Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kočovný cirkus na cestách aneb, všechno je jednou poprvé

12. 3. 2010

Jaro nesměle škrábe nehtíkem v kalendáři a kynologové už nedočkavostí vyskakují, kdy začne letošní sezóna. Strach je třeba plašit činy a tak nebylo co odkládat. Je třeba štěňata pomaloučku zasvětit do umění výstavního, aby si zvykla, pokud možno včas. K prvnímu otrkání se nabízela právě  Oblastní výstava a tak jsem to riskla. Je to totiž ideální prostředí pro začátečníky a milovníky pohody.

Obrazek

Málem jsem ale v sladkém soužití s miminkem zaspala, když jsem si uvědomila, že je zřejmě nejvyšší čas podívat se na termíny uzávěrek a prohrábla internet, hrklo ve mně jak v přesýpacích hodinách – poslední uzávěrka byla včera! Nezbylo, než vsadit na nejistotu.  I zaplatila jsem a poslala přihlášky v naději, že katalog zcela jistě ještě není v tiskárně. Až do chvíle, než na webu vyvěsili seznam přihlášených, zmítala jsem se v nejistotě, zda jedeme, či ne.  Ale vyšlo to a tak pro změnu  mnou začala zmítat nejistota, zda jsem si neukousla příliš velké sousto. Vše se proti mně spiklo, sama se topící v devastující chorobě, tak, že jsem zhubla o osm kilo, mimčo odmítající ve dne spát, s věčně se kroutícím bříškem, málo socializovaná štěňata odmítající ukazovat zoubky, najednou jsem se ještě v předvečer nedokázala rozhodnout, zda se odvážit. Svojí kapkou přispěli i páni meteorologové předpovědí arktických mrazů a sněhové kalamity.

Znáte mě. Nakonec zatnu zuby a jééédu.

A tak jsme ráno (mimochodem silnice byly suché a čisté) naskládali příslušenství do auta, ohlídali, abychom doma nezapomněli ani jednoho psa, nebo nedejbože mimino a jeli v plné sestavě s vědomím, že pokud nebudeme zvládat, vrátit se můžeme vždycky. Kočárek se do auta už nevešel, ale ukázalo se, že je to jen dobře. 

Czakira funěla vzrušením, hned jak nastoupila do auta. Už dlouho nikde nebyla a tak se těšila, co se konečně bude dít zajímavého. Vydržela mi tak dýchat za krk s vášnivým funěním a patřičným slintáním až do města. Kliďas Dixinka spokojeně zalehla na dece a cestu zaspala. Než jsme vše naložili a vyrazili, nabrali jsme pěkný časový skluz, takže jsem měla docela obavy, jak si zkusíme kruhy a uznejte, v případě premiéry je to víc jak nezbytné.

Oblastka je však obsazena umírněně, takž s parkováním v areálu nebyl problém a  Verunka spala spánkem spravedlivých, takže byla ponechána v péči tatínka a zbytek rodiny šel rozbít základnu. Tedy šel…jak Čaky zacítila první pejsky, zajásala jak výrostek na Matějské pouti! Jupí a hurá  a už se černá čára řítila skokem k seznamování a páchání lumpáren!!!!!!! Za letu odchycena, připoutána na vodítko, jasně dávala najevo, že je jí nějaká chůze u nohy dočista putna. Vždyť támhle je vlkodav a támhle pudlík a ona si chce tolik hrááááát!  Lítala jsem na vodítku sem tam a posléze už jsem vlekla psa rovnou za obojek, abychom se vůbec dobrali do pavilónu. Dixince se taky líbilo, ale zatmění mozečku u ní nenastávalo.  Naštěstí i v pavilonu se místo k utáboření ještě snadno našlo, topilo tam dostatečně a v kruhu se vydávaly katalogy a pořadová čísla. Jakmile jsme splnili tyto úvodní ceremonie, svištěli jsme s Martinem vyzkoušet kruh, dříve, než nastoupí pan rozhodčí. Původně jsme mysleli, že Martin předvede Čaky, která už je přece jen na vodítku zkušenější a Dixinku odvodím já, aby si zvykla. Všem vzhledem k tomu, že u Čakry nadšení zcela zastřelo poslední zbytky rozumu, nechtěla jsem Martina v jeho premiérovém předvádění hned zostudit. A tak ta černá můra připadla na mě a já viděla, že je to špatný los. Přední nohy na zem téměř nepostavila, při klusu neustále na mě nadšeně vyskakovala a když jsem ji jakž takž postavila do postoje, pokusila se o ohromný skok na Martina, který zrovna okolo klidně klusal s Dixie.  A to neměla Čaky dělat, vodítko ji za letu strhlo a jak to nečekala, složila se mi k nohám jak dlouhá, tak krátká. Bolestí a hrůzou vykvikla, zkusila se zvednout, stočila tlapku pod sebe a s naříkáním se odmítla zvednout. Víte, jak je v takové chvíli každému psovodovi? Srdce jsem měla až v krku, po zádech se mi začal řinout pot, přihlížející s hrůzou v očích koukali na ubohého pejska…V kruhu jsme zůstat nemohly a tak jsem donutila Čaky vstát a odváděla jí ven. Naříkala při tom a já to viděla přinejmenším na vykloubené rameno. Brr…Ale ejhle, venku se pejskovi znatelně ulevilo a při pokusu o chůzi se její stav zlepšoval jako zázrakem. Běhěm pár minut už třeštiprdlo řádilo zase jak černý tajfun a na nějaké to kulhání ani nevzpomněla. No holka, tys pěkná cíťa, ale taky pěkná hérečka….Co s tebou? Budeme tě muset trochu utahat, aby z tebe ta energie spadla. I šla jsem s ní  na druhý konec areálu, kde jsme se vyběhaly a nacvičovaly správnou netahací chůzi na vodítku.  Trochu uklidněná jsem se s ní pak vrátila do pavilónu, jehož teplo mi po mrazivé vycházce fakt bylo zapotřebí. Času bylo dost, před námi v kruhu snad sedmdesát pejsků. Popovídala jsem si s majiteli choďačky Bessinky, však už jsme na cvičáku hodně dávno nebyli a tak jsem potřebovala vyzvědět všechny novinky. Martin mezitím na střídačku venčil Dixie a dvakrát byl proběhat areál s Čaky. Že Čakirka stále nemá dost, bylo zřejmé. Ona - nepřítel cizích lidí – se kamarádila s kdekým na potkání a kdyby jen kamarádila, ona po lidech drze a nadšeně skákala, jako kdyby se odmala neučila, že skákat na lidi je FUJ! Hambou bych se zase propadla…

Potěšilo mě, že i další lidé mají po zimě malinko problémy se socializací pejsků, zapředli jsme na toto téma s jednou poblíž stojící paní téma. Bohužel se ukázalo, že její pejsci mají větší problémy, než jen touhu se kamarádit. Zle vyjížděli na všechny psí chlupy okolo a jeden z nich se obořil i na nic netušící Dixinku, která myslela, že si důvěřivě čichne. Ale vylekat se nenechala, to zas ne, hned raťafákovi od plic sdělila, co si o něm myslí.  Později jsme zase zahájili hovor s jedním pánem od hovawarta, který ale nevystavoval, říkal, že si to jen obhlédne a pojedou až klubovou výstavu. Tak ten pejsek mi nečekaně vyjel na Čakiru. Vytřeštila jsem oko a přeptala se, jestli náhodou nemá fenu?! Ne, je to pes. No potěš, pes a napadá psí slečnu? To bude na klubovce zase veselo. Ale je krize a šetřit se holt musí….

V deset se vzbudil v autě náš potomek a vyžadoval si pravidelnou dávku krmení a tak jsem na chvíli osvobodila tatínka, který si zasloužil přestávku a taky nějakou tu kávičku se snídaní.

Verunka byla zlatá. Nakrmila se a pokračovala ve spánku. Mohla jsem se tak vrátit k Martinovi a konečně jsme se dočkali nástupu hovawartů. Oproti starším ročníkům bylo znát, že se naše populace na jihu přece jen utěšeně rozrůstá a obliba skvělých hlídačů stoupá. Obsazeny byly téměř všechny kategorie, kdeže staré sněhy jsou, kdy Bert s jednou fenečkou hájili barvy svého plemene. Pan rozhodčí  Tibor Havelka se s posuzováním neloudal, jak by taky mohl, při tolika psech a tak se zaměřil především na pohyb pejsků, exteriér bral letem světem. Ani ty zoubky pořádně nepřepočítával, což bylo v našem případě více, než dobře.  Přestože se jednalo jen o oblastku, tituly nijak zadarmo nerozdával.  Tak Martin s Dixinkou nastoupili k svojí velké premiéře. Dixinka na pana rozhodčího ukázala svůj skus a ten vida zoubky jak noty na buben, hned je poslal oběhnout kolečko. A pak jednou do  rohu a zpátky a už se diktoval posudek. Ani jsme se nepřeptaly, jak dopadly a už jsme se s Čaky sami ocitly v kruhu. Zoubky hezky ukázala, až mě sám rozhodčí zarazil, že na štěně to stačí, že musí mít samé pěkné pocity z kruhu a musí se hodně chválit. Což o to, já bych chválila jak mourovatá, ale ten běh, to byla hotová katastrofa. Prosmýkala jsem psa kruhem, sundávajíce ho ze sebe, chovala se jak  pingpongový míček na provázku, jak Gumídek po Hopsinkové šťávičce. Čaky byla se zábavou velmi spokojená a tak chviličku postála za piškotek, abychom si mohly odnést výsledný ortel. Potěšilo mě, že pan rozhodčí pochválil, že je pěkně rostlá a že má velmi jemnou, krásně modelovanou hlavu, ovšem ten pohyb, no…je ještě ucházející.  Potvora jedna černá! A já si měsíce dělám starost o pohyb Dixinky, která mi vedle ladné Čakiry pořád připadala jako tank. Pcha! Vyšly jsme s neslavnou Nadějnou, ale což, znáte to přísloví, první vyhrání….z kapsy vyhání! Hlavně, že nás vůbec posoudil! Kdybychom šly na řadu hned ráno, tak jsme neposouzeni pro absolutní nedostatek kázně. Takhle už byla princezna trochu utahaná. Trochu. Nečekejte psa s vyplazeným jazykem. Náladu mi spravila krásná známka Dixie. Tak to se podívejme na to sluníčkový štěně. První výstava, první taková velká akce v jejím životě a ona si vede, jakoby se nechumelilo a jakožto suverénní talent sbírá zasloužený obdiv! Však jim pan rozhodčí dokonce pochválil krásné předvedení!!!! Valila jsem oči.

Když Dixie získala žlutou stužku a s ní nárok zúčastnit se vyšší soutěže, uspořádali jsme rodinnou poradu, co dál? Odjet, nebo zkusit čekat do dvou odpoledne? Nakonec rozhodnutí patřilo Verunce. A protože ta, spokojeně sbaštící oběd a zabalená do suché plenky pokračovala ve spánku, mohli jsme si dopřát i trošky toho napětí při volbě „Nejlepšího štěněte“.  Ale to víte, na to jsme my malá třída, nakonec zvítězili našampónovaní mazlíčkové, jejichž paničky vlastnily společenský kostým. I to totiž patří v výstavě…A taky Dixie už to moc nebavilo, je přece jen ještě malé štěně.  A tak se vrcholný hřeb pro nás nekonal, ale líto nám to nebylo. Byla jsem šťastná, jak blecha, že vše proběhlo v klidu a míru a že i Verunka si to pořádně ve spánku užila. Věřte nevěřte, miminko spalo ještě celou cestu domů.  Ale nebojte, ono si nadbytek spánku dosyta vynahradilo v následujících dvou dnech, kdy odmítalo očičko zamhouřit. Neměla jsem jí to za zlé, u mě měla velkou pusinku za to, že naše první výprava kočovného cirkusu dopadla tak skvěle, jak dopadla. A zkušeností nám přibylo na koše. Viď, miláčku Čaky?