Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Na počest Lajce

5. 11. 2007

Možná ani já bych v nevzpomněla tohoto smutného výročí kdyby, kdyby…nebylo našich zkoušek. Ukázalo se totiž, že v tento výroční den  psi drželi smutek a stávkovou pohotovost.

Večer před zkouškou zamračené nebe nevěstilo nic dobrého. Kamarádka Monika se mi snad podesáté omlouvala, že nemůžou na zkoušku, protože její Rony si při dopolední generálce nešťastně narazila packu a kulhá. Přestože jet sama na cizí cvičák není nic moc, zůstávala mi dobrá nálada. Pes štěkal jedna radost, u nohy lehal sedal jak namydlený blesk a aportoval jak nikdy v životě. Takže jsem nabyla dojmu, že ztratit padesát bodů ze 150 možných snad ani nejde. (Ha, ha, ha…) Ráno bylo na listopad pěkné a teplé. Vyrazili jsme trochu dřív, aby si Bert očuchal a vyzkoušel neznámý cvičák  a překážky. Pes byl v kondici i dobré náladě. Vyvenčený a proběhnutý se moc těšil, že jede do světa.  Sotva však na místě vypadl z auta a začal čuchat u cesty, rozklepala se mu huba, začal se třást a slintat a vší silou mě táhl na přilehlou cestu. Rychle jsem s ním opustila k jeho nevůli inkriminované místo a přesunuli jsme se na druhou stranu parkoviště, kde jsme zahlédli  hovíka, známého z letošních výstav. Čekala jsem, až odemknou areál cvičáku, ale nikdo se k tomu neměl. Protože nás podobných zájemců o vyzkoušení bylo povícero, šli jsme vyzvědět, kdy se budeme moci rozcvičit a dozvěděli se, že ONA to nechce mít napachované.  Kdo byla ONA, jestli rozhodčí, nebo vedoucí cvičáku, netuším, snad chtěli místní zabránit, aby se tam prošla přítomná háravka, nevím.  Teorie napachování mi přijde jako divná věc. Paní rozhodčí nás přivítala a hned  uzemnila prohlášením, že jsou nové zkušební řády, bohužel chvilku potrvá, než je Kynologická jednota stihne zveřejnit a vydat, ale že už byli proškoleni a musí podle nich posuzovat. Zhruba nám nastínila základní rozdíly, abychom nebyli při posuzování překvapení. A vyrazili jsme na stopy. Hned jsme přišli o deset bodů z dvaceti. Takže děs-běs, ale utěšovala jsem se, že na poslušnosti to doženeme. Spolutrpitelka v kategorii ZPU1 uválčila  bodů jedenáct.  Když ukončily stopy i aspirantky na ZPU2, konečně se odemkl cvičák a nastoupila první dvojice.  Začalo trochu pršet, ale nakonec si počasí dalo říct a  ukázalo se i sluníčko. Jak se tak dvojice ZOPkařů vracely z hodnocení, nálada se stávala pochmurnější, nezdary  se objevovaly  čím dál častěji.  Času mi ještě zbývalo dost, za plotem jsem si trochu pohrála s Bertem, aby měl dobrou náladu, zopakovali jsme aport, aby ho ani ve snu nenapadlo se nad ním zastavit a koukat kde co lítá a pak jsem psa takticky nechala odpočívat. Protože páneček nás jen přivezl, neměli jsme auto, takže Bert měl jen ležení u batůžku, ale to má rád,  i u nás na cvičáku ho do kotce odkládám jen když prší. Čas ubíhal vcelku svižně.  Počítala jsem, že jdeme v dvojici s dívčinou ze stop, takže jsem si podle ní tak trochu  hlídala, kdy budeme na řadě. Chyba, protože rozhodčí se rozhodla posledního lichého ZOPkaře doplnit námi!    Byl to šok! Bert spal a ospalost ho neopustila po celé cvičení. Předvedli jsme co se dalo a muselo a paní rozhodčí nám to sečetla:  „Chybí vám bod, abyste mohli postoupit. Takže se rozloučíme.“  A bylo. Nejdřív jsem chtěla sebrat papíry a psa a vrátit se domů, pak ale rozum zvítězil nad emocemi a zůstala jsem. Ostatně, byl to masakr. Psi dělali co mohli, aby neprolezli.  Ani druhá ZPU1 neprošla. Vypadla i jedna ZPU2. Naštěstí devět ZOPkařů z 15-ti se dostalo i  ke skupinovým cvikům, ale i z nich ještě dva přišli o cenné bodíky. Mezi nimi  i kolega hovík.    

A nám to patří. Přece jsem to podcenila. Od tábora jsme pořádně necvičili pod dohledem zkušeného oka, pak si nechám psa spánkem utlumit a ještě čuchnout k háravce. Není to lehká zkouška, jak se ukázalo, na přesnosti hodně záleží. Hned na místě se ale dohodlo, že se objedná nový termín, takže do jara máme času dost.

Večer jsem na cz-psovi narazila na diskusi na téma „Měli jste někdy chuť zabít svého psa?“ ze které vyplynulo, že takových neúspěšných zkoušek toho dne bylo povícero. I naši kolegové z  cvičáku se vrátili z SchH3 s neúspěchem. A pak jsem v kalendáriu narazila na zprávičku o psím výročí. Začalo to dávat smysl!Obrazek

Takže dnes volám ke hvězdám: Lajko,  naši psi na tebe myslí! Byla jsi aspoň symbolicky pomstěna!  Lehké spočinutí, ubohý pejsku! 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář