Podrobnější popis, jak jsme válčili a neuválčili
Nejprve stopy
Šli jsme jen kousek za cvičák na přilehlou louku u silnice. Terén byl fajn, pastvina. Bert byl na stopu docela natěšený a tak vyrazil až příliš rychle. Tak kolem třicátého kroku projel okolo náklaďák, takže zvedl hlavu a díval se, co se děje. Protože nic, opět ji sklonil, aby zjistil, že následný terén je prošpikován myšími dírami. Chvilku si je pročuchával a já už se v duchu se stopou loučila, když tu si konečně pes uvědomil, že se po něm asi nějaká ta práce chce a zase se rozjel. Když byl v oblasti, kde jsem tušila předmět, zalehl. Šla jsem předmět zvednout a on – nikde. Na pokyn rozhodčí jsem psa postavila, ale předmět nebyl ani pod ním. No, nebyl, uviděla jsem ho tak tři metry před námi. Pustila jsem Berta zpět na stopu a ten předmět předpisově označil. Až do lomu už stopoval pěkně, lom vypracoval a já přeručkovala za psa. Když pes zalehl, šla jsem pro předmět a zase – kde nic, tu nic. Paní rozhodčí se smála, že je vidět, že pes si přeje konec stopy a já, skřípajíce zuby nechala Berta dojít a označit konec. Výsledek: ztráta za začátek, za nepozornost, za dva neexistující předměty a lom se nepočítá, protože jsem tam zkrátila desetimetrovou vzdálenost od psa. Deset bodů z dvaceti. Takže stopa – děs běs, ale utěšovala jsem se, že na poslušnosti to doženeme.
Poslušnost
Po stopách se konečně odemkl cvičák a nastoupila první dvojice. Začalo trochu pršet. Jak se tak dvojice ZOPkařů vracely z hodnocení, nálada se stávala pochmurnější, objevovaly se první nezdary. Času dost, za plotem jsem si trochu pohrála s Bertem, aby měl dobrou náladu, zopakovali jsme aport, aby ho ani ve snu nenapadlo se nad ním zastavit a koukat kde co lítá a pak jsem psa takticky nechala odpočívat. Protože páneček nás jen přivezl, neměli jsme auto, takže Bert měl jen ležení u batůžku, ale to má rád, umí odpočívat i v ruchu, protože i u nás na cvičáku ho do kotce odkládám jen když prší. Čas ubíhal vcelku svižně. Počítala jsem, že jdeme v dvojici s dívčinou ze stop, takže jsem si podle ní tak trochu hlídala, kdy budeme na řadě. Chyba, protože rozhodčí se rozhodla posledního lichého ZOPkaře doplnit námi! Letěla jsem probudit tvrdě spícího psa a dovlekla Berta na hlášení. Poté jsem ho odložila u příslušné značky a šla do úkrytu. Žádný strach, že se Bert zvedne jsem neměla. Ihned totiž upadl opět do spánku. Ohař, který cvičil ZOP jako poslední se mezitím činil. Dostal volno a radostně vyrazil. Ani na třetí povel se nehodlal vrátit k paničce a ta byla vyzvána, aby si ho odchytila a opustila cvičák. Nedařilo se, dívčina se marně snažila ulovit svého nadšeného psa. Situaci se rozhodl vzít do svých rukou její partner, který vstoupil do areálu, postavil se na úroveň rozhodčí a hromovým hlasem zařval „KE MNĚ! POCEM!“. Bylo to účinné na všechny psy v okolí tak, že se paní rozhodčí ohradila: „Pane, co to tady vyvádíte? Copak nevidíte, že tu máme ještě psa v odložení? Že ho posuzuji?“ Snažila se zbytečně, neboť Bert na křik ani uchem nezastřihal. Když byl ohař odveden, byla jsem vyslána pro psa. S hrůzou jsem zjistila, že pořád spí. „Sedni!!!!“ zvýšila jsem hlas, aby se probudil. „Jéžíš, co zase je?“ zamžoural jedním očičkem. Ale ani nápad zvednout se. Strčila jsem do něj ze zoufalství nohou a zopakovala povel. Bert se neochotně zvedl. Paní rozhodčí to samozřejmě neušlo, „Paní, vy nám tu kopete do psa!!!!“ Naštěstí Bert už mě následoval a tak jsme nastupili k přivolání. Hezky jsme se rozešli a na povel „Volno“ se Bert obloukem vrátil na výchozí bod. Tam si stoupl a čuměl. Aspoň že tak, oddychla jsem si. „Přivolat!“ zavolám „Ke mňééééé!“ a Bert u nohy. Hezky sedá na zastavení. Spadl mi kámen ze srdce, protože mám s paní rozhodčí z loňska zkušenost, že přivolání dává za nulu, jakmile se pes nevzdálí. Chůze u nohy, fajn, tu má Bert rád. Zase jsme se hezky rozešli a najednou vidím, že u nohy nemám psa. Ten si zopakoval svůj výkon na volno a zase stál u výchozího kolíku! Znovu jsem si ho přiřadila k noze a pak už to šlo, noha, pes, oční kontakt, paráda. Obraty na místě, krása. Následovala SEDNI-LEHNI-VSTAŇ u nohy. Na povel „Lehni“ se Bert ležérně složil. Aby nebylo pochyb, řádně kýtu hodil stranou, nedbajíc výhružného pohledu. „Sedni“ – pes ztratil sluch. Přece si nebude sedat, když si konečně zase lehnul. Při opakování povelu si uvědomil, že panička není radostná a předvedl krásné Vstaň i ukončovací Sedni. Následně jsme opět byli navedeni na výchozí bod. Pes dával krásně pozor, teď, teď - to štěkání musí vyjít, „Tři kroky vpřed!“ Popošli jsme a Bert se porozhlédl po okolí. „Štěkání“. Velím a ukazuji psovi prst. Ten čumí na psa za plotem. V zoufalství ho klepnu prstem přes čumák, aby mi věnoval pozornost a konečně zaštěká! Jdeme na aport, Bert předpisově u nohy a já jsem ráda, že jsme to nacvičovali včetně cesty pro aport ve stojanu. A Bert, jakoby tušil, že zatím se mimořádně nepředvedl, na povel vyletěl pro aport, chytil ho, přiběhl s ním a (lidičky!) ROVNĚ(!) předsedl. Aport jsem předpisově odebrala a Bert se krásně přiřadil. Byl to jeho nejhezčí aport, co kdy předvedl na akci. Na žádných závodech nebyl tak rychlý. Překážek jsem se už nebála. Ale ouha. Překážky? Dneska ne, pravil Bert a při pokusu přiblížit se k překážkám zůstával výrazně pozadu. Chňapla jsem nepředpisově po obojku a konečně si dal říct. Pěkně přeskočil bez doteku a i Áčko přešplhal bez ztráty kytičky. Oddechla jsem si. Máme to za sebou a splnili jsme všechny cviky. To je fajn, ne? Následné hodnocení mě ale vrátilo rychle na zem. Odložení? „Kopnutí! Tři body dolů.“ Přivolání? „To bylo evidentní odložení psa, správně bych to měla anulovat, no dobře, dva body vám dám.“ „Chůze u nohy?“ „Neslavný začátek, opoždění, čtyři body dolů“ Polohy? „Sedni - to nepočítám vůbec, lehni ležel nakřivo, tři body“ Štěkání? „Vy jste klepla psa přes čumák!!! To se nesmí!!! A štěkal nevýrazně. Ale jasně, já vím, že hovíci s tím mají problémy. No, tak jo, tři body.“ Aport? „Jste se tam naklonila! Pes běžel pomalu. Překusoval. Pět bodů.“ Ten aport, ten mě zabolel. Překážky? „Vy jste tam kolem překážek běžela, to se nesmí, tam musíte jít krokem, takhle jste pomohla psu. Když to tak sečtu, chybí vám bod, abyste mohli postoupit. Takže se rozloučíme.“ A bylo.
Obrany
Před obranou byla malá přestávka. Ačkoliv jsem na začátku přijela jako cizí, nikoho neznajíc, v této fázi už jsme si nešťastníci rozuměli všichni. Obrana mě zajímala velice, ještě nikdy jsem ji podle ZPU2 neviděla. Nezklamala. Takovou obranu by asi Bert zvládnul. Jenže tu poslušnost před tím? Asi těžko.
Boxerka sice hezky oběhla plenty a začala vyštěkávat, ale když to trvalo dle ní dlouho, pokusila se zakousnout. Ani náhodou nechtěla jít u nohy před útokem figuranta z druhé plenty. Už už to vypadalo na ukončení, když dostala rozum. Figuranta ulovila, ale spadla. Při zadržení zase musela lovit rukáv opakovaně. A byl to rukáv štěněcí. Všichni naříkali, že včera při nácviku jim to šlo bezvadně a teď je konec. Ale naštěstí se rozhodčí (po pěkné stopě a poslušnosti) slitovala a tak aspoň jedna ZPU2 dopadla dobře.