Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


MVP České Budějovice 6-7.10.2007

8. 10. 2007

V našem  kruhu č.4  před námi byli   angličtí  mastifové   a to jsou pořádní mackové, snadno by nás převálcovali, proto jsme jim už ve vlastním zájmu museli dát přednost. Díky jim jsme měli čas okouknout rozhodčího, než půjde do tuhého. Jedné mastifce se Bert moc líbil, ale její panička jí důrazně vysvětlila,  že se má soustředit na své předvedení. Aby nám čas rychleji utíkal, zašli jsme pozdravit  boxery a dívali se, jak si vede Bertova psí kolegyně z našeho cvičáku.  Jejich rozhodčímu se ale moc nelíbila a tak jsme se smutně vrátili zkontrolovat, jak to ubývá v našem kruhu.  A ubývalo.  Mastifů bylo jen jedenáct a tak brzy přišla řada na hovíky.  Naše výstavní výbava se rozrostla o křesílko a na něm se usídlil Vojta, aby fotil a asistoval. Manžela už podezřívám, že si šetří nervy, protože jakmile se začneme blížit na řadu, pod nějakou záminkou mizí.  A tak když si nevezmu k ruce asistenta v podobě potomka, musím zvládat všechno sama – přečísnout psa, sledovat pořadí, rozdýchávat nervozitu. Ano, pouhá  představa, že na mě kouká tolik lidí mě pokaždé rozhodí a klepu se jak ratlík, když mu majitelka nenatáhne svetr. Z  rukou mi vše padá a co do nich vezmu, vzápětí ztrácím. Tu pořadové číslo, tu vodítko, tu kartáč. Poslední příprava psa spočívá u Berta v pročesávání dlouhých chlupů na uších a taky odstranění bince, který na sebe dokáže nabalit během procházení. Tentokrát to bylo hlavně spadané listí, jehož částečky se v dlouhých černých chlupech ocasu krásně vyjímají a pevně v nich drží. Těsně před vkročením do kruhu nechávám psa na výstavním vodítku a sundávám obojek.  Pokaždé si při tom říkám, že musím příště pořídit něco pevnějšího. A pak je příště a zase sahám po té nedůvěryhodné šňůrečce a spoléhám na Bertovu poslušnost.  A už jsme na řadě a jdeme do kruhu první.   Rozhodčí kontroluje jen skus a hned nás nechává běhat. Snažím se běhat rychle, ne nadarmo máme za sebou krutý výcvikový tábor  a tak se snažím nepůsobit na psa jak  „uspávač hadů“.  Navíc si připomínám rozhodčí, která mi řekla, že je Bert „příliš uposlušněný“ a tak se snažím, aby působil radostně. Doufám, že jsem tím soupeře moc neodrovnala.  Jestli ano, pak se upřímně omlouvám.  Na svého psa v kruhu se moc neodvažuji dívat, mám dost práce sama se sebou, pohybovým talentem neoplývajíc. Tak snad Bert trochu radostný byl. Když pak slyším v hodnocení výborný pes, spadne mi nejtěžší kámen ze srdce.  A když pak v posledním kole mi rozhodčí stiskne ruku a volá „V1, CAC, gratuluji“, jsem překvapená moc a moc.  Z kruhu jdu šťastná jak blecha. Za námi  šel pes třídy pracovní a rozhodčí mě dost překvapil, když psa vyhodnotil slovy „já vám tu V1 teda dám, ale tohle že je pes pracovní? Vždyť nemá žádné svaly, žádné pevné držení těla. CACe neudělím! “ Jejda, jejda.

Obrazek

Pak jsme ještě museli běhat o CACIBA, ale tam spravedlivě  zvítězilo mládí. Nevadí, však i tak jsme dopadli víc než skvěle.  Šli jsme na kafe a na klobásku a taky se projít, abychom si užili krásného dne. Najednou nebylo po mlze ani potuchy, sluníčko se usmívalo a my taky. I Bert dostal svůj zasloužený kousek klobásky a na krček medaili co nám dajli, aby si taky užil slávy. Však se návštěvníkům výstaviště líbil a spousta lidí nás prosila, aby si ho mohli vyfotit.  Proč ne, nám to nevadí a Bertovi taky ne. Jako správný hovawart má  lidi rád. Ještě kdyby se tak naučil při předvádění stát s grácií jako šlechtic a ne jak venkovský balík. Jenže toho se asi nedožiju, neboť jaký pán, takový pes.