Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


MVP České Budějovice aneb štěně jede do světa

27. 10. 2009

Nelekejte se, Čakirka se nestala obětí ambiciózní majitelky, která malé ubohé štěně od útlého dětství nutí k předvádění. Naše návštěva výstavy měla jen socializační záměr.  Ale pravda, přiznávám, malinko se nám stýská po starých časech.  Je docela fajn se zase nadechnout výstavní atmosféry,  skouknout pro mě doposud neznámého pana rozhodčího a podívat se, jak krásní hovíci a hovice se sešli ve výstavním kruhu.  Taky byla přihlášena jedna psí štěněcí holčička, tak jsem byla zvědavá, jestli je taky tak samá „noha“,  jako naše opice.

Obrazek

Jen jedno mohlo zabránit plánované výpravě: špatné počasí.  Socializace-nesocializace, jak bude pršet, sněžit, mrazit, nikdo mě od teplých kamen neoderve. Však už jsme si prožili malou premiéru zimního počasí, mokré sloty sněhových trakařů a teplot pod nulou.  Naštěstí se jednalo jen o poslíčky zimy a tento týden se počasí přece jen umoudřilo. Takže sobotu jsme mohli věnovat práci na zahradě, kde bylo třeba  čerstvě zmrzlé jiřiny, canny i kaly vyrýt ze země a připravit je na teplé zazimování ve sklepě. Zahradničení Čaky miluje a tak velice pilně a nadšeně pomáhala, seč jí síly stačily. Uprázdněné záhony jsou báječné místo na hrabání a já jí to moc nerozmlouvám, protože se jedná o veskrze  kladné cvičení pro rozvoj kloubů a posilování vyvíjejících se končetin.  Horší je to po stránce čistoty, protože takový psí  předškolák si nezadá s tím lidským, jenže zatímco z toho lidského svléknete  oděvní obal a hodíte do pračky, s tím štěněcím , ač chuť by k tomu často byla,  stejně postupovat nelze.  Nevím, kdo přišel na to, že je venku sucho.  Naše země zahradní má v sobě vlhkosti až až  a tak má Čaky na čumáku permanentně blátivou hromádku.  Ale copak na čumáku, ty tlapy, ty tlapy! Při dolování pokladů rostlinných se přišlo i na pár pokladů štěněcích a tak se několik, již pár týdnů postrádaných, hraček vrátilo do tepla domova.  A tak uznáte, že když už jsme byli tak pracovití, nějaký ten výlet jsme si  zasloužili. 

Čakirka, jako obvykle, nemohla v neděli dospat. (Není podivné, že se jí to stává výhradně o víkendech?)   Protože  přechod k bdělosti u mě není až tak rychlý, po hodině tahání se o míček, pískacího psa s provazovýma ušima a zahánění štěněte od kočičí snídaně, se mi ulevilo, když si Čaky řekla  o venčení  a mohla jsem jí vypustit ven a konečně si vypít ranní kávu. Pár minutek  klidu, než se probudí potomstvo a začne se dožadovat snídaně…Návrat psa byl ovšem bombastický. Už jsme se zmiňovala o tom, že si pejsek sám umí otevřít dveře? Dveře se rozletí a v nich vychechtané  štěně, bláto z něj stříká v krůpějích na všechny strany a po jeho packách se na dřevěné podlaze tvoří blátivé ostrovy. Tak tomu se říká „A je po klidu!“ a to jsem ještě neviděla zablácené dveře, přiléhající zeď a spoušť v chodbě. Bleskově jsem popadla vzpouzející se štěně a podrobila ho odbahňující očistě.  Proměnila jsem tak všechny ručníky, které mi padly pod ruku, v zablácené hadry na podlahu, zaplať pánbůh za automatické pračky…Po štěněti přišly na řadu podlahy a nábytek, no, s tou zdí to snad ani nemá cenu  teď řešit, dokud Čakira nepochopí, že i když  je bezvadné, že umí sama otvírat dveře, přesto  je to činnost, která u pánečků nevzbuzuje moc nadšení.  Po ranní úklidové směně už jsem byla fakt definitivně probuzená.  A zlomyslně, ba, pomstychtivě  jsem říkala štěněti: „Počkej ty opice, on tě humor přejde! To budeš koukat, jaký výlet  tě čeká. To schlípneš!“   Opice si z toho nic nedělala a rozverně skočila pánečkovi všemi čtyřmi na postel, aby otestovala rychlost našich reflexů. Protože jí  pokus o zapelešení se v peřinách  nevyšel, uraženě sevřela v zubech bývalou kšiltovku, kterou si před nedávnem přivlastnila a učinila z ní předmět neidentifikovatelného původu a pustila se do jejího dalšího žvýkání.  Asi jí fascinuje  ta jasně červená barva. Poněvadž reklamní kšiltovku s nápisem Generali stejně nikdo nechtěl nosit, nevadilo mi, že byla zužitkována poněkud netradičním způsobem.   

ObrazekVýhodou  pouhé návštěvy výstavy je fakt, že nemusíte balit žádnou psí výbavu, jen jsem do kabely strčila misku a malou pet-lahev s vodou, očkovací průkaz  a mohlo se vyrazit.   Princezna dostala obojek a vodítko a  přišlo překvapení číslo jedna. Už je velká holka a tak nemůže pořád jezdit paničce u nohou.  Co by tomu řekla česká policie! Ode dneška bude jezdit v kufru kombíka, jako správný pes.  Měli jsme z toho obavy.  Jak bude fňukat a drápat se do interiéru klukům za krk. A štěně nám vytřelo zrak!  Houby fňukání.  Hezky hačala a celou cestu zvědavě koukala ven.   

ObrazekMěsto České Budějovice asi moc nepřemýšlelo, když výstavní parkoviště pronajalo v termínu MVP cirkusu JO-JOO.  Naštěstí asi účast  na letošní mezinárodce nebyla  tak hojná, jako na jaře a většina návštěvníků při pohledu na šapitó raději zvolila variantu parkování přímo v areálu výstaviště.  Čakirka nadšeně procupitala  kolem atrakcí, způsobně přešla silnici a než jsem koupila vstupenky,  zavedla si novou známost s dvěma zamašličkovanými  jorkširkami.  Paní veterinářka nám vytkla nevyplněného majitele v očkováku, ale proti očkování samotnému nic nenamítala a tak nás pustila dál. Bylo už dost po deváté, posuzování začalo a tak byl v areálu  nezvyklý klid. A tady se ukázalo, jak jsem podcenila přípravu. Myslela jsem , že když výstaviště důkladně známe, nebude žádný problém najít kruh hovawartů. A tak jsme se nepodívala na internet, ve kterém kruhu tentokráte jsou. Z výstavní  tabule, kde chyběl rozpis plemen, jsem nezmoudřela.  No nic , obejít si kruhy není zas tak strašný úkol.  Vždyť je hezky! Ale při prvním průzkumu  všech známých míst výskytu venkovních kruhů jsme nepotkali ani hovawartí chlup!!!!   Grr…Pohodlnější  polovina naší výpravy se rozhodla strávit čas místo pochodovým cvičením mnohem příjemněji – tedy s klobáskou, ale polovina druhá – tedy Martin, Čaky a moje maličkost po hovawartech stále prahla. A tak jsme šli prověřit poslední místa areálu, které jsme neproťali při prvním okruhu. 

ObrazekNakonec  se  štěstíčko na nás usmálo a úplně vlevo na konci areálu, tam kde se obvykle předvádí koně divákům na tribuně, tam byly vybudovány dvě řady úzkých zastřešených pavilonů, každý rozdělen snad na pět kruhů. A zde se nacházela velká plemena. Kruhy velikosti, která by jistě uspokojila majitele čivav.   Pořadatelé tedy opravdu překvapili. Vždycky jsem si nemohla vynachválit dostatek prostoru u našich jihočeských výstav, ale dnes?  Pcha!  Bylo jasné, že se předpokládalo špatné počasí a tak se chtělo ochránit i majitele velkých plemen před nepřízní počasí.  Jako naschvál však sluníčko svítilo tak, že  se lidem nezbylo než  svléknout do krátkých rukávů.  Hovíkáři , stejně jako většina plemen zde umístěných, si museli zvolit své základny daleko od svého domovského kruhu.  Strategicky jsme se umístili se štěnětem ze zadní strany, kde ušlapání nebylo tak  pravděpodobné, jako v okolí vstupu do kruhu.  Škoda jen, že nám do očí svítilo sluníčko a rozhodčího, třebaže měl snahu komentovat a odůvodňovat nahlas své posudky, nebylo téměř slyšet.  Měli jsme ale společenské štěstí.  Stejné bezpečné místo zvolili o majitelé pětiměsíčního pejska,  který si rovněž zvykal na výstavní atmosféru.  Velikostí Čaky přesahoval, ale kamarádit se moc nechtěl. Zato Čakirka se nechala drbat jeho pánečky a sklidila tak obdiv, že se nebojí…To jsem teda koukala, čekala jsem spíš, že lidi bude ignorovat, naše princeznička.  Ale zdá se, že jí ruch a množství podmětů okolo spíše svědčí. Jakmile vychlemtala svojí misku vody, hned se dala do seznamování s širým okolím. Nemít vodítko, asi bychom se s uličnicí těžko shledávali, klidně by si prošmejdila celý areál a obtěžovala by pejsky všech plemen. Zatímco Bert míval slabost pro pejsky malé, Čaky se líbí především ti velcí. Pokud možno co největší.  Těšila jsem se, že si uťapaný pejsek zdřímne a my se zatím v klidu budeme dívat na posuzování.  Náš pejsek ovšem nevydržel minutu v klidu. Zatímco znakatý štěně v klidu spinkalo a odpočívalo, zmožené zážitky,  Čakirka  tahala Martina po okolí a pročuchávala se novými dojmy.  

ObrazekNež nás našel velký páneček s Vojtou, přesunuli jsme se na chvilku i na druhou stranu kruhu ke vchodu, kde bylo hovíkářů a hlavně hovíků povícero a tak si „černá opice“ užila nekritického obdivu, jakéže je to  něžné „miminko“.  Dříve, než něžné miminko rozpoutalo válku mezi přítomnými fenami, které se chystaly do kruhu, opět jsme se přesunuli do bezpečného závětří.   Ale protože ani pak naše malá slečna nejevila známky únavy a nehodlala odpočívat, nedočkali  jsme se závěrečných soutěží, takže na výsledky výstavy si budete muset počkat, až se objeví na stránkách klubu.  

Chtěla jsem Čakirce koupit nový drátěný kartáč, protože ten zděděný po pudlíkovi Amorovi, který dovedl Berta až do šampionátu, už zjevně dosloužil a Čakirka ho používá mnohem raději k ohlodávání, než by se jím nechala pročesávat. Netušila jsem, že jsem si vzala na bedra tak těžký úkol. Chtěla jsem raději kartáč kvalitnější, aby z něj nelezly drátky, ale zas jsem nehodlala utrácet nějaké přemrštěné částky. Kupodivu jsem neuspěla na stánkách specializovaných na psí kosmetiku a česání. Dokonce jsem si vyslechla názor, že dráťákem takového psa, co mám – NIKDY NEUČEŠU.  Když neučešu, tak neučešu, vím své.  I když jsem si  v posledním roce pořídila na Berta šikovné hrabičky s protáčecími hroty, které vyčešou psa vskutku důkladně, nikdy jsem jim na chuť nepřišla – ty chlupy z nich totiž lítají na všechny strany a tak se takové česání musí odehrávat leda venku v přírodě. Kdežto u kruhu, kde chci vyčesané chlupy sejmout do sáčku, tam je drátěný kartáč pro mě nenahraditelný.  Potkala jsem desítky modelů v desítkách stánků,  ale  žádný nebyl podle mých představ. Už už jsem se rozhodovala, že raději nekoupím nic a naše smečka  byla na odchodu, když tu konečně – to je ON - věděla jsem na první pohled! Tak přece….Kupodivu, je stejné značky, jako dříve zakoupené hrabičky…tak to budu mít do páru.  I když, chcete vědět, jak se češe čtyřměsíční štěně? Těžko lidičky, těžko. Jeden kartáč mu vrazíte do tlamy, aby nemohlo zakousnout česající nástroj, jednou rukou se snažíte udržet štěně ve své blízkosti a druhou se pokoušíte sčesat nějaký ten chlup. Štěně se mezitím snaží vyplivnout zabavovací kartáč a ulovit ten česající. Končí to pravidelně rvačkou v jednom klubku…načež z klubka vyrazí čtyři nožičky a vítězoslavně uhání s ukořistěným kartáčem přes celou místnost.  Je dočesáno.  Ještě že hovawarti jsou tak nenároční na údržbu!!!! A protože kartáč Čakirka určitě nebude považovat za dárek pro sebe, dostala vééélikou hovězí (smrdutou, brrr) kost a taky šikovný míček na šňůrce ve velikosti tlamičky.  I při nákupech jsme si užívali obdivu kolemjdoucích a překvapilo mě upřímně, že tolik lidí v černé potvůrce poznalo malého hovíka.  To jsem fakt nečekala, jednak málokdo ví, že hovawarti se vyskytují  i v této barevné variantě a navíc se Čaky zatím mnohem víc podobá flat retrívrovi, než hovíkovi.   „A mami, nebude to spíš tím, že máme na vodítku napsané, že je to hovawart?“, zchladili potomci mé nadšení nad osvíceností veřejnosti… 

Čekala jsem, že po takovém náročném výletě bude Čakirka  celé odpoledne hezky spinkat, ale kdepak, pomáhala nezištně v sadu při hrabání listí a sběru posledních ořechů, celou dobu hlídala sousedovic ovčáka, aby mu to v případě potřeby pěkně vytmavila, zkazila krtkům příjemnou klidnou siestu demolicí jejich hromádek, ukradla pár desítek pracně sesbíraných ořechů z košíku, odnosila spadlé větve zpod ořechu a teprve se setměním spokojeně zalehla ke své příšerné kosti a ududlala se do nočního spánku…Dobrou noc…naše černé pusinkovací  zlatíčko, moc příjemně jsi  dnes překvapila…šikulkáááá.

VÍCE FOTEK Z VÝSTAVY

Obrazek