Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Klubová výstava České Budějovice 2009

11. 3. 2009

Ano, s obrovskou radostí jsem přivítala novinku Hovawart klubu, který se konečně podíval pravdě do očí a přiznal, že jedna Speciální a jedna Klubová výstava ročně jsou vzhledem k neustále se rozrůstající  populaci  hovíků v Čechách  mučením majitelů psů  a  do kalendáře akcí přibyla další klubovka. A moje radost byla o to větší, že  pro její konání byly vyvoleny právě líbezné České Budějovice. Protože, obohacena již nějakými výstavními zkušenostmi, považuji  budějovické výstaviště za nejpříjemnější prostor s nejlepší organizací. Kouzlo Krajské výstavy spočívá i v tom, že nebývá obsazena tak intenzivně jako MVP a proto zde potkáte desítky známých kynologů, kterým stíháte fandit, protože na každého rozhodčího připadají desítky psích plemen, času na povídání je tak dost.  Zaparkujete přímo v areálu a cena parkovného uvnitř areálu a venku se nijak moc výrazně neliší. Počasí nás zde neohrožuje, protože areál obsahuje dostatek pavilónů, takže ani loňská bouře, ani letošní deštík chovatelům zas tak moc nevadí.  Plochy zeleně umožňují v nutném případě poměrně soukromé venčení.  Dokonce i (z tohoto hlediska puritánský)  Bert, který se musí před každou výstavou řádně vyvenčit ve volné přírodě, neboť bez křovinového krytí a soukromí raději trpí, zde rád pokropí okrasné dřeviny označkované stovkou psů a proběhne se po hrázi rybníka (omlouvám se místním zahradníkům).  No zkrátka, kdo se přihlásil, určitě nelitoval.

Hovawarti měli k dispozici  dva rozlehlé kruhy, fenky posuzoval pan Václavík, na pejsky si zuby nabrousil pan Kukla a posuzování pěkně odsejpalo.  Místa pro vystavovatele byla spousta, čemuž bych jindy nevěnovala tolik pozornosti, kdybych stále ještě nebyla v šoku z Mnichova.  Kdo se nevešel přímo ke kruhu, tak v blízkém okolí si mohl zřídit celou základnu.  Nám se s  Bertem  podařilo usadit  tak šikovně, že k Bertíkově radosti si mohl důkladně očichat kdejakého mlaďucha. Nebýt vodítek, jistě by skotačili do zemdlení. Nechápu, kde se to v tom psovi bere, zatímco při setkání s dalším dospělým psem povyroste, zmohutní a předvádí svou psí mužnost, popřípadě ucedí mezi zuby nějaké to hlubší vrrr, za což si vyslouží ťafku za uši, s dorostem a štěňaty je ochoten hrát si do úplné ztráty dechu. Kolikrát si myslím, že v naší blízkosti je usídlena fena, než zjistím, že tolik přízně je věnováno psímu puberťákovi. Bert je tak trochu ochranářský typ, co je malé, hned bere do opatrování.  Něco mi říká, že to souvisí s onou pověstnou dominancí, ale nerada bych si podobné myšlenky připouštěla.

Vládl příjemný klid, člověk se mohl doslova kochat krásou našich psů.  Možná že jsem zaujatá, ale stejně si myslím, že máme opravdu krásné hovíky. Ostatně, doufám, že se to ukáže letos na světové výstavě.   Klid a spokojenost lidí se přenášela i na psi a tak nebylo vidět žádné vyjíždění, žádné vrčení, tak obvyklé na jiných klubovkách.  Třída otevřená byla silně obsazená a konkurence velmi tvrdá. A jak v kruhu fen, tak i u psů rozhodčí nikoho nešetřili a nelze říct, že by byli benevolentnější, než posuzovatelé ze zahraničí. Až mi bylo kolikrát některých pejsků líto, protože mně se opravdu strašně líbili a určitě bych jim udělila výbornou.  Mimořádně mě ale potěšilo, že pan rozhodčí  se smiloval nad nádherným Larsem, který pod láskyplnou péčí majitelů  trošku víc přibral a přece mu výbornou nechal. A naopak jednomu  pejskovi, velice pěknému, ale v ovčácké pracovní kondici, známku snížil. V tu chvíli  pan rozhodčí Kukla v mých očích významně povyrostl!!!!    Zastávám  sedlácký názor, že pes má dostat nažrat dle libosti a z odměřování granulí na kuchyňské váze se mi ježí chloupky na těle a dělají pupínky. Poté, co nám o vlásek unikla ta  pro nás životně důležitá  výborná u rakouské paní rozhodčí, neboť se jí Bert zdál „poněkud tlustý“, mě  pan Kukla véééélice potěšil.

I když se informovanost začátečníků v poslední době silně zvýšila, překvapilo mě, že se v kruhu třídy otevřené objevil ještě nedorostlý pejsek, který by měl slušné šance a pěkné vzpomínky na výstavu, kdyby se byl přihlásil do mezitřídy. Takto byl silnou konkurencí smeten a kdoví, zda to jeho majitele neodradí.  Škoda. Napínavou podívanou nám připravila třída pracovní. V ringu se  utkali  nádherní výstavní matadoři a šampióni  Montík  s Attim   a zamotali tak pořádně hlavu panu rozhodčímu. Rozhodnout  mezi těmito krasavci byl vskutku nezáviděníhodný úkol.  Oba se nám předváděli bez vodítek – jak pravil pan rozhodčí – třída pracovní je třída pracovní - a jeden byl hezčí než druhý.   Znovu a znovu je stavěl do postojů a zas a zas nechával běhat a běhat!  Prostě opravdový souboj! Už to vypadalo, že si snad budou muset o vítězství střihnout kámen-nůžky. Nakonec si  v duchu chtě-nechtě střihnul pan rozhodčí a vítězství bylo přiřčeno Montymu. Ale stejně všichni víme, že vyhráli oba dva!   Krásně medoví superšikovní plaváci…

ObrazekA pak už ve mně byla dušička úplně malinkatá, protože jsme přišli na řadu.  Pana rozhodčího Kuklu jsme ještě neměli a dle Bertího pravidla č.1  „Všechno nebo nic“  jsem se duševně připravovala na skutečnost, že  budeme první šampión, který získá ve třídě vítězů obávané VD.   Vždyť do kruhu s námi nastupovali takoví krasavci, jako je  Dantýsek a Coresh, který v poslední době sbírá jedno vítězství za druhým!  Až když pan rozhodčí vyřkl verdikt výborná, hrůza mě konečně  opustila. Ostuda se dneska snad nekoná …a tak jsme si běh krásně užili. Bertík měl svůj mimořádně  dobrý den. Nestál jako mezek s nožičkami vytočenými do stran a sám se k mé nevíře rovnal do výstavního postoje. V poslední době v něm nějak našel zalíbení, že by šel do sebe? Zdráhám se uvěřit, jeho blíženecká povaha mě vždy včas usadí do správných mezí, abych nezpychla.   A pan rozhodčí už byl nějak unaven, či co a tak nás nepřerovnal a tak jak jsme nastoupili, tak nám přidělil ceny! Neuvěřitelné…Modlila jsem se jen o tu výbornou a nikdy by mě nenapadlo, že ji získáme v takovém stylu.  Dostali jsme nádherný pohár od klubu a medaili. Medaile je tou největší v naší sbírce a pohár? I ten je v Bertíkově galerii slávy ten nejkrásnější. A aby toho nebylo málo, dostali jsme i překvapení v krabičce.

 No tak uznejte, není to prostě úžasné, taková klubovka v Českých Budějovicích? ObrazekNa závěr výstavy se nám tak dostalo i cti zaběhat si v kruhu o BOBa a byli jsme vážně moc pyšní, že Bobíkem se stal krasavec Black Sorbon, kterýžto, jak už víte,  je náš nevlastní brácha  po tatínkovi. Apollónův chrám  měl tedy svůj velký den a já jsem moc ráda, že pohár vítězství pomyslně zůstal doma v jižních  Čechách. Je to jasný důkaz, že hovawarti  dobyli celou republiku!

Výstavě bych připsala  ještě jedno véééliké pozitivum. Po jedné hodině  jsme byli posouzeni všichni a tak jsem ještě stihla zaběhnou do kruhu k boxerům, kde právě nastupovali k boji naší psí kolegové ze cvičáku. Náš dvorní fotograf jakž takž fotografoval, takže i nějaká ta galerie se objeví.  Co jsme opomenuli, to bylo pořízení vítězné fotografie přímo v areálu výstaviště a ač jsme se to snažili doma v nočních hodinách dohnat, už to zkrátka není ono. (Zato jsem tak získala fotku psa na Měsíci.)

Obrazek

P.S. Chcete vědět, co bylo v té tajemné krabičce pro vítěze?  Hádejte! Váza? Kost? Láhev vína? Samá voda…TERMOSKA!!!  Nechápu, jak se v klubu domákli, že je to věc, kterou nutně potřebuji? Poté, co jsem se na strakonickém cvičáku šťastně shledala se svým aportem zapomenutým v Netolicích, ponechala jsem jim tam na památku svojí termosku.  Ta se mi sice vrátila na našem dalším tréninku, neboť si jí v Strakonicích povšimla manželka kolegy, nicméně ještě téhož dne jsem tam zanechala opět svůj aport….Takže teď je na řadě zase termoska a tak vážení, mám NÁHRADNÍ!!!  Děkuji tak hovawart klubu za to, má pro  kynology pochopení!!!  A až na mistráku najdete zapomenutý aport či termosku, dejte vědět. Budu ráda. Má drahá polovička sice zlomyslně prohlašuje, že jednou někde nechám psa, ale to tedy néééé!!!