a ač nám sdělili jen děkujeme, pochopila jsem, že to pro nás znamená známku velmi dobrou.  Přičetla jsem to poznámce paní rozhodčí, že se jí zdá Bertův ocas poněkud krátký, což mi přišlo zvláštní, protože jsem vždycky měla spíš strach, aby Bertovi nenarostl příliš dlouhý,  vzhledem k jeho dlouhým chlupům by ho tahal po zemi.  Hlavně mě to mrzelo z důvodu, že cesty přes půl republiky jsou pro nás příliš náročné  a tímto se stal celý výlet do Kroměříže prakticky zbytečným. (A to jsem ještě netušila, proč nás snížení známky postihlo.) A tak jsme se smutně smažili na sluníčku, až konečně jsme byli z kruhu propuštěni – někteří už i s posudkem. Jistěže manžel zmizel, protože  on se posuzování děsí  a tak mi v tomto ohledu neskýtá žádnou oporu.  Ohledně dětí a psů je na  kritiku přecitlivělý a těžce ji snáší a kdyby bylo na něm, na žádné výstavy bychom jaktěživo nejezdili…(Proto taky musím chodit na třídní schůzky já.) Ale vsadím se, že  podobné pocity nakonec chová v duši každý z nás. Takže když se manžel vrátil, teprve jsem byla schopná se posadit a přečíst posudek.  Na jeho konci, po výčtu psích předností,  následoval text: „pes je momentálně trochu tlustý, proto známka snížena na VD“.  Ještě že jsem seděla.  Je pravda, že nejsem zastánce viditelných a vystouplých žeber u psů a u nás na cvičáku s majiteli ovčáků stále svádíme na toto téma slovní přestřelky již od našich štěněcích dob. Ale tlustý u nás doma není nikdo – ani děti, ani pes, ani kocouři…Nejtlustší jsem já a těch pár kilo není velká tragédie, vzhledem k množství jídla, které jsem schopna zkonzumovat. Celá rodina je totiž mlsná až hrůza…Bert žere pytel granulí celý rok a pokud není maso, je ochoten držet protestní hladovku třeba týden.  Měla jsem pojmout podezření, když se mě někdo ptal, kolik Bert váží. Byla bych se podvědomě připravila. Většinou má 45 kg. Ale kdo ví, můžu připustit, že při našem intenzivním jarním stopování na kuřata přece jen nějaké to kilo přibral. Takže máme sice ZPU1, ale zase nám chybí ta výborná ze speciálky…Člověk holt nemůže mít všechno.

ObrazekManžel hartusil, že konečně můžeme domů a balil saky paky, ale já ještě chtěla vědět, jak dopadnou ostatní přátelé a jim se naštěstí vedlo výborně.  Dokonce nevlastní brácha Sorbonek  zabodoval velmi vysoko! Jakmile ale byli posouzeni, nezbylo mi, než dohánět zdrhajícího partnera, protože přece nemůžu jít domů pěšky.  Takže jsem se ani ke své lítosti nemohla rozloučit s těmi, co stále ještě byli v kruhu.  Nejsem proti společenským záležitostem a ráda bych zůstala do konce. Ale rozvádět, rozvádět se kvůli tomu nehodlám…To ať jsem raději za osobu neslušnou…Jsem ale ráda, že většina majitelů psů byla spokojená a výstava se tudíž vydařila jak se patří. A příště? Příště v Milovicích, jak jinak?