Pochlubte se pejskem aneb výstavy (3)
Termíny výstav uvádí většina psích časopisů v lednovém čísle, ale nejsnáze nalezneme termíny přes Internet, budiž pejskařům požehnán. Nemusíme se rozpakovat začít rovnou na mezinárodní úrovni a stáhneme si přihlášku a propozice na nejbližší akci. A mrskněte prosím s sebou, přihlášky se zasílají běžně i dva měsíce dopředu, tak ať nepropásnete uzávěrku! Pokud jste „disformulik“ jako já, tak tři-čtyři vytištěné kopie přihlášky by mohly stačit. Pokud jste na vyplňování formulářů šikula, bude stačit exemplář jeden. I tací jsou mezi námi a já jim upřímně závidím. Nevěřím, že přístup na net nemáte, protože v tom případě byste těžko hledali rady na Bertově webu. Na přihlášku si nachystáme obálku, třeba formátu A5. K ruce vezmeme průkaz původu. Ten okopírujeme a jednu kopii vložíme do obálky. Stačí přední strana, někdo to kopíruje oboustranně, ale já jsem ráda, když mi kopírka vyjede aspoň jednu stranu. Než začneme blbnout s formulářem, spočítáme, kolik nás výstava bude stát, to zjistíme v propozicích, my začátečníci máme většinou jednoho psa a dalších soutěží se neúčastníme, takže si cenu vyhledáme v tabulce natošup. Cenu tedy víme a musíme jí podle propozic uhradit. Máme-li internet-banking, je vyhráno, zaplatíme z počítače převodem, počkáme, až nám banka pošle na náš mail potvrzení o zadání příkazu, ten vytiskneme a šup s ním do obálky. Nemáme-li možnost platby přes počítač, vypravíme se ještě před zasíláním přihlášky na poštu a zaplatíme částku složenkou. Ústřižek okopírujeme a vložíme do obálky. Zbývá vyplnit přihlášku. Zase si před sebe položíme průkaz původu a s jeho pomocí vyplňujeme formulář přihlášky, kolonku po kolonce. Jestli ji budete vyplňovat i potřetí, jako já, už vám to docela půjde. Někteří pořadatelé jsou naštěstí vstřícnější a umožní vyplnit přihlášku rovnou na počítači, tam se opravuje mnohem snáz. Hotovou a bezchybnou ji vytiskneme, podepíšeme a je to. Nebo ještě lépe, pokud to pořadatel připouští, přiloží se přihláška, potvrzení z banky a obrázek průkazu PP do přílohy mailu a odešle se to všechno elektronicky. Bohužel, většina je pořadatelů zůstává konzervativní a chce přihlášku zaslat klasicky. A tak odsvištíte na poštu (někteří chudáci už podruhé) a odešlete obálku na adresu pořadatele doporučeně. Doporučeně pro případ, že vám pošta dopis zašantročí a vy budete marně očekávat svůj vstupní list. Ten vám přijde poštou nejpozději týden před konáním výstavy. Nepřijde-li, nezbude než se chopit telefonu a začít se ptát, kde úřednický šiml udělal chybu. Máme-li „vstupák“ v ruce, pak máme úvodní byrokracii šťastně za sebou a můžeme balit na cestu. Jedete-li na výstavu klubovou, či speciální, (a máte hovawarta) počítejte s tím, že vstupní list můžete obdržet až na poslední chvíli (dva dny před), tak se nenechte rozhodit a taky se v klidu připravujte.
To nejdůležitější, co budeme potřebovat k účasti, je pes s PP. Jaký má být výstavní pes, co se od něj požaduje? Měl by to být především pes vychovaný, měl umět chodit na vodítku a měl by umět stát ve výstavním postoji. (A pak by měl samozřejmě hezky vypadat, to dá rozum. Ačkoliv, na klubovce jsem viděla psa, který zřejmě nepřipustí, aby se jeho těla dotkl kartáč. Toho si za příklad neberte a pejsky vyčešte!) Vraťme se k postoji. Co že je výstavní postoj? No, to je celá věda! Zvolíme povel (třeba rafinovaně „POSTOJ!“) a snažíme se přesvědčit psa, že po jeho zadání se má krásně postavit, přední nohy v jedné linii, zadní natažené vzad, kvůli stabilitě je lepší mít jednu zadní nohu víc dozadu, hlavičku rovně v přirozené poloze a stát a stát…Takový zdánlivě lehký cvik. Ale nenechte se mýlit, se budete divit, co to dá práce psa naučit v této poloze stát na povel. Ale v žádném případě nezoufejte, pokud se moc nedaří a nenechte se odradit. Natahujte a rovnejte pejska na pamlsek či na hračku jak nejlépe umíte. Obzvláště v mladších třídách se ledacos promine. Co se určitě nepromine? Když se váš pes zakousne do svého psího kolegy anebo ještě hůře, vybere si za oběť přímo rozhodčího. I to se stává. Tak tolerantní rozhodčí se asi ještě nenašel, aby takového hříšníka posoudil. Ostatně rozhodčí nebude zrovna jásat ani když ho váš svěřenec přátelsky poskáče, obzvláště pokud počasí výstavě zrovna moc nepřeje a psí packy jsou patřičně zabláceny. (I když, už jsem se setkala s rozhodčím, který měl skákající psiska rád. Museli ovšem oťapávat pánečky a ne jeho.)
V kruhu by měl pes chodit pěkně u nohy (kromě německých ovčáků, ti mají trochu odlišné nároky). Chodíme-li na cvičák, máme vyhráno, taková chůze je základ výcviku. Ale i když se psem aktivně necvičíte, stejně by měl chůzi u nohy zvládat, jinak si vycházky moc nevychutnáte. Nezapomeňte na obraty, většina rozhodčích vás nechá se psem proběhnout po rovné linii tam a zpátky, aby zkontrolovali postavení končetin v pohybu. Prý jsou i lidé, kteří vám psa za poplatek profesionálně předvedou. Údajně dokáží psa předvést tak, aby skryli všechny jeho vady a vyzdvihli přednosti. Zatím jsem ale žádného takového profíka nepotkala. Asi zdrhají, když vidí Berta. Ale stejně myslím, když si psa předvede jeho páníček, zažije se mnohem víc srandy. To by byla hrozná otrava, kdyby byl každý pes vzorně předveden. No nic, profíka nemaje, pilně cvičíme, je fajn, když se třeba na cvičáku sejde vícero adeptů na výstavu. Pomocí provázků a tyček si postavíme cvičný kruh a můžeme společně trénovat. Jde to i bez cvičáku, když seženete dost psů. Psi z jedné rodiny se ale nepočítají, ti se znají vzájemně a my cvičíme především nevšímavost k těm cizím.
Nezapomeneme do tréninku zařadit prohlídku zubů. Málokterý pes je nadšen, když ho mordujeme a lezeme mu do huby. (Nám se to taky nelíbí. Máte rádi zubaře?) Proto už malé štěně učíme nechat si odhrnout pysky a ukázat skus, pak prohlédnout řady zubů zprava i zleva a nakonec rozevřít tlamu tak, aby rozhodčí dohlédl až na stoličky a mohl si je přepočítat. Může se taky stát, že se rozhodčí rozhodne prohlédnout psí zoubky osobně, vrazí psovi ruku do mordy a pes, který něco podobné zažívá poprvé neodolá a skousne. (Zeptejte se svého zubaře, kolik lidí už ho kouslo. A chtějte po psovi větší rozum!) Proto trénujte i tuto možnost včas. Většina rozhodčích má naštěstí pud sebezáchovy a zuby si nechají předvést z bezpečné vzdálenosti. (Jen dejte pozor, aby viděli dobře, takový špatně zapsaný skus dokáže zkazit náladu) A když už jsme u toho osahávání, u psů si rozhodčí zkontroluje sestouplá varlata zcela jistě, tak pozor, aby nebyl sežrán v této fázi. Ale i opačný extrém, že se pes bázlivě přikrčí, nebo se strachy dokonce rozklepe, nám sympatie nepřinese. Takže na to při nácviku nezapomeňte.
Dejme tomu, že psa máme po stránce výchovy připraveného.
Zbývá psa zušlechtit. Jo, tak to každý podle své nátury. My hovíkáři se s tím zas moc nebabráme. Srst máme samočisticí, normálně jí jednou týdně prohrábneme drátěným kartáčem (hlavně za ušima), máme učesáno. Trochu horší je, když pes líná. To se něco načešeme, panečku to je chlupů, i na svetr by bylo. U znakáčů se často stává, že odumřelá srst při línání dostává rezavý nádech a je třeba ji obzvlášť pečlivě vyčesat.
Pokud psa přece jen hodláte vykoupat, nenechávejte to na poslední chvíli. Čerstvě vykoupaná srst je odmaštěná, rozlítaná, načechraná a šňůrkovatí. Takže vykoupejte psa tak, aby srst měla dostatek času nabýt svého přirozeného vzhledu. Aspoň týden před výstavou. Ostatně hovíci se beztak koupou šampónem maximálně jednou dvakrát do roka. Oni sice vodu milují, ale koupání? To je něco úplně jiného. Bych mohla vyprávět.
Dále je třeba vyčistit uši. Já jsem odpůrce lezení psovi do uší, zastávám teorii, že maz plní funkci antibakteriální a chrání vnitřní ucho před infekcí a proto čistím jen vnější boltce. Bylo by trapné, kdyby se číslo tetování nedalo pod nánosem špíny přečíst. K setření postačí kosmetický tampón lehce zvlhčený jedlým olejem. Na nějaké to kapání psům do ucha mě neužije.
Nezapomeňte se projít se psem po dlažbě. Pokud cvaká, je třeba ostříhat drápky. Kdo si netroufá, skočí za veterinářem, kdo má kleštičky na psí drápky, bát se nemusí, když dá pozor, aby nestříhl do cévky v drápku. Nejlépe zkracovat častěji po menších kouskách. Udělá se párkrát cvak a je to. Já si k tomu psa pokládám do polohy „Hají“ – tedy v leže na boku, protože páneček nechce spolupracovat. Dle jeho přesvědčení je třeba s neoblíbenými úkony spojovat psovi zásadně paničku. Ze stejného důvodu nás u veterináře zbaběle opustí vždy ve chvíli, kdy vstupujeme do ordinace. Máte-li psího hraboše, nezapomeňte zkontrolovat čenich, zda má opravdu tu správnou barvu. Věře, že mytí nánosu hlíny z tak citlivého orgánu nebude ze strany psa rovněž patřit k oblíbeným úkonům.
Tak a teď už zbvá jen odškrtávat dny v kalendáři a těšit se na premiéru.