Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Reportáž psaná na oprátce

16. 5. 2011

Že si nedám pokoj.  Jako bych nevěděla, že klubové výstavy nám nejsou souzeny. Jako blbá můra zas a znovu kroužím, abych skončila s popáleným křídlem.  Osudu zkrátka člověk neujde.  Pár let uplynulo, ale stará hra se znovu rozehrála.

Nevím, jaká hvězdná konstelace se v květnu sešla, ale nejspíš vládnul Jupiter se svou potměšilou tváří.  Týden před  Knížecím rybníkem propukly u Verunky horečky a naše hvězdná Czakira si něco vrazila do přední tlapky. Na nedělním cvičáku kulhala jak Peyrac, postrádající ovšem mužný sexepeal a tlapu si rozlízala do krvava. Nepropadala jsem panice. Loni mi něco podobného provedla s tlapou zadní, proto jsem věřila, že i tentokrát  packu namažeme a do rána bude fit. I u Verunky jsem věřila, že během víkendu horečky odejdou stejně rychle, jak přišly, protože jí lezly špičáky.  Než se narodil náš benjamínek, byla  jsem pevně přesvědčená, že horečky k zubům neexistují, že matky si pletou virózy s růstem zubů a že je na čase vymýtit takové hloupé pověry. Když pak rostly Verče první zuby – říkala jsem si – ejhle, virózka a jak krátká, jen jeden den? Jenže – s každou další skupinou zubů se „virózka“ opakovala. A babička věštíla: „Jen počkej, až jí polezou špičáky, to si užiješ.“  Nevěřila jsem. Zub, jako zub.  

V pondělí ráno už jsem nebyla tak klidná. Verča sálala jak kamínka od rána do noci a Czakira viditelně šetřila pravou přední a aby toho nebylo málo, klepala hlavou a drápala ucho o stošest. Ucho jsem vykapala, tlapu třikrát za den promazala, na noc vyrobila slušivou ponožtičku. Dítěti  jsem balila nožičky do vlhkých plen, aby teplota nepřesáhla bezpečné hranice. Kupodivu Verča měla přes horečky stále výbornou náladu, hrála si, prozpěvovala a kdyby nebylo teploměru, málokdo by tomu věřil.  V úterý jsem začala propadat panice.  Dítě jsem dovlekla k paní doktorce, která konstatovala, že kromě té horečky je to zdravé dítě a že to určitě nebude nic vážného. Pro jistotu jí udělala i výtěr z krčku, změřila CRP, které bylo šest a doporučila vyčkat. Czakira sice přestala klepat uchem, zato vyvinula druh pohybu přískokem, aby nenamáhala tlapu. Děs. Prohlížela jsem pracku milimetr po milimetru, prosahávala kousek po kousku, brala ji na co největší světlo. Nic. Ani Czakira při tom důkladném promačkávání nic neříkala a tlapu neschovávala, jako v neděli. Ale kulhala. Sice o hodně méně, než na začátku, ale přece. Toho dne překročila Verča  hranici 40°C už během dopoledne a v noci jsem si připadala jako požárník.  Ráno jsem zoufalá volala opět  lékařce, která dala horečkám  šanci ještě jeden den. Výtěr v krčku byl v pořádku. Utvrdila jsem se, že Verči nemoc bude  tzv. šestá,  poukazovala na to právě ta veselost v prvních dnech a lehce začervenalý krček.  Začala jsem pochybovat, zda vůbec má smysl do Tábora jezdit. Nejspíš zůstaneme doma. Ve čtvrtek se konečně začala situace lepšit - dítě se ráno probudilo a vykřikovalo: HAM! HAM! HAM! Pečlivě jsem Verunku  prohlédla, protože po poklesu teplot se měla objevit vyrážka. Nic. Czakira  při důkladném vysílání pro aport vypadala, že jí zas všechny čtyři slouží tak, jak mají. Bohužel hned po obědě Verunka začala naříkat nekonečně a srdceryvně.  Všechny  prstíky rvala do pusinky a kvílela. Po třech hodinách jsem jí vyděšená nacpala dětský paralen,  aby jí bolesti ustaly. Pomohlo to.   Večer se situace opakovala. V pátek už to bylo mnohem lepší. V dásni se bělaly čtyři nové zuby. Jsem ochotna věřit, že celou tu hrůzu opravdu způsobily ty příšerné tesáky. 

Je předvečer výstavy. Zasloužíme si  oddych. Vyrážíme na vycházku. Za celý týden jsme nic neudělali, cvičit už raději nebudeme, aby se ještě něco nestalo, uděláme si jen tak pro radost dvě krátké stopičky.  Stopy jsme úspěšně zvedli a jako vždy dávám fenám Volno, aby si dosbíraly, co kde zapomněly. Jak tak pobíhají, najednou vidím, že Czakiru něco velmi zaujalo opodál  ve vysoké trávě.  Udělala pár rychlých skoků a s obrovskou vervou a rozkoší  se začala vyvalovat. Co to tam ten pes má? Po třech vteřinách mi to došlo! Ta mrcha se něčím parfémuje!

„Ke mně!!!!!!!!!“, řvu jak tygr a Czakira horečnatě  přidá na intenzitě vytírání. Dojde mi, že opakovat povel je zbytečné a mílovými skoky se vrhám vpřed. Stále ještě doufám, že  je tam na zemi něco docela neškodného. FUJ!!!!!!!  Fůůůůj!!!! Panebože…snesu hodně, ale tohle je vyjímečně příšerný zápach. Na zemi leží velký pták, identifikovat si ho netroufám, už je poněkud tekuté konzistence. Aby ne, po těch vedrech. Czakira klopí hlavu a dělá hrozně hodného pejska. Ale já to v těch jejích očích vidím. Ten triumf, její vítězoslavné "Kiš! Kiš!"  Tu její pýchu: „Teď královnou jsem JÁ!“.  Pcha, královnou skunků, leda.

Asi se pozvracím. Koukej mazat! Czakira maže. Kolem se šíří oblak vražedného zápachu, jak radiační spad. Jezuskote, to je smrad, ono je to  cítit na dvacet metrů! To  není možné. To se mi snad zdá?! Zrovínka dneska. To byl tedy nápad, prej že stopy jsou bezpečná aktivita. Doma ženu smraďocha rovnou na dvůr. „Máš cos chtěla!“    Beru do ruky hadici a proudem vody smývám ostatky opeřence. Opatrně,  s co největším odstupem  kapu na černou příšeru šampón a gumovou rukavicí se snažím odstranit to zabijácké aroma.  No, ta bude zítra  vypadat. Osprchovaného psa do sucha drbu ručníkem a se smutkem pozoruji kudrnky na mokré srsti. A já tě dneska odpoledne tak krásně vyčesala a ty teď  budeš vypadat jako rozčepýřený vrabec.  Czakira je uražená do morku kostí. Vrhne na mě zabijácký pohled a do rána se mnou nepromluví. Já s ní také ne. Aspoň jsme si kvit. Příšera! Stejně se mi zdá, že pořád z ní táhne divný ódér. Chudák rozhodčí.

A je tu ráno,budík  mobilu volá: „ Vstávat!“ a už frčíme k Táboru. Naštěstí náš tchoř do rána docela vyčáchnul. Verunka spinká. Spinká ještě na Knížecím rybníku. Necháme jí s tátou spát a jdeme se s Martinem přihlásit, okoukneme kruhy, proběhneme si pár koleček, potkáme první známé a přátele.  Stále ještě není jasné, který kruh připadne fenám.  Nicméně utábořit se musíme, vždyť mezitřída nastupuje hned na začátku. Vyhlížím PANÍ ROZHODČÍ. To je překvapení, když svolávají feny a v kruhu je PAN ROZHODČÍ.  Co se dá dělat. Zas nijak nad tím nelkám. Mám-li se přiznat, ani jsem si jména rozhodčích nepřečetla. Kdybych tak učinila, už v tuto chvíli bych byla zpocená a mokrá hrůzou až na zadku. Ale protože jsem naivka a ještě k tomu děsný disksichtik, klidně jsem do kruhu nastoupila za sestrou  Czakiry,  následována Dixie Pixie.  Jsme děsně černý ročník, polovina fen byla černá. Černá jak uhel, jak naše budoucnost. Že pan rozhodčí každou fenu důkladně prohmatá, to jsem si všimla. Že dopadneme blbě, jsem si myslela už doma.  Nakonec Czakira stále ještě, dietě navzdory, vypadá jak březí vlk.  Naše nádherná ségra, které setrvale říkám Fialka, už to má úspěšně za sebou a jdeme s Čaký na to.  „Á, to je pes s láskou živený“, je to tady.  Chápu rychle, máme to spočítané. A bude hůř.  Ukazujeme zoubky. Čaký je vzorná!  Ukazujeme ocásek. Čaký je vzorná. Pan rozhodčí prosahává hřbet a popácává plece. Čaký je pořád hodná. Ten můj sladký pejsek, tolik se snaží! Pan rozhodčí vjede Czakiře pod břicho a Čaký se rozhodne, že ten chlap už to přehání!  „Dej ty pracky pryč“, odvrkne a mně je to jasné na kvadrát.  Od té chvíle je to ostuda všech psů. Najednou má hřbet prověšený, vzadu je širší a v běhu je zase vzadu užší. A nazdar, VD. Dopadlo to dle očekávání, ale  ze všech sil držíme palečky naší krásné Dixie Pixie.  Ještě pořád je naděje!  Dixie si se svým pánečkem vedou nad své síly dobře. Zoubky zvládli, s osaháváním Pixlík žádné problémy nemá, ta lidi miluje a pan rozhodčí si užívá nadšeného mazlení. Jen v běhu tam a zpátky si to Dixie trochu namířila k naší dvojici, ale nic závažného. „Tak co?“, vyzvídáme dychtivě. Velmi dobrá, prý má poněkud nadváhu. A je to! Naše šance shořely jak papír a za rok nashledanou.  Je to tak. Bert také vždy  přišel na klubovce o malý chlup o výbornou a tak jsme stále nemohli k bonitacím. Holky na tom budou stejně. Příští rok budou v třídě otevřené a to teprve bude masakr.  Po našem vystoupení jsem zjistila, že rozhodčí byl pan Kunze. Ano, ten samý Kunze,  který byl jediným člověkem na světě, na kterého Bert malinko zavrčel, když na něj znenadání  sáhl prudce ze zadu. A já takovému člověku přivedu Czakirku jak na stříbrném tácu.  Tolik práce už jsem na ní odvedla.  Ono se řekne „Zakažte jí to!“. Ano, to lze. Věděla bych i jak.  Ale tudy cesta nevede.  Pracně v ní buduji důvěru, že lidé jsou nejlepší stvoření na světě.  Až v ní ta důvěra pevně zakoření, pak budu vědět, že jsme dosáhly cíle a že se na ní mohu spolehnout. Czakira má obrovský ochranářský pud, který jí velí milovat jen vlastní rodinu. Za poslední rok tu svojí rodinu hodně rozšířila a je to stále lepší. Snad jednoho dne do té rodiny zahrne i rozhodčí a veterináře.

A je to, dopadli jsme jak sedláci u Chlumce. Nikdy nebudu mít psy, kterým se ostře rýsují žebra. To ani náhodou. Na druhé straně je pravda, že poslední dobou uvažuji, že naše spotřeba piškotů je enormní a že nás piškoty zruinují. Doufejme, že budoucí výkony nám ty piškoty alespoň částečně vynahradí. Výstavy jsou fajn adrenalin, ale svět na nich nestojí, ani s nimi nepadá.

Naše pomyslné slzy odtekly s nedělním deštěm  a když vysvitlo sluníčko, byl náš svět zase    krásnější.  Tak tu oprátku prozatím  schováme. Však ona se ještě bude hodit.