Brno je zlatá loď
Mé obavy jak najdeme výstaviště vyšly naplano, značení bylo nepřehlédnutelné i pro brejlovce a tak projevší tunelem, jali jsme se hledat příhodné parkoviště poblíž areálu. Ovšem když jsme se dozvěděli, že parkovné u výstaviště je stejné jako uvnitř, skončili jsme rovněž jako většina pejskařů poblíž pavilónu „Z“. Veterinární prohlídka se díky tomu skládala jen z prohlídky očkováku, takže Bert se ani nemusel namáhat vystupováním. Kruh uvnitř pavilónu jsme našli snadno a protože jsme dorazili s přiměřenou časovou rezervou, zaujali jsme strategicky výhodnou polohu na utáboření. I výdej katalogů jsme objevili po pár krocích – stačí se pohybovat po obvodu kruhu a není možno se ztratit. Dokonce jsme si zopakovali se psem chůzi po neobvyklém materiálu, protože hodně koberců bylo překryto igelitem. Nafasovali jsme tašku s katalogem, Bert do ní smutně nahlížel, protože na něj pořadatelé nemysleli a žádný pamlsek mu pro radost neposlali. Ještě že panička má dostatek vlastních zásob. Na informační tabuli jsem vyčetla, že desky s čísly se budou vydávat v kruhu a tak jsme veškeré formality měli za sebou a mohli jsme se věnovat procházkám, obdivovat pejsky a pokukovat po konkurenci. Však se hovawartíci sjížděli v pěkném množství. Využili jsme možnosti očuchat a vyzkoušet si kruh, ale už od prvního pohledu bylo jasné, že tady se moc běhat nebude. Ani jsem si neuměla představit, jak se nás tam vejde patnáct najednou. Kolem deváté se dostavili zapisovatelé a rozdali nám čísla. To už byla kolem nudle kruhu hlava na hlavě. Zjistila jsem, že je zcela marné snažit se z Berta vyčesat smetí, protože pokaždé, jakmile se přizemnil, nabalil na sebe všudypřítomnou srst, která se kupila a poletovala na hladkých podlahách. Berta čekání nebavilo, začal hrát packovanou, což je střídavé podávání pacek ve snaze mě ukecat někam se vypařit. Konečně se začalo s posuzováním štěňat a tak všichni zpozorněli. Pan rozhodčí se mi líbil, posuzoval velmi důkladně, bohužel byl v hale takový hluk, že nebylo téměř slyšet slova vlastního, natož cizího. Nejvíce se dalo zachytit při závěrečném hodnocení, kde pan rozhodčí okomentoval každého jednotlivého pejska i pro obecenstvo. Když nastoupila třída mladých, hrklo ve mně, protože poslední pán měl katalogové číslo přede mnou. Na okamžik mě ovládla panika, že jsem něco propásla. Stejný neklid zachvátil i sousedy z mezitřídy a tak jsme se společně ubezpečili studiem katalogu, že opravdu ještě nejsme na řadě. Později se vyjasnilo, že pejska omylem zařadili do třídy otevřené a tak se to na místě napravovalo. Už u třídy mladých bylo jasné, že rozhodčí je velmi přísný a že nás nic dobrého nečeká. Prohlídka zubů byla velmi důkladná a rozhodčí si zuby velice odvážně odhrnoval sám. Nechybělo ani zkoumání pomocí pískací hračky v rukách rozhodčího. Musela jsem obdivovat, jak hezky měli zvládnutý výstavní postoj už mlaďuši a jak dlouho v něm dokáží vydržet. To my když s Bertem trénujeme v kuchyni, neopomene vytočit zadní nožku do strany, aby vytočil i mě a jakmile mu nohy srovnám, okamžitě přešlápne.
Do kruhu jsme nastupovali hned druzí (psi chodí podle abecedy - došlo mi konečně), za námi Astonek a tak dále, až bylo plno. Ale když jsme se přepočítali, vyšlo mi jen deset psů místo patnácti. Přepočítala jsem je ještě jednou, psů bylo jedenáct. Panička Astonka taky napočítala jedenáct. Na výsledkové listině je deset. Zkrátka, nastoupilo nás deset a jeden psí fantom a už se šlo na předvádění. Většina peletonu stála a ti na delší straně běželi. A tak postupně dvakrát dokola, pak nás pan rozhodčí zastavil a vrhnul se prvnímu psovi do tlamy. Bert prohlídku zubů snášel trpělivě, když mu rozhodčí tahal jazyk stranou, aby lépe viděl, pro jistotu se přeptal:“Nekouše?“ Kdyby jo, tak by asi na dotaz nedošlo. Kupodivu, v postoji Bert postál, akorát při pískání na hračku požádal rozhodčí, abych mu vyndala pysk skouslý tesákem, což je Bertův zlozvyk obdobný rukám v kapsách u mých synků. Než se došlo s prohlídkou na konec, dost dlouho to trvalo.
Bert se tvářil vysloveně unuděně, ani ocasem nemrskal. „S psama v kruhu, pcha, takhle běhat s fenkama, jó to by byla jiná!“ Po důkladné prohlídce přišlo na řadu běhání k rozhodčímu a zase zpátky. Dozvěděla jsem se, že předvádím Berta moc pěkně, což mi vzhledem k mé nemotornosti znělo jak hudba rajská, navíc jsem slyšela, že se Bert pohybuje plynule a prostorně. Akorát paty že se panu rozhodčímu zdají drobátko úzké. „Máte moc pěkného psa, vy to víte? Že to víte? On je tak na té hraně…“ pěl rozhodčí. Vyložila jsem si to jako pochvalu. Chyba lávky. Když doběhali všichni, přišel čas rozsudku. K Bertovi pan rozhodčí prohlásil: „Tady vidíte psa s překrásnou samčí hlavou, pěkným rámcem těla, s krásně rovným hřbetem “ (dmula jsem se pýchou) „ale vzadu se mi zdá drobátko úzký, trošku strmá záď a pak “ a pan rozhodčí si prstíky obkroužil oči. Bylo po pnutí. „Velmi dobrá, gratuluji!“ „No, tak vám pěkně děkuji. To přesně jsem čekala,“ myslela jsem si v duchu a šla si rezignovaně pro posudek, těžce datlovaný mladým hochem. Mrkla jsem do posudku, hezký - až na samý překlep. Ale pak jsem narazila na formulaci, která mě vskutku rozesmála.
Ano, máme papír na to, že Bert má „kulaté oči“!
A dál? Dál jsme se zachovali neslušně a šli balit, protože jsme se včetně psa hrozně těšili domů. Ale ještě nás čekalo jedno moc milé setkání s paní chovatelkou Od Červené skály, kde se narodila Bertíkova psí maminka. Kdybychom už nebyli na odchodu a kolem neklidně nepodupávali mí puboši, asi bychom si tam povídaly do večera.
Protože jsem dostala za úkol sehnat a přivézt tři klikery, vyšplhali jsme i na galerii, kde se nacházely stánky. Ověřila jsem si, že po schodech Bert chodí pěkně, my totiž schody doma nemáme a tak jsem byla zvědavá, zda nebude mít trošku problém. (Jednou jsem četla o hovíkovi, kterého museli na výstavě do patra páníčci vynášet.) Takže - schodiště vyběhl pes jak suverén. Schody do druhé galerie byly s průhledem a tam už malinko znejistěl, s každým schodem se stával tak nějak menším a trochu nevěřícně zíral na hloubku pod sebou, ale výstup dokončil bez paniky. Klikry jsme šťastně získali a výlet ukončili chlapci na pravé moravské klobáse. Byla prý fakt dobrá, "lepší než v Budějicích". Povídal i Bert, kterému dle psího práva patří poslední sousto.
Pá, pá výstaviště Brno, moc jsi nás neokouzlilo.
P.S. Fotky synek nějaké ulovil, ale protože byly v mobilu a ten mu hned v pondělí ve škole zabavila paní učitelka, nevím, kdy se jich dočkáme…
P.S.2 Nejen že zlobí paní učitelku, ale ještě se s fotkami moc nevytáhl!