Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Awista cup

11. 7. 2010

Máme obrovské štěstí, že chovatelé z Brzáneckých vinohradů mají o své psí odchovance  opravdový  celoživotní zájem. Jejich entuziazmus jde až tak daleko, že každým rokem pořádají společnou dovolenou s Brzáňaty a jejich pánečky.  To si zaslouží vskutku veliký obdiv, protože příprava  a zajištění této nelehké akce není žádná legrace.  Letošní volba padla na Vimperk a jeho kemp Hájná hora, kde už se před léty   hovawarti sešli a majitel kempu si je nejspíš zamiloval, protože  kemp střeží – hádejte? – no jasně, hovawart, kdo jiný!

 

Moc mě mrzelo, že se nemůžeme zúčastnit celého pobytu, ale to víte, je nás doma sedm jak trpaslíků a ten Šmudla by ještě takový pobyt neustál.  Jenže upřímně, letos by naše Šmudla neměla ani šanci, i někteří z pánečků  měli co dělat, aby to ustáli. Protože na chudáky Brzáňský si zasedlo počasí a to příííííííšerně. Zatímco týden před zahájením panovaly v Čechách tropy, tentokrát zima ukázala ještě své zoubky. Šumava je Šumava a tak teplota v noci klesala až k nule, červen nečerven. A jakoby toho nebylo dost, pršelo, pršelo a – pršelo.  A přece si  psí nadšenci nedali zkazit počasím náladu a s chutí podnikali desítky výletů.  S vykulenýma očima jsem poslouchala líčení jejich dobrodružství a studem jsem se zardívala, protože do jejich zocelenosti mám  ještě hodně daleko a pokládám za jisté, že jí nikdy nedosáhnu. Ale slíbili jsme alespoň účast na vyvrcholení setkání a tím je  tradiční závod Awista cup.  Vzhledem k vytrvalé zimě byla k hlídání opět povolána osvědčená babička a  miminko tak přišlo o výlet. Naštěstí.  Vždyť by nám robátko umrzlo. Zrovínka jako naschvál nám ráno přivezli dříví, které objednáváme od února a tak jsme se s odjezdem zdrželi. Volala jsem, aby klidně začali bez nás, ale nebojte, přijeli jsme včas. Není divu, ve Vimperku bylo tak hrozné počasí, že bys psa nevyhnal, natož pánečka a většina hovíkařů se zcela rozumně držela peřiny. Jen minimum statečných, navlečených do péřových bund,  ozbrojených pláštěnkou a holínkami za drkotání zubů venčilo pejsky. Většina pejsků ovšem mazaně   předstírala, že venčení vůbec, ale vůbec nepotřebují.

Je jasné, že jsme s sebou vzali  Dixie Pixie, ale i Čakira jela, protože socializace není nikdy dost a u nás to platí trojnásobně.  Měla jsem radost, že jsme mohli obě holky pustit v kempu na volno a přestože kolem chodili cizí pejsci a cizí lidé, nikoho neotravovaly, nikoho nevyštěkávaly, vracely se  na přivolání a vůbec se chovaly jako vzorně vychované feny. Třeba měly strach, abychom je s někým nevyměnili. Když se pak konečně naplnila klubovna  spoustou lidí,  kteří se bavili a smáli, obě psí holky se tvářily, že chodí do velké společnosti naprosto běžně a když se procvičovalo štěkání pejsků, Čakira se až vnucovala, že štěkat umí taky a hbitě se hlásila u cizích o odměnu.  

Myslela jsem, že se možná nakonec očekávaný závod zruší, když je venku  příšerně, ale to jsem se pěkně spletla. I vzpomněla jsem si na slova mého byvšího tělocvikáře: „Nejste z cukru, abyste se rozpustili!!!“  a utěšovala se, že doma nakonec uschneme a roztajeme, vždyť jsme ráno prozřetelně zatopili.

Nový ročník Awista cupu byl odstartován a účastníci si vylosovali pořadová čísla. Náš tým – tedy Dixie s pánečkem Martinem - si vytáhl číslo 12.  

Hned první disciplína byla pěkně těžká! Pět psů z Brzáneckých vinohradů předvedlo svůj štěkot na povel a závodníci si měli dobře zapamatovat jejich hlasy. Protože prvním úkolem bylo určit se zavázanýma očima, který z náhodně přivedených psů zaštěkal. Což o to, hovawarti měli každý svůj styl, ale ti australáci! Jeden ňafe jak druhý. Zkrátka, kdo „vyfasoval“ australáka, měl šanci 50:50.  Ani hudební sluch našemu týmu nebyl nic platný a australácký štěkot nám nepřinesl kýžené body.  Zatímco „Štěkot“ probíhal v suchu klubovny, nyní přišel čas vrhnout se do deště. Další úkol byl přenést deset různorodých věcí  za cílovou čáru. Přenášet věci měl samozřejmě pes!  No, víte, není to zrovna nejlehčí úkol pro hovawarty. Jen málokterý se chopil alespoň jednoho předmětu. Přesto se ovšem našly světlé vyjímky.  Nakonec hovíkům vytřela zrak šikovná borderka, která přenesla vše, co se do zubů uchopit dalo! Takže ani tady jsme bodíky neulovili.   Naštěstí další disciplína „Opičí dráha“  přece jen dala šanci mládí a tak náš velmi mladý tým dosáhl třetího nejlepšího času ze všech.

Co museli na své cestě překonat?  Nejprve společně prosvištěli tunelem, pak si páneček vylosoval jednu skvělou pochutinu k rychlému snědení (vybral vaječný koňak, ale protože k plnoletosti mu půl roku chybí, dostal citrón). Následovalo skákání v pytli , díky bohu, že skákat musel páneček, psi by s tím měli určitě problém. Dalším úkolem na dráze bylo přivolání, protože pes byl zanechán u cíle skákání a psovod svištěl na opačnou stranu louky. Hornatý terén znásoboval náročnost dráhy. Po úspěšném přivolání musel pes deset kroků probíhat pod nohou pánečka, což je cvik pro tanec se psem, ovšem tanec s hovíkem je pro drobnější postavy docela oříšek. My ovšem s výškou psovoda problém neměli a tak náš tým úspěšně pokračoval slalomem pozadu, překonal závěrečnou skočku a bleskově dospěl do cíle.

V této chvíli jsem začala zcela vážně uvažovat, zda náhodou nezačne padat sníh. Deset stupňů nad nulou na teploměru mi sice můj pocit vyvrátilo, přesto jsem už velmi toužila po teple domova. Závodníci se alespoň zahřáli na opičí dráze, ale my diváci jsme začínali mrznout.   Naštěstí závod pokračoval ve svižném tempu. Dalším úkolem bylo přenášení vody z kbelíku na stolku do Pet lahve na židli pomocí kelímku. Aby úkol nebyl moc jednoduchý, byl  ztížen právě tím kelímkem, neboť tato nádoba byla upravena do podoby cedníku. Nakonec, závodníci byli mokří tak jako tak, tak jim pár litrů navíc ublížit nemohlo. A navíc mohli doufat, že jim na lahvi kalibrované státní zkušebnou nějaký ten milimetřík připrší.  Vkládala jsem do našeho týmu velké naděje, ale tady se objevila potíž.  Dixie už  pohyb v dešti přestal bavit a tak zatímco páneček běžel ze všech sil s „cedníkem“ v ruce, jeho psí partnerka táhla vodítkem na opačnou stranu.  Ovšem při takové nespolupráci nelze dosáhnout oslnivého výsledku!  A konečně přišel závěrečný úkol: pořadatelé ho nazvali pracovně „Slepejš“. Psovod se musel se zavázanýma očima posadit postupně na pět očíslovaných židlí a aby to nebylo jednoduché, poloha židlí se vždy po zavázání očí zcela změnila. Aby se psovod nemusel spoléhat na věrného psa, který by těžko četl pořadí židlí, každý měl partnera, který ho naváděl do správného směru. Chudák navigátor! Není lehké neplést si levou stranu s pravou…Nakonec to pár navigátorů vyřešilo šalamounky. Místo vlevo  se říkalo „k chatce“  a místo vpravo „k Fábii“.  Vynikající řešení!

Protože  závod byl zahájen mnohem později, než bylo plánováno,  nezbylo nám než honem chvátat domů. Vzdali jsme se tedy vyhlášení výsledků, ostatně - tušili jsme, že náš výkon nebyl brilantní, přesto nás s prázdnou odejít nenechali a tak si náš tým odvážel malé pozornosti a krásný diplom.  Ale nebojte, do roka a do dne se ukáže být Dixie silným soupeřem! Děkujeme statečným pořadatelům za krásný závod plný legrace a sportovního zápolení. Bylo to fajn a zas někdy na viděnou, Brzáňata!

Našich pár foteček naleznete ZDE   , spoustu nádherných fotek ze srazu TADY 

Další reportáž a fotky ze Srazu Brzáňáčků naleznete na webu Donečka ZDE

 

hopsálek.gif