Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


MVP České Budějovice 10.10.2010

11. 10. 2010

Letos jsem neměla moc na vybranou. Z výstav jsem musela vybrat jen ty, které máme v dosahu, aby netrpěl nejmladší člen smečky. Poslední příležitost v letošním roce se naskytla v Budějovicích. Že to nebude jen tak, to mi došlo okamžitě, jakmile mé oko padlo na jméno rozhodčího – úhlavní nepřítel č.1 Czakiry.  Bylo to těžké rozhodování, prověřit Czakiru ohněm a riskovat, že se v ní špatné vzpomínky probudí?  Nebo ji nechat letos již doma?

 

Dny se rychle překulily a výstava se začala kvapem přibližovat. V neděli ráno před cvičákem přišla první rána z nečekané strany. Tři červené skvrnky na schodě.  Málem mě ranila mrtvice. Ani další dny nepřinesly nic pěkného. V pondělí začala Czakira třepat ušima, což u ní signalizuje, že o její citlivá princeznovská ouška se pokouší zánět.  V úterý si začala vykousávat zadní tlapky a dělala, že kulhá. Vypadalo to zkrátka tak, že celou akci budeme muset odpískat. V sobotu už to vypadalo lépe a tak jsme přece jen připravili vstupáky a očkováky.  V noci začala Verunka temperovat, špatně spala a já celou noc mezi utěšováním prcka a hrůzou z nemocí přemýtala, jak Hamlet: JET, ČI NEJET?

 

Není divu, že ráno jsme zaspali.

Nakonec jsem povolala babičku na hlídání pro případ, že by se u Verunky nemoc během dopoledne rozjela, fofrem jsme hodili do auta židličky, vylovili Czakiru z obligátního písku a přece jen vyrazili.

S takhle těžkou hlavou jsem na výstavu ještě nikdy nejela. Starost o Verunku, o rozhodčího a o Dixinin delikátní stav vykonaly své.  Mrazivé ráno slibovalo pěkný den, ale halou jsme vzali rádi za vděk. Asi měli hovawarti protekci a bylo to fajn, až na jedno. Chtěla jsem Dixie vytáhnou z auta těsně před jejím vystavením a hned jí zase do něj vrátit. Nešlo to. Museli jsme se klasicky utábořit u kruhu. Naštěstí si naší  slečny žádný pes nevšímal. Ale nechtěla jsem nikomu nic kazit a tak proběhnutí v kruhu bylo pro náš dorost tabu. Czakira ovšem nezklamala. Nadšení a zatemňování mozečku opět nastalo.  Pořádné vyběhání by jí jistě pomohlo, ale ve své trudomyslnosti jsem na ně neměla ani pomyšlení.

Konečně začalo posuzování a my drželi všechny tlapky bráchovi Daytonovi. Představte si tu radost, když opravdu vyhrál!!!! Dalším zajímavým psem byl Czakiřin nevlastní brácha Bond Černý vítr. Poznali jsme ho snadno – podle stejného kukuče a nadšení, s jakým skočil na paničku. A i Bond si vedl skvěle a vybojoval, co šlo. Výsledky pejsků nás trochu povzbudily a tak jsem přece jen s očekáváním sledovala nástup našeho dorostu. Dixie si nemusela vést špatně. Konečně zhubla do pěkné psí postavy, pěkně vylínala a moc jí to slušelo. Bohužel se ovšem hned při nástupu rozhodla, že do žádného kruhu nepoleze, běhat v něm nebude a předvádět se už vůbec nebude. Že neukazuje zuby ráda, to víme. Přes každodenní procvičování v tom stále ne a ne nalézt zálibu. Ale že předvede až tak děsné vystoupení, to jsem opravdu nečekala. A což teprve její páneček. Červený až za ušima, marně svojí svěřenkyni uplácel. Pan rozhodčí byl trpělivý, nechal jí uklidnit a pak teprve prohlídku zubů dokončil. V posudku vychválil její stavbu těla, ovšem, protože nezvládla výstavní rituál, dostala ocenění VD.  Téda, fakt přiznávám, že takový cirkus jsem u našeho výstavního sluníčka nečekala. Ale asi došlo k sečtení všech faktorů. Počínaje hormonální podrážděností, nevyzkoušením si koberce, který viděla prvně v životě, až po faktor hladovosti, protože jsem je díky zaspání ani trošku nezasytila.

Tímto byl konec všem mým nadějím, už jsem jen čekala, kdy si Čaky vzpomene, koho to má před sebou. Czakira naštěstí zuby ukazuje. Pan rozhodčí je ale vskutku důkladný a tak se i tentokráte po jejích zoubkách náležitě projel. Snášela to docela statečně, až v samotném závěru jí nějaký ten hrdelní tón uklouzl. Pan rozhodčí se sice zasmál, ale já  naději v ten moment pochovala dočista dočista.  

V posudku ovšem byla náležitě vychválena. O nějaké nedovyvinutosti nebyla řeč, ba přímo naopak, byl vychválen hrudník i hřbet.  Jaká nám ovšem byla vystavena známka, to jsem nepostřehla a tak čekání na posouzení dalších fen bylo pro mě jak poslední tóny smutečního pochodu. No nic, až nás vyřadí před rozběhem, budu to vědět s určitostí.

Ale nevyřadil. K rozběhu nás zbylo šest a vzhledem k Czakiřinu rvaní se na vodítku pokud možno za pánečkem jsem čekala na ukázání prstem každou chvíli. Ale když už jsme zbývaly jen čtyři dvojice, bylo jasné, že se do boje o pořadí zapojíme.  A tak jsem se přece jen zaradovala, když byl určen čtvrtý pes. Je mi jasné, že nic lepšího, než trojka to být nemohlo. Přece nemohla Čakira  dostat titul, byť res.CAC, když běhala jak koza sánská.  Stejně nás radostně zahřálo u srdíčka, že se líbí a hlavně, že si konečně odnesla tu svojí první vytouženou VÝBORNOU. A tak to za ty nervy přece jen stálo.

Dixie zůstala neposkvrněná, Čakra si užila prvního malého vítězství a dokonce i Verunka doma přežila dopolední hlídáníčko. Večer se jí zase teplota vyšplhala k devětatřiceti, ale v pondělí už byla jen mírně zvýšená a prcek zase nabyl dobré nálady. Je to skoro k nevíře, ale vzhledem ke slintání to vypadá, že se nám na svět takhle drasticky vyklubal třetí zub…No a ta ostuda?! Pchá, letos už jsme docela zvyklí, otrlost se stává naším průvodcem. Hlavně mi držte palce, aby to handler do příští sezóny spolkl.