Sranda závod 2008
Účast nebyla tak hojná jako v minulých letech, ale tato situace byla zapříčiněna především náhlou epidemií háravek a mateřstvím některých psích favoritek. Tentokrát jsme se netěšili velkému mediálnímu zájmu, jako při loňském výročním 10. ročníku. Což nás, závodníky velice potěšilo, protože zkuste podat nejlepší výkon v situaci, kdy kamera vrčí, mikrofony jsou nastraženy a obecenstvo se vám hlasitě chechtá! Ano, chechtá, tak ctěné publikum ocenilo snahu loňských sportovců, kteří se v potu tváře snažili přesvědčit své psí miláčky, aby poseděli na korbě kolečka při přesunu od startu do cíle!
Takže letošních 14 účastníků byla sice slabota, ale z hlediska závodících přece platí – čím méně, tím lépe. Po slavnostním nástupu došlo na vylosování pořadí a na psovody čekalo pět rafinovaných disciplín. Snahou bylo získat co nejméně trestných bodů, které se vypočítávaly podle výsledného pořadí té které disciplíny (tj. vítěz získal 0 bodů, poslední závodník 13)
První disciplínou je tradiční přivolání na čas. Psovod ponechá psa na startu pomocníkovi, který psa na povel rozhodčího vypustí a sám se přesune do cíle, odkud provede přivolání. Psovi se měří čas až do chvíle proběhnutí cílovou brankou, za níž je jeho páneček. Jakým způsobem psovod psa přivolá, je zcela na jeho uvážení. Může psa po celou dobu přivolání povzbuzovat, může mu zapráskat v cíli bičem, či ukazovat bednu pamlsků. Pokud by pes brankou neproběhl, musel by ho páneček brankou provést dodatečně. Ovšem, co já pamatuji, a účastnili jsme se s Bertem již potřetí, všichni psi tuto sprinterskou disciplínu zvládají na jedničku. Je k nevíře, jakou rychlost dokáží psi vyvinout. Vzdalování se pánečka, držení pomocníkem, to psa velice inspiruje k poslušnosti, takže to zvládají i štěňata začátečníků. Měla jsem zato, že za takovýchto okolností se dá přivolat každý pes. Ovšem letošní maličká shiba postavila tuto teorii na hlavu. Zpočátku běžela výborně, přímo k paničce. Ovšem v polovině trasy si pomyslela: „Propánakrále, já poslouchám? To snad nééééé!“ a namířila si to na průzkum areálu. Panička rychle běžela zablokovat vstupní branku, ale pejsek už měl své zkušenosti a mazaně jí proklouzl pod rukama. Naštěstí se svou přátelskou povahou vyhledával kamarádství jiných pejsků a tak byl úspěšně odloven na nástrahu poslušného psa dříve, než mohl zmizet v hlubinách lesa.
Nad Bertem, jakožto velkým psem ve výborné výživové kondici, se mnozí soupeři shovívavě usmívali. Ale náš čas 10. závodníka v pořadí byl nejlepší ze všech zatím odběhavších psů! Dali jsme tak za pravdu úsloví, že rozjetému hovawartovi neutečeš a pevně věřím, že nikdo, kdo Bertův běh viděl by se s ním nechtěl utkat na běžecké dráze. Ano, někteří favorité po nás dosáhli ještě lepšího času, ale i tak jsme k další disciplíně nastoupili jen s malým ziskem trestných bodů.
Druhou disciplínou je hod míčkem. Úkol jednoduchý – dohodit vybraným míčkem na šňůře co nejdále. Místo dopadu se neměřilo, ale závodník sám se postavil jako značka na úroveň dopadu, jistěže poněkud stranou, aby nebyl usmrcen ostatními závodníky. Podle výsledné řady se pak snadno zapsalo pořadí. Zde byli jednoznačně ve výhodě aktivní míčkaři. Já kdybych Bertovi odhodila míček na vzdálenost delší než pět metrů, koukl by znechuceně po mně, řkouc: „Přines si to sama, když sis to zahodila.“ Kdežto takový ovčoun, ten je letem míčku přímo nadšen…Ale i v případě, že by Bert jevil o míček nadměrný zájem, nebylo by mi to při mém talentu k házení nic platné. Zeptejte se mého bývalého tělocvikáře. Ten utrpěl duševní šok, když při hodu granátem, kdy se strategicky postavil tři metry stranou od házejících dívek, mu můj granát prosvištěl těsně vedle ucha a dopadl za jeho zády. Když se vzpamatoval, zakázal mi házení čehokoliv jednou provždy.
Přesto jsem byla rozhodnutá nebýt poslední. Metodu roztočení šňůry jsem zavrhla ihned. Nejednou se mi stalo, že míček skončil za mými zády, místo přede mnou. Tu radost jsem divákům udělat nechtěla. Proto jsem se rozhodla pro prostý hod. Štěstěna ale zavřela hrůzou oči a výsledek mi přinesl 12 trestných bodů. Raději jsem to Bertovi po jeho běžeckém výkonu ani neprozradila. To tak, aby mě zavrhl vlastní pes…Zato naše cvičitelka předvedla, že na ní nikdo, včetně mužské populace nemá a je možné, že její míček bude jednoho dne nalezen kdesi v lese na pátém kilometru.
Třetí disciplína je fyzicky nejnáročnější – slalom. Naštěstí letos vynechali houpačku, kterou Bert nemá rád. Ale závěrečný běh do kopce vyčerpá poslední fyzické síly většiny soutěžících. Chvilku jsme zadoufali, že branka postavená pod kopcem je brankou cílovou, ale ne. Měla pouze zajistit, aby se někteří závodníci neulili a proběhli poctivě celou trasu. V slalomu měli jasnou výhodu závodníci, kteří cvičili se psem agiliti, těm se povede ušetřit čas na slalomu mezi tyčkami. Pravidla praví, že pokud překážku nepřekoná pes, pak jí musí překonat psovod. Vystartovali jsme rychle, což Berta rozjásalo, prokličkovali jsme mezi tyčkami a rychle přiběhli až k vysokému áčku. To se nemělo přeskočit (naštěstí pro závodníky), ale prolézt vnitřkem. Myslela jsem, že psa navedu hlavou do díry , řeknu „Vpřed“ a Bert proleze. Jó, člověk míní, ale pes? Ale poslušný pes? Když Bert uslyšel vpřed, vyrval hlavu z díry a jal se sápat zvenku na překážku, aby ji přelezl. Zkusila jsem to samé ještě jednou, ale výsledek byl tentýž a tak jsem vzhledem k časové prodlevě prolezla sama. Ovšem protáhnout se tak malou mezerou mi dalo zabrat a tak výsledná časová ztráta byla značná, přestože zbytek překážek Bert zvládal s pravým psím nadšením.
Zato ve čtvrté disciplíně jsme nečekaně zazářili jak supernova. Jedná se o speciální aport, kde psovod zanechá ve vyznačeném čtverci jakoukoliv svoji řádně napachovanou věc. Sám pak musí setrvat za startovní čárou a psa vyšle, aby věc přinesl. Kolik závodníků, tolik věcí. Nevěřili byste, o jak obtížný cvik se jedná. Jak jsou pejsci zmatení. Pokud už něco přinesou, pak často cizí předmět. Výmarák stihl paničce přinést tři aporty. Němečtí závodníci asi něco podobného se svými pejsky běžně nacvičují, takže jejich úspěšnost byla jednoznačně vyšší, než u našich účastníků. Mě nezbylo, než zapojit mazanost. Rafinovaně jsem vybrala z našich věcí hračku pejska, kterou užíváme k přetahování a těsně před vysláním jsem dala Bertovi načichat kus buřta. Užila jsem náš domácí povel „Podej“ - tedy v tomto případě: „Podej pejska!“ Bert skočil do čtverce, popadl pejska a podal mi ho do ruky. Výsledný čas? Čtyři sekundy! I s očucháním buřta…Já to říkám pořád, motivace je motivace. Nakonec, zoufalý výcvik neaportéra se někde zúročit musí. Buřt a aport je podle většiny kynologů zakázaná kombinace, ale v případě zoufalců je vše dovoleno. Němečtí pejsci pečlivě ověřovali a porovnávali pachy a tím se velice zpomalili a tak jsme v této disciplíně slavně zvítězili!!!
Poslední pečlivě utajovaná disciplína nazvaná „Věř svému psovi!“ potřebovala jistou přípravu. Pomocí židlí byla na cestě vytvořena překážková dráha a na každé židli postavena pet-lahev. Závodník se zavázanýma očima, se psem v levé a holí v pravé ruce musel překonat celou trasu. Za každou shozenou pet-lahev získal trestný bod. Tentokrát naštěstí nešlo o čas. Jednalo o vysoce napínavou záležitost, při které se takřka tajil dech. V nevýhodě byli radostní pejsci vesele mlátící ocasem. Protože psi často nevěděli, že se mají pohybovat směrem vpřed, někteří závodníci takticky poslali své partnery do cílové rovinky, aby pejska povzbuzovali a lákali, jiní se snažili již dopředu odhadnou nejbezpečnější trasu mezi překážkami. Bylo jim to houby platné, protože po zavázání očí a ujití pár kroků byla orientace tatam. Pokud se závodník dostal do situace, kdy nevěděl kudy kam, pak se slovně naváděl. Bohužel někteří naváděči si pletli prvou a levou stranu, takže jste si nemohli být jisti, zda se na rady diváků můžete spolehnout.
Jasně, že Bert si to zamířil přímo do středu překážkové dráhy, takže jsme museli minout snad úplně každou židli. Pohybovali jsme se rychlostí šneka, což muselo hodně dráždit nervy diváků. Bert mi skýtal spíš opěrný bod, než že by plnil funkci vodiče, musela jsem ho vpřed jemně postrkávat. Opatrnost se nám vyplatila, protože se nám podařilo shodit jen jednu láhev. Věřte, nevěřte, víc než polovina závodníků trať překonala bez trestného bodu. Zřejmě se mohou spolehnout na svého psa.
Musíme poděkovat Báře, která disciplínu pro nás vymyslela a zrealizovala. Inspiraci našla v knize Sheily Hockenové „Ema a já“. Mohli jsme si tak na vlastní kůži vyzkoušet pocity člověka vydaného napospas tmě a připomenout si důležitou a těžkou práci vodících psů. (Jen doufám, že kolemjdoucí zírající turisté nebudou nikde vyprávět, že sledovali výcvik vodících psů! To by se nám jejich opravdoví výcvikáři pěkně poděkovali!)
Závod skončil a každý ze závodníků získal svojí zaslouženou odměnu. Perníkovou PF-ku! My s Bertem jsme si v pořadí výrazně polepšili oproti předchozím ročníkům a skončili jsme na páté příčce. A vítěz? Putovní pohár putoval, protože loňský přeborník jeho držení neobhájil. Letošní vítězce třikrát hurá!!! A všem poděkování za organizaci a účast, neb každému člověku k životu třeba jest pořádně si zablbnout!