Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Jak se skládá ZPU1

14. 5. 2008

Obrazek

To se někam zajede a jen tak od boku se střihne zkouška. Načež člověk vylítne, ani nestačí mrknout očičkem. A dostane rozum a pochopí, že se na zkoušku musí připravit, tak jako na všechny ostatní. Na stránkách klubu hovawartů naleznete větičku, že  ZOP a ZPU1 jsou nenáročné zkoušky skládané u většinou nenáročných rozhodčích. (To aby se hovawarťáci nebáli.) Povšimněte si slůvka většinou, protože naše rozhodčí vám neodpustí ani křivý chlup a je to tak dobře, protože tak drží určitou úroveň výcviku v kraji.

 

Naše zkouška začala ráno raníčko, protože se navzdory obecně přijatým zvyklostem začínalo v osm hodin. Sešlo se nás pár nešťastníků, kteří loni na podzim neuspěli a tak všichni tušili, co je čeká a všestranně se připravili. Celkem nastupovalo asi 6 ZOPek, 5 ZPU1  a jedna ZPU2. A abych vás moc nenapínala, tentokrát zkoušku udělali úplně všichni. Snad že byl 1. máj, lásky čas, či Svátek práce, takže psi makali, a nebo možná, že se sešla kladná hvězdná konstelace. Ale subjektivně soudím, že se nikdo neodvážil přistoupit před zraky rozhodčí bez usilovného tréninku.  Taky nikdo nedostal výbornou, ale komu by to vadilo? Počasí nám přálo a tak jsme vyrazili do  ideálního terénu na nášlap stopiček.  Nikdo nechtěl šlapat první a tak jsem si řekla, že lépe je to mít za sebou, než před sebou a srdnatě vyrazila. Travička už povyrostla a   stopa byla pěkně viditelná. Když jsem napočítala 96, přišla výzva položit předmět, raději  jsem přestala počítat a soustředila se na výzvu k lomu. Od lomu jsem byla již na 140 kroku, dva metry přede mnou už byla cesta, po které jsme sem přišli, tak jsem se trochu lekla a zastavila, paní rozhodčí mě poslala  ještě metřík kupředu  a konečně jsem se zbavila druhého předmětu. Vězte, že za účelem stopy jsem si pořídila dva zbrusu čerstvě ustřižené kousky koberce, protože obvykle užívám předměty maximálně 10x5 cm  a ZPU1 povoluje 10x10. Nestřihla jsem sice čtverce tak velké, jak jsem mohla, protože jsem nechtěla, aby pes o ně zakopával, jen zhruba 8x8, přesto mi přišly výrazně znatelnější, než obvykle. 

ObrazekMěla jsem chviličku času, než si stopu našlapala další mučednice a využila jsem ji k psychické přípravě psa. Co to obnáší? Vyndala jsem z batůžku plastovou krabici, v jejíchž útrobách se skrývala ona báječná vařená kuřecí kostra. Pootevřela víko a dala Bertovi důkladně přičichnout. Načež si pes pečlivě oblízal čumec, aby si zvlhčil čichové buňky, iniciativně zvlhčil  i pysky, takže mu začaly téct řetězce slin. Motivaci jsem dovršila připomenutím přísným hlasem, že pokud nedosáhne kýženého konce, skončí v psím útulku či u Vietnamců a už byl čas rozmotat stopovačku a podat hlášení.  Nasadila jsem psa na stopu a se zatajeným dechem sledovala rozjezd a předem se děsila, kdy se Bert zasekne. Ale jel jak fretka a najednou zalehl k zemi. Dokráčela jsem k němu a nevěřila očím, předmět měl volně ložený přesně mezi packami a pes v poloze  sfingy. Vítězoslavně jsem pozvedla koberec nad hlavu a vyslala psa dále. Bert se zase rozjel a po chvilce se malinko vychýlil od sešlapané trávy. „Už to začíná!“, proletělo mi hlavou, ale Bert se zase hned vrátil do stopy a čistě vybral lom. Soustředila jsem všechny své síly na to, abych ani na okamžik nezkrátila vzdálenost mezi psem a koncem šňůry a pomalu se vyrovnala do  přímky za psem. Blížil se konec a tak jsem opět tajila dech. Bert malinko pozastavil na místě, kde jsem předtím přemýšlela, že za chvilku protnu cestu a po dvou sekundách, které mi přišly jak minuty, popošel zbylý metr a zalehl. Letěla jsem  pro předmět a byl tam! (Opět mezi packami, což mi přišlo jako zázrak, vzhledem k tomu, že Bert se s oblibou skládá na předměty našišato, či dokonce klidně břichem a já ho pak trapně lovím pod psem.) Ani jsem se neodvážila psa zvednout ze stopy a čekala na pokyn rozhodčí. „No, nemám vám za co strhnout. Sice tam bylo malé odchýlení, ale to nestojí za bodík, máte dvacet bodů…“  Moc mě to potěšilo, už jen proto, že paní rozhodčí si musel doposud o Bertově stopařině  myslet to nejhorší. „Aby nečuchal, když jsem mu slíbila, že jinak skončí v guláši…“ Paní rozhodčí se rozesmála a snad jí dobrá nálada vydržela i na posouzení ostatních stop, protože z nich všichni s menší ztrátou bodíků vyšli více-méně skvěle. Ale jak už jsem se zmínila, podmínky byly vynikající a tak to psům čuchalo skoro samo.

ObrazekPřišla část druhá – poslušnost. A podle stop jsme nastupovali zase první. Cvik „Volno“  splnil očekávání. Čokl se plížil dva metry za mnou a tak přišla výzva k druhému povelu. Načež fakticky vystartoval k důkladnému čuchání, takže při přivolání jsem nevěděla, zda nebudu dřív v plotě, než budu mít psa u nohy. Dostali jsme tak 6 bodů, ale já jsem za ně vděčná. Taky si mohl Bert stoupnout k tomu startovnímu kolíku a nedostali bychom nic. Chůze u nohy docela šla,  polohy kupodivu rovněž, štěkání ovšem nic moc, takže zase pět bodíků dole. Asi pes trpí trémou při štěkání před obecenstvem, že převádí chraptivý šepot. Na aportek si nemohu stěžovat, překážka byla bez ztráty bodíku ale při přesunu k áčku jsem se bezmyšlenkovitě dotkla psa, takže zase bodík dolů. Odložení bylo bez vady a hany a tak naše celkové bodové skóre slibovalo nejen prolezení zkouškou, ale dokonce i pěknou známku. (To mě ale Bert brzy vyvedl z omylu.)

Tréma ze mě dost spadla a tak jsem nastupovala do skupiny poměrně v klidu. Jenže zprava fena, zleva fena a tak Bert při chůzi bez vodítka neodolal, aby si aspoň k jedné nečichl. Obraty odflákl komplet a při polohách nevěřícně kroutil hlavou, proč zase nějaké lehni a skládal se tak pomalu, že jsem myslela, že nedolehne a potlačovala nutkání přirazit ho rukou k zemi. Asi dočasně ochrnul, či co. Když jsme pak překonávali sem tam nepříjemný materiál, který si paní rozhodčí rozhodla vychutnat tak, aby měl každý se psů několik příležitostí k usednutí, tak ve chvíli, kdy mi Bert usedal po boku na igelitu, pomaloučku nenápadně sunul zadek k okraji, až se ocitl mimo a obecenstvo se hlasitě rozesmálo, začal se mi vkrádat do duše strach, zda vůbec projdeme druhou částí. Ale prošli!  Bertovo flákání na konci nás připravilo o pěkných pár bodů a tak nám známka VD unikla o dva bodíky a skončili jsme na 128 bodech se známkou dobře.  Komu by to ale vadilo?

Nejvíc se mi na zkouškách líbila dvanáctiletá holčička s velkým kníračem, ze které určitě jednou vyroste kynologická chlouba republiky. Statečně se drželi a zkoušku opravdu složili!

Příroda nás skropila mírným deštíkem, takže jsme se odebrali do klubovny, kde nám místní kynologové nabídli ohřátý páreček a poté jsme při čekání na výsledky obran ZPU2 vedli příjemný hovor s rodinkou Němců, kteří si přijeli zatrénovat na motocyklové závody na netolické dráze a nechtěli se smířit s myšlenkou, že kolem je samý kynolog a žádný moto-vedoucí, který by jim trénink povolil. 

ObrazekZbytek času jsme spolu s paničkou Kejny, (což je fenka ridžbeka, která právě jako jedna z mála RR v republice získala právo honosit se složením ZPU1),  strávily fotografováním, abychom měly nějaký ten důkaz, že si vůbec, ale vůbec nevymýšlím a že psí maturitu máme úspěšně za sebou.  

 

 

 

A příště povyprávím, jak se skládá…..ha, ha, ha ??? Raději se netěšte, rok bude dlouhý...