Ku Praze je cesta bílá
Zatímco u nás byla jen vlhká silnice po nočním deštíku, hned za Pískem jsme vjeli do sněhové vánice. Doufala jsem, že z ní co nevidět vyjedeme, jenže stále houstla a houstla. Na Příbramsku už jsme jeli po dálnici padesátkou v kolejích vyjetých ve dvacítce centimetrů čerstvého sněhu. Řidiči na protilehlé straně už nejeli, už se hrabali na letních gumách na mírném stoupání. Pochopila jsem, proč se tomuto kraji přezdívá Česká Sibiř a na benzínce před Prahou už zcela vážně uvažovala, zda by nebylo rozumnější vrátit se domů. Po ještě čerstvé události na D1 jsem si představovala Prahu ochromenou tímto sněhovým nadělením, vždyť jen za chvilku, než se Bert v lesíku za benzínovou pumpou vyvenčil, jeho čerň se změnila na čistou bílou. Ometla jsem psa košťátkem na sníh, aby nenavlhl a nezískal tak kudrlinky. Pokud se do Prahy nadále poplížíme padesátkou, tak ani nemáme šanci stihnout veterinární prohlídku. „Uvidíme“, řekl můj muž a tak jsme statečně pokračovali v cestě. Vzpomněla jsem babiččiny modlitbičky a ejhle, vánice počala řídnout, čím blíže k Praze, tím méně sněhu a v samotné Matičce neměli ani tušení, že jim někde za humny sněží. Sláva! Přijeli jsme včas, dokonce jsme parkovali v druhé řadě… Manžel si pochvaloval, že nechtějí parkovné. Našli jsme místo u kruhu a zabydleli se.
Bert měl radost, že v našem kruhu budou i kavalírci, pro malé pejsky má děsnou slabost. Radostně jim strkal čumák do klecí. Já neměla radost, připadala jsem si jako Marfuša. Ruce i nohy mi mrzly. Raději jsme šli očichat a vyzkoušet kruh, abych se zahřála alespoň mírným pohybem. I tak mi zoubky začaly odskakovat od sebe. Desky s číslem jsme dostali v kruhu. Zatím začalo být kolem kruhu těsno a získali jsme sousedy. Po levé straně odrostlé štěně Crosby a po straně pravé princezna – šampiónka Angelika. Ke Crosbymu pojal Bert neuvěřitelné sympatie. Dokonce jsem ho chvíli považovala za fenku. Neustále se vzájemně vyzývali ke hře a když jim nebyla dopřána volnost, položil si Bertík hlavičku majetnicky na Crosbyho. Tenhle brácha by byl fajn. Že by pachově poznal, že Crosby byl synem fenečky, do které Bert zamiloval na oblastce? Kdoví, čekali jsme tam s tou fenkou téměř tři hodiny na závěrečný ceremoniál, tak si jí musel vtisknout slušně do paměti.
Zato princezna Angelika Bertovi hned ukázala, že dotýkati se jí je nežádoucí a odkázala ho do patřičných mezí. Paní rozhodčí přišla včas a ve vřavě haly nebylo téměř slyšet, že posuzování bylo zahájeno. Všimli jste si taky, že zatímco u jiných kruhů psi štěkají a ňafají, že vlastního slova neslyšet, u kruhu hovawartů je noblesní ticho? Protože pejsků ve třídě mladých a mezitřídě bylo tentokrát docela málo, brzy nastoupila naše fotbalová jedenáctka. Běhat se moc nedalo a tak nás paní rozhodčí hned rozdělila na dvě skupiny. Byli jsme předposlední a tak jak přibývalo zasloužených modrých stužek, byla ve mně dušička menší a menší. Někoho přece jen vyřadit bude chtít a tady byli samí vynikající pejsci. Zima mi už nebyla, spíš jsem se potila. Paní rozhodčí říkala posudek zapisovatelce do ouška, takže nebylo slyšet, jak si stojíme. „Postavte toho psa lépe, ať ho můžem posoudit!“ Předvedli jsme taneček a zase stál jak oslík. Ve chvíli osvícení jsem sáhla do kapsy pro pamlsek a dala mu čuchnout! Konečně potvora hladová zbystřil a natáhl se…Se mi rozklepala kolínka, když rozhodčí zalovila v krabici pro stužku. Byla modrá! Sláva…víc jsem ani nechtěla. Modrá! Tak jsme v kruhu zůstali téměř všichni, běhali kolem dokola a čas od času paní rozhodčí někomu podala ruku a rozloučila se s ním. Znáte hru „Chodí pešek okolo, nedívej se na něho?“ Při každém zastavení jsem se ani neodvažovala pozvednout zrak, aby mě ten pomyslný pešek nebouchl. Najednou jsme byli čtyři a moje radost byla veliká. Dostaneme pořadí! Panečku…Že nakonec budeme mít V1, to mě moc překvapilo, až jsem byla nevěřícně mimo. Z první řady na mě něco volali, já jim nerozuměla, prohlížela jsem, co mám na psovi či na sobě divného a oni nemohli přečíst číslo, které jsem si nalepila na nohu a při mé výšce ho Bert dokonale zakrýval. Uvolnili jsme kruh třídě pracovní a dostali se do víru blahopřání a povídání, málem jsme zmeškali běh o CACIBa. Pejsek z třídy mladých ho asi opravdu zmeškal, protože jsme běhali dva a paní rozhodčí nás stále a stále proháněla, stavěla, osahávala a zase proháněla. Berta to bavilo čím dál méně a stavěl se čím dál hůř. Nakonec už to paní rozhodčí přestalo bavit, přišla ke mně a řekla: „Chtěla jsem dát CACIBa vám, ale vy toho psa stavíte tak blbě, že vám ho nedám!“. „Když máte tak hezkého psa, naučte se ho předvádět!“. Ale o res. nás zase nechala běhat , ztracený mlaďuch se asi našel, takže jsme zase běhali ve dvojici a nakonec nám ho res. CACIBa nechala…A já byla ráda, má to výhodu, že nemusíte čekat na závěrečný ceremoniál a předvádět se před zraky fotografů. Beztak skupinu II. vždycky vyhrává fundlák. A že bychom chtěli vyrazit do Birminghamu, to ani náhodou. To ať raději vyrazí jiní.
Byla jsem tak zmatená, že bych odjela i bez ceny, jen díky dobré duši, která nás upozornila, že si máme v katalogu přečíst, na co máme nárok, vděčíme, že máme na výstavu malou památku.Tak Bert obdržel medaili a od pánečka za odměnu dostal kousací klín od Gappaye, po kterém panička dlouho pošilhávala. Když jsou ty Velikonoce! A taky dostal nový pytel Orijin, kterýžto při své lásce ke granulím nejspíš bude hryzat po celý letošní rok. To abych snad půlku pytle zatavila a vrazila do mrazáku…Ale řeknu vám, je to hezký pocit, když jdete se svým psem davem lidí a kolemjdoucí říkají „Koukej! Ten má medaili! Šampión…“
Placení parkovného jsme samozřejmě neunikli, zkásli si nás při výjezdu! A po sněhu na zpáteční cestě nebylo ani potuchy…
P.S. Děkujeme pánečkům Dantýska za fotečky...