Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


CACIB Norimberk

27. 1. 2009

ObrazekPro vzrušení rodinné atmosféry již v sobotu začala média hlásat samé jobové zprávy o počasí. Bude pršet a mrznout a sněžit a na cestách se bude tvořit životu nebezpečná námraza! Kdo nemusí, nechť nevystrkuje hlavu z domova! Nás ale čekala  více jak třistakilometrová cesta s přejezdem Strážnýho a tak balení bylo provázeno obavami.  Známe šumavské silnice v zimě. Hodně se diskutovalo nad hodinou odjezdu,  kterou jsme stále více a více posouvali vzad. Když jsme pak v předvečer jízdy jeli ještě řádně natankovat a již mrholilo, definitivně se naše předpokládaná hodina odjezdu ustálila na 2:30. Pročež jsme se moc nevyspali, sotva jsme zalehli, už pištěl budík.  Jak já ten zvuk nenávidím! Naši výpravu z dětí doprovázel jen starší Martin v roli fotografa, Vojta už měl sbaleno na hory a chtěl si poslední den užít v teple domova (a u počítače, myší pré, že).

Silnice byla překvapivě suchá, čistá a tak nám kilometry rychle přiskakovaly. V Německu sice místy poletoval sníh s deštěm, ale silnice byla pečlivě posolená, takže jsme se nemuseli bát nejhoršího. Na dálnici už se z cesty ukusovalo jak po másle. Jen při nezbytných přestávkách na venčení jsme pocítili kluzkost chodníků tam, kde čirou náhodou sůl nedopadla. Náledí jak hrom, předpovědi nelhaly.

Měla jsem cestu zmapovanou, neboť jsem si nechtěla zopakovat zážitek z bonitace v Mladé Boleslavi, kde jsem lehkomyslně předpokládala,  že dostihový areál  musíme najít, když už jsme tam jednou byli na výstavě. No, byli, ale sjížděli jsme druhým sjezdem z dálnice. Tentokrát  sjel  manžel hned na prvním a tak jsme vjeli rovnou do centra.  A tam on na mě: „Babo raď!“. Blekotala jsem něco o hradě na skále, ale ten nikde. Sami jsme trčeli ve výšinách. Až když už jsme naslepo projeli celé město, konečně volám „Hele – hrad! Teď vlevo!“ , načež drahá polovička profrčí křižovatkou rovně a povídá: „Asi jsem měl odbočit, viď?“  Od té doby má nejapné poznámky k mým navigačním schopnostem.

V Norimberku nic podobného nehrozilo, protože ještě na dálnici se na  ukazatelích s Norimberkem výslovně skvělo i  „MESSE“.  A sotva jsme vjeli do ulic, objevily se proměnlivé cedule a na nich napsáno: CACIB a orientační šipka. Prostě civilizace. To se to jelo bez dumání na křižovatkách, panečku. Ve veletržním areálu na cedulích ještě přibyla řádečka PAVILON 1, 2, PAVILON 3, 4 a tak jsme dojeli až k našemu pavilonu 4, zaplatili parkovné a zaparkovali krásně a lehce přímo před pavilonem! Pohodlíčko, co? No, nedivte se, bylo půl sedmé! Lidé  se sice už rojili, ale ještě nikde se nevytvářely fronty. Báječný čas! Odvážně jsem vykročila koupit vstupenky. Paní v kase se protočily oči, když jsem jí nabídla stoeurovou bankovku. Pokusila se ze mě vymámit drobné, ale i když jsem jich měla hrst (na kafe), na dvě vstupenky to nestačilo a tak jsem hned na začátku šikovně rozměnila. Posilněna prvním jazykovým úspěchem jsem si vyzvedla katalog a u kontroly vstupenek už jsem se již téměř drze ptala, jak procházet vstupní branou zpátky k autu, abychom se mohli zase vracet zpět do haly. Kontrolor mi mile vysvětlil, že si máme vyžádat vracenku (ba i mi jí ukázal, asi aby se ujistil, že jsem pochopila). Takže jsme prošli veterinární prohlídkou a ocitli se v pavilńu 1, kde se nacházela restaurace, spousta a spousta stánků, kruhy pro závěrečné soutěže a rovněž se z něj přecházelo do našeho pavilónu 4. ObrazekTam se  hned u vchodu nacházela prezentace klubu RZV (hovíci, kam se podíváš).  Kdo neví, tak připomínám, že Německo má tři hovawartí kluby (aspoň já se tak domnívám): RZV, HZD a HC.  (My jsme na podzim byli na klubovce HZD.)  Když jsme se trochu zorientovali, s pomocí Berta jsme se doslova pročuchali  ke kruhu č.25, kruhu, který patřil jen a pouze hovawartům. Však taky málokteré plemeno dosáhlo naší početnosti – snad jen němečtí ovčáci či leonbergři nás mohli v kvantitě překonat. A – světe div se – v kruhu nám již známá předsedkyně HZD Landesgruppe Bayern paní Renate Schneider, kolem kruhu  několik povědomých tváří z podzimní klubovky. Prostě – místo chladné ciziny - jsem měla pocit, že jsme vcelku doma.  Velká hovi-rodina!

ObrazekTo jsem opravdu netušila, že v Německu dostane organizaci kolem kruhu na starost vždy příslušný klub. Ten taky věnuje ceny do soutěže. Takže jiné poháry měli vedle setři, jiné leonbergři. To koukáte, co? Taky jsem koukala.  Hovawarti měli kromě pohárů i věcné ceny a to pro každého účastníka, takže nikdo s prázdnou neodešel.  

Když jsme se přivítali a zabydleli u kruhu, startovní čísla se ještě nevydávala a tak jsem svěřila psa svému technickému zázemí (firma manžel&syn)a vypravila se do výstavní kanceláře přeptat, zda mám platbu správně připsánu.  Ze vstupního listu z druhé uzávěrky to totiž poznat nebylo a  protože na vstupním listě do Mnichova (přišel tři dny po první uzávěrce) bylo výrazně napsáno, že platba byla v pořádku zaúčtována, měla jsem docela pochybnosti o té norimberské, kde stálo - zaplaťte! V kanceláři bylo prozatím téměř prázdno, v seznamu nedoplatků hovawartů nás nenašli  a tak mi spadl i tento poslední maličký kamínek ze srdce. Kdybych chvíli počkala, mohla jsem si cestu ušetřit, cestou jsem totiž potkala  paní Renatu vlekoucí do kruhu krabici hovawartích složek, včetně naší.

ObrazekDost mě překvapilo, že nikdo si nešel do kruhu zatrénovat.  (Na klubovce dokonce před zahájením nikoho se psem nepustili do areálu na trávník.) Usoudila jsem proto, že nemají rádi napachovaný kruh a proto jsem se ani já neodhodlala kruh s Bertem vyzkoušet.  Možná i to se nám stalo osudovým. Že podlaha bude klouzat mi bylo jasné, ale nedělala jsem si s tím hlavu – klouzat to bude všem, tak co.  Když se místa kolem kruhu víceméně zaplnila (spíš více, protože přihlášeno bylo 50 pejsků), začala se vydávat startovní čísla – výměnou za PP, který organizátorky pečlivě ukládaly do našich desek.  Zapomenout průkaz – asi bychom nebyli připuštěni k posouzení. Z tohoto důvodu rovněž nepřipadá v úvahu opustit výstavu předčasně. Protože svůj PP dostanete zpátky až při závěrečném rozdílení posudků. Ale to už jsme si vyzkoušeli na klubovce. Já sice vím, že někomu od nás to připadá úžasné, ale já tomuto systému nefandím. (Hlavně  z důvodu, že se pak vracíme domů pozdě večer a bohužel vstáváme do práce ve čtyři ráno.  Kdo to má vydržet.)

ObrazekDalší odlišností od českých výstav je přehazování pořadí tříd. Na německé klubovce začínali od šampiónů, následovali psi pracovní, pak třída otevřená atd. Leč v katalogu norimberském se začínalo od veteránů, pokračoval dorost, mladí a mezitřída, pak šampioni, pracáci a to nejlepší na konec - třída otevřená. Paní rozhodčí  dorazila trošku opožděně, nadšeně se přivítala a pohovořila s většinou přítomných a konečně kolem desáté se začalo posuzovat. A to velice důkladně, nejdůkladněji u dorostu, tam se snad kontroloval i ocásek obratel po obratli. Takže který z pejsků nebyl právě posuzován, pěkně se v kruhu placatil. Na nějaké  stání v postoji po celou dobu posuzování třídy si nikdo nehrál. Moc se neběhalo, jen tam a zpátky uhlopříčně po pruhu koberce a pak jeden kruh dokola. Nebojte se, paní rozhodčí to pak celé třídě vynahradila při stanovení pořadí, to nechala zadýchat úplně každého.

Fotograf našeho CZ týmu nejprve přišel s hláškou, že fotit se zde nesmí, protože na každém  sloupu je namalován přeškrtlý fotoaparát. Podařilo se mi ho přesvědčit, že je to proto, že jsme ve veletržním paláci a na většině výstav se opravdu fotit nesmí. Ale na psí určitě ano. Ale i tak se  náš plachý synek neodvažoval  suverénně se postavit s fotoaparátem do čela kruhu. Ale co, byla jsem ráda, že vůbec fotí. Co jsem ovšem nečekala, že bude zásadně používat ruční nastavení, takže spousta snímků (hlavně těch mých) nestojí za moc. Čímž předesílám, že moc se na naši první fotoreportáž netěšte.

Obrazek

V půl jedné jsem přišla na řadu s do spinkava  unuděným Bertem.   Nastupovali jsme čtvrtí – tedy poslední ve třídě pracovní.  Běh po koberci tam a zpátky ještě šel. Ale při kruhu jsem poctivě oběhla opravdu kruh. (Měla jsem se vrátit po koberci! Karkule jsem.)  Jsem zvyklá běhat s Bertem co nejrychleji, v jeho podání to lépe vypadá. Co je jindy plus, tady se stalo mínusem, protože zatáčky Bert neubrzdil a já ho ještě se zvyku přiškubnutím vodítka dorazila smykem. Celek vypadal asi nevábně, protože nás paní rozhodčí vyslala ještě na jeden okruh.  I poté vrtěla hlavou a nakonec nám vysvětlila, že dává známky Sg kvůli pohybu. Ach jo…Ale i tak jsme se ze závěrečného obíhání neulili a vyběhali si třetí pořadí. Až po našem předvedení jsem si všimla, že tady se výbornými šetří opravdu důkladně. Většinou si ji vyběhal jen první pejsek, a někdy ani to ne. A res. CACe ani res. CACIBové se neudělovali vůbec, ba, někdy i ten CAC chyběl! 

ObrazekKdyž už jsme s Bertem měli povinnosti za sebou, vypravila jsem se rovněž na průzkum trhu. Pro pejsky tam měli úplně všechno.  Od kompletního vybavení psího salónu, přes speciální vysavače na psí roztoče, nezničitelné pelechy, které se nikdy nezplacatí,  dobroty ve všech podobách, až po hlavolamy pro pejsky a psí šperky pro marnivé páníčky.  Ale ty davy návštěvníků! Hlava na hlavě. Brrr. Jednotlivé kluby se snažily získat nové příznivce svého plemene, nechyběly ukázky psích triků, ba každý se mohl se svým pejskem přihlásit do konkursu a předvést, co jeho pejsek umí a stát se tak členem organizace, sdružující šikovné pejsky. Vzhledem k množství návštěvníků bez psů jsme si s Bertem užili i chvály ze strany laické veřejnosti, která tak hřeje každého majitele psa u srdce. A což teprve, když Bert ukázal zvědavým dětem lehni a vstaň! To bylo jásotu! Řady hovíkářů se tak jistě rozšířily…

Po  posouzení všech pejsků (asi v 13:30) následovala přestávka na oběd a poté konečně přišly na řadu fenečky.  Kolem třetí se začala hal vyprazdňovat, některé kruhy už měly posouzené všechny pejsky a ve vstupní hale probíhaly závěrečné soutěže. Ale hovíci se stále posuzovali a posuzovali.

Venku se mezitím dalo do slušného deště. Pomalu a jistě mizela veselá povídavá nálada, původně usměvavé a nadšené tváře  se s přibývajícími známkami  protahovaly více a více. Po  páté hodině jsme v hale téměř osaměli. Kolem pobíhaly jen uklízecí čety. Konečně i holčičí třída otevřená došla do šťastného konce  a paní rozhodčí si udělala druhou přestávku. V pět se konečně začaly rozdávat ceny. Kdo si stále myslí, že společné rozdílení cen je skvělý zážitek,  tak tady by byl zklamán. Utahaní a podráždění byli už všichni,  včetně vítězů.  A tak každý popadl svou cenu a chvátal domů.  Myslím, že hovawartí CACIBové tak byli ošizeni  o šance zaběhat si v kruhu o nejkrásnějšího psa skupiny II. Ale zda je to výjimkou, či se tak děje běžně, netuším, uvidíme, jak to bude v Mnichově.

Zpáteční cesta, navzdory lijáku, provázejícímu nás až k Pasovu (kde přešel do sněhové vánice), ubíhala velmi rychle. Na dálnici jsme potkali desítky posypových vozů, kteří i v dešti předcházely náledí. Situace se změnila až v Čechách, kde silničáře neuvidíš. Naštěstí čerstvě napadlý sníh ještě nikdo nestačil ujezdit a tak jsme se vyhnuli klouzání a šťastně dorazili před devátou domů.  Všude dobře, ale doma je zkrátka doma. Povídal  Bert a šel před usnutím řádně prohnat kočky!

FOTOALBUM

Obrazek