Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


O „slepic“ mezi orly

27. 9. 2007

Obrazek

Ptali se Franse Slamana*  na semináři, co dělat  při výcviku se psem, který není blázen do míčku, ani nemá  zájem o pamlsky. Odpověděl: „Vezmi slepic, jdi s ní na pole, vyhoď jí do vzduchu a řekni: Chyť orle zajíce! Slepic bude mávat křídly, ale spadne na zem. Zase ji zvedni a zase vyhoď do vzduchu: Chyť orle zajíce! Slepic zase spadne. Zkus  to i potřetí: Chyť orle zajíce!  Pak vem slepic a vrať ho na dvorek kam patří. Ze slepic orla neuděláš!“

 

Na nedělním cvičáku se kolegyně-kynoložky  zmínily, že jedou na výcvikový tábor**.  Zavětřila jsem,  před zkouškami by nám s Bertem něco podobného mohlo prospět! Prostředí tábora jsem už znala. Před rokem jsme si s Bertem na tamním cvičáku zkusili své první závody a taky první zkoušku. Hned jsem si připomněla krásná přírodu Zátaví a  báječnou kuchyni paní Svobodové -   něco takového se nedá zapomenout. Po návratu z cvičáku, již patřičně duševně nahlodána, zkusila jsem opatrně téma tábora  nadhodit rodinné radě. Čekala jsem kvílení, něco jako: „Maminko, neopouštěj nás! Vždyť tu bídně zahyneme…“  A od manžela aspoň malou žárlivou scénu?  Jenže mě zklamali, rodinka nijak neprotestovala, manžel prohlásil, že je beztak pořád v práci a páni  kluci si radostně představili, jak je celý týden nebude nikdo odhánět od počítače. No zkrátka - chtěli se mě zbavit! Potvory.

A tak, překážek nemaje jsem se vrhla  do dobrodružství. Kdy jindy, když ne teď?

Stále žasnu, že jsem se ovážila, neboť jsem introvert jak poleno.

A tak má první samostatná dovolená po 15 letech manželství začala - třebaža dovolená to v tom pravém slova smyslu nebyla,  cvičilo se od časného rána a i večery byly věnovány teorii výcviku, ale s tím se počítalo a srdce pejskaře plesalo. Kam ses koukl, všude pes. Převládali němečtí a belgičtí ovčáci, ale přijeli i rovíkáři,  jeden boxer a k vidění byl  i nějaký psí teriéří potěr, určený k potěše páníčků (to je fakt psychologicky zajímavý jev!).  Smečku doplnil Bert – na táboře přezdívaný exotem plemene „Hofík“.  V areálu byla rovněž čtyři štěňátka malin, ale říkalo se jim pirani, neb dostat se jim do drápků a tesáčků, nezbyl na vás kousek mikiny vcelku. Některé účastnice se na tom přesvědčily nejen na vlastní oči, ale hlavně i na vlastní kůži. Ještě že v kuchyni byla v ledničce dostatečná zásoba dezinfekce.

Počasí nám přálo,  v úterý sice lilo, ale v dalších dnech přišlo babí léto v plné kráse. Sluníčko hřálo a pověstní pavoučkové FAKT lítali.  Počasí svědčilo rovněž houbám, rostly jak vzteklé naprosto všude a pejskaři jich nosili z vycházek náruče. (Nikomu to neříkejte, ale snědli jsme je v znamenitých úpravách paní kuchyně s chutí fakt všechny. Ani na sušení nezbylo.) Na přilehlé louce, kde se celé léto proháněli koně, chtivý houbař nakřečkoval za půlhodinku dvě obří tašky žampiónů. Ač jsme mu poctivě fandili při sběru, vydat je nechtěl…

Táborový režim byl vcelku pravidelný. Ráno při venčení jsem vždy našlápla stopičku a před snídaní jsme ji s Bertem stačili zvednout. Ale to byla naše dobrovolná záležitost.  (Se totiž chystáme na stopařskou zkoušku. Už jednou nás od ní už vyhodili. Tak se nedivte.) Po snídani se cvičila poslušnost. To jsem zírala, očička mi vypadávala z důlků. Musíme se s Bertíkem ještě hóóódně učit a tak jsme se vrátili  především k úplnému základu – chůzi u nohy. Po obědě byl dvě hodinky polední klid, ale i tak  jsme dvakrát stihli místo odpočinku stopu na oranici. Po polední pauze se opět cvičila poslušnost. Každý pes byl na cvičáku jen pár minut, cvičení začínalo i končilo hrou s míčkem, vlastní výcvik se zaměřoval na problémy konkrétního zvířete a během těch pár minut na „place“ musel být zpocen pán i pes. Přiznávám, že pán byl na tom s tím pocením podstatně hůř, než pes. Bodejď by ne, když vás při výcviku sleduje skupina zkušených lidí a neopomene vás upozornit na veškeré chyby, které neuvědoměle provádíte. Aby  kritika byla ještě názornější, byl každý se svým psem nahrán při poslušnosti na video, které se večer podrobně rozebralo. Díky tomu víme, co trénovat mnohem pečlivěji a na co si dávat pozor. (No, přiznám se, že párkrát jsem se s Bertem plížila na poslušnost pod rouškou šera, abychom nebyli tak na očích.)

Obrazek

Po svačince se trénovaly obrany a díky skvělé spolupráci figuranta a výcvikáře mnoho psů udělalo veliký pokrok. O  Bertovi  to moc neplatí, protože my jsme v obranách na začátku a tak jsme se věnovali hlavně pevnosti zákusů, rukávu  jsme si po zásluze moc neužili. Prostě, máme před sebou ještě dlouhou cestu a není dobře jí uspěchávat. Kyselé hrozny, no. Navíc jsme málem připravili tábor o figuranta, když ten nečekaně uklouzl a spadl pod psa. Nebýt mladý a rychlý (figurant),  kdoví jak by to dopadlo. (Asi proto mají figuranti ten oblek, že jo?) Po večeři se šlo venčit, pejsánci dostali večeři a šli spinkat (nebo ječet - podle nátury) do odkládaček a my v jídelně probírali teorii. Před námi tu v areálu měli seminář s Fransem Slamanem chovatelé beauceronů a tak jsme se  alespoň zprostředkovaně z poznámek p. Svobody mohli seznámit se s moderní metodikou výcviku psů. Určitě si každý pro sebe vybral něco, co v budoucnu uplatní ve své práci.

Shodou okolností si myslivci  zrovínka náš týden vybrali pro lov  kachen na přilehlém rybníce. Dvě kynoložky si na stopě za rybníkem musely zachránit holý život zalehnutím přímo mezi vyorané brázdy, když jim broky začaly svištět nad hlavou. Jiní pejskaři zas byli myslivci vyslýcháni při kladení stop a procházkách. Odpovídali zdvořile, proti kulovnici člověk nemá šanci, i když má s sebou psa. Ale aspoň jsme měli co probírat při obědě.  A že teda byla sranda! Chechtali jsme se často, až nás břicho bolelo. Kámoška to sice sváděla na čaj, ale kdepak, bylo to tím smíchem.

A jako správní táborníci, jistěže jsme měli i pravý  táborák. I s buřty! A když buřt spadl do ohně, byl zachráněn, neboť na stopu se ještě hodí!

Na konci týdne byl Bert řádně unavený, přece jen je to rozmazlený „gaučák“ a  není zvyklý spát v odkládačce, baštit jednou denně granule a pracovat každý den. (Štěstí, že na tomhle táboře se žádné zkoušky neskládaly. Jak to jinde dělají, že psi vydrží tábor i zkoušky v plné kondici?)

Když pro nás přijel páneček a kluci, byl pes v sedmém nebi  a dokonce i figurant na posledních obranách už pro něj neměl žádné kouzlo, hlídal si nás celou rodinku a pokud se někdo vzdálil, kvílel jak fňukna. Doma pak padl na dvoře do těžkého spánku, aby honem dospal ten náročný týden. Panička už to štěstí neměla, protože na ní čekala práce a to znamená vstávat ve čtyři.

Z tábora jsem se vrátila s hlavou nabitou informacemi, které teď budu muset postupně strávit, některé dokonce  překousnout  a dle potřeby a mých omezených schopností je uvádět do praxe… Nejdůležitější moje prozření bylo, že NEMÁM LÍNÉHO PSA. To jen já prý na něj působím jako „uspávač hadů“!  (No nebrečeli byste?)

A proč jsem se cítila jako „slepic mezi orli“?

Protože  část účastníků tréninkového tábora patřila k české sportovní kynologické naději a běžně startují na našich nejvyšších soutěžích.

Tam  hovawarta nepotkáš.  My můžeme leda tak slintat závistí. Haf.

 

Obrazek

 

 

 

 

 

 

* Frans Slaman je špičkovým holandským kynologem, který se výchově a výcviku psů věnuje již přes 30 let. Je mnohonásobným účastníkem závodů nejvyšší úrovně po celém světě, účastníkem mistrovství světa WUSV 1988, kde se svým psem Narco van de Soerdonken obsadil vynikající 14. místo s body 96-95-94. Mnoho jeho žáků již startovalo i na mistrovství světa.

**Kdyby se nějaký  další odvážlivec chtěl stát slepic, doporučuji:

http://zesvobodnehodvora.cz/vycvikove_tabory.html

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

KEEah

(nanaJnJjjj, 26. 4. 2012 22:01)

je to hezké