Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Chumelí se, chumelí a zkoušky jsou …

14. 11. 2007

Jenže, bylo plno. Dva dny před termínem se nebe slitovalo a jeden z účastníků se odhlásil. Přesto jsem nejásala, neboť jsem věděla, že  si posloupnost cviků už nestihneme řádně přezkoušet víc než jednou. Možná  to bude na nás pěkné sousto. Navíc to vodítko v levé ruce…?  

Ráno před zkouškou byla zima, nebe zatažené a  poletoval sníh. Sníh mi náladu nekazil. Hovawarti jsou psiska otužilá, sníh je těší, však mají kožich, že jim ho každá dámička závidí.  Že je sníh zrádný v jiném ohledu, to mě nenapadlo.  Rozhodčí sice žbrblal, že se mu stopy na sněhovém poprašku nelíbí, ale počasí jsme ukecat nedokázali.  Sníh prozatím nestihl vytvořit souvislou vrstvu, tak  se do terénu přece jen vyrazilo. Jakmile odešli stopaři, šla jsem si zkusit chůzi u nohy.  A netrvalo dlouho a srdíčko se mi sevřelo. Mokrý sníh se nabaloval na Bertovo packy, takže pes se po chvilce chůze zastavil a začal si ho vykousávat.  Jestli jsem se do té chvíle jakž-takž utěšovala, tak teď jsem se rozklepala dočista. Kdo má hovíka, tak ví, co takový sníh na  chlupatých psích chodidlech dokáže.  Na zkoušku BH jsme nastupovaly celkem tři „psovodky“. Jedna fenečka beaucerona a jeden ridgeback.   Zima se jim, chudinkám krátkosrstým, líbit nemohla.  Zato sníh se líbil. Všichni pejskové ho nadšeně očuchávali.  Což se vyplatilo hlavně na stopě. Většina stopařů se vrátila s krásným hodnocením vysoko přes 90 bodů.  To si pište, že jsem litovala, že jsem přece jen nešla na stopu.  Aspoň bych to měla v tuto chvíli za sebou.

 

Když se rozhodčí zahřál horkým čajem, přišel náš čas.  Počasí se mezitím dost zhoršilo, začal foukat silný vítr, sněžení zesílilo a tak jsme se ocitli ve sněhové vánici.

 

Ukecala jsem spoluúčastnice, abych nešla první, protože jsem chtěla aspoň jednou vidět posloupnost cviků.  Teoreticky jsem si to sice našprtala, ale praxe je praxe.  Už první pes  se při chůzi začuchal do sněhu, ale jinak šlapal  docela hezky, zrada přišla až při odkládačkách. Kdo by sedal či lehal do té studené břečky…Než jsem se nadála, byl první pes na odložení a nastoupili jsme.  Musela jsem hlavně dávat pozor na vlastní rovnováhu, strašně to klouzalo. Část na vodítku docela šla. Až po druhém čelem vzad zabořil  Bert čumák do sněhu, že si ho pročuchá, takže nezbylo než vodítkem přitáhnout psa zpátky k noze. Vzápětí se mi za to Bert pomstil neusednutím při zastavení.  Skupinka se nám povedla perfektně a i chůze bez vodítka vypadala zpočátku lépe, než s vodítkem. Měla jsem takovou radost, jak mám psa hezky u nohy, že jsem úplně zapomněla, že mám přejít do klusu! Honem jsem to napravila a zrovínka jsem přecházela do pomalé chůze, když se ozval rozhodčí „Zůstaňte tam!“  Udiveně jsem zastavila. „Ale vy né, vy pokračujte!“  Došlo mi, že pokyn patřil  psovodovi s odloženým psem a doplížila  se povinných deset kroků.  Tentokrát Bert po obratu při zastavení vzorně usedl.  Už zbývaly poslední tři metry, když se stočil do klubíčka a začal s vykusováním sněhu z levé zadní.  K startovnímu kolíku jsem dorazila bez psa a musela ho přivolat.  Přišla kritická část! Odložení do sedu. Nesedne, nesedne, hučelo mi hlavou, když jsem koutkem oka viděla psí zaváhání při povelu. Dokloužu předepsaných 30 kroků. Otáčím se a pes – SEDÍ! Hurááá!  Odložení vleže jsem se nebála, to Bert miluje. Vždycky s sebou okamžitě praští o zem…Jó, vždycky. Pcha.  Odložím psa, pracně odpočítám kroky, otočím se na přivolání a ta bestie převlečená do psí kůže, no, co myslíte? Áno, áno.  Stojí!  Přivolání mu ovšem šlo. Následné dlouhodobé odložení je naše silná stránka.  Díky sněhu pes aspoň neusnul a hezky dával pozor.   Pan rozhodčí  náš výkon shrnul: Ta chůze celkově nic moc, ještě máte rezervy, škoda toho odložení v leže,  celkem 45 bodů. Můžete pokračovat druhou částí. 
Ten nejhorší strach ze mě spadl.  Když ale i poslední pes zdrhnul z odložení, pochopila jsem, že druhá část bude pořádána speciálně jen pro nás.  A ani jsem neměla představu,  jak bude probíhat…Mezitím pokračovaly  IPO poslušnosti. Ty už jsme pozorovali z tepla oknem naší klubovní buňky. Ven vylézal vždy jen nešťastník, který byl zrovna na řadě. Poslušnosti byly těžký boj. Hodně psů se začuchávalo a ještě více psů nedokázalo najít aporty.  Po obědě (servíroval se gulášek a opečené klobásky) jsme dokončili  s Bertem druhou část zkoušky. Pan rozhodčí se přesně držel zkušebního řádu a tak jsme absolvovali postupně všechny „provozní“ testy. Trochu jsem se styděla, že zaměstnávám jen kvůli sobě tolik lidí.  Samotné disciplíny jsou pro psa otahaného světem jako Bert doslova brnkačka, cyklista či auta ho nemohli vyvést z míry. A tak  nám zkoušku BH pan rozhodčí dal.

K obraně se dostalo  jen pár psů.  Celková statistika nebyla moc radostná. Zkoušek se účastnilo 13 lidí, 7 udělalo a 6 ne. Závěr: ve sněhové vánici zkoušky raději neskládejte.