Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Perníkování

18. 12. 2009

Když mi bylo asi tak 14 a začala jsem se, spíš nuceně,než dobrovolně, rozhlížet v kuchyni, okouzlila mě v jednom časopise pro ženy a dívky fotografie perníkové chaloupky. Nebylo  to sice  umělecké dílo, spíš kýč, ale očím odrostlého dítěte připadala zasněžená chaloupka s pár stromečky jak  pohled za zrcadlo….Následujících pěkných pár  let jsem strávila řadou neúspěšných pokusů, které by slabší povahy spolehlivě odradily, udeptaly  a umořily.

 

 

Obrazek

Hned první pokus byť jen o drobné perníčky dopadl katastrofálně. Místo naducaných voňavých perníčků jsem vytáhla z trouby kamenné placaté, naprosto nejedlé tvary pečiva, které se skvěle hodily  k házení žabek po jezeře.  Snad že jsem časem zjistila, že maminka má v dóze s nápisem JEDLÁ SODA zásobu soli k tábornickému vaření, příštího roku jsem opět sebrala  odvahu a znovu se pokusila o perník. Tentokrát o vytouženou chaloupku. Ani tento rok jsem se ovšem nedočkala radosti. Upečené díly se hroutily, ač jsem se je snažila zpevňovat při  lepení  vyztužením  špejlí a výsledný domeček se podobal více obrazu zkázy Pompejí, než okouzlující perníkové chaloupce.  Ježibaba by,  vidíce můj výtvor , v hrůze nastartovala  koště  a odfrčela by na opačný konec republiky.  Ani  vyhlášené kuchařky mamka s babičkou mi nemohly přispět radou, neboť v naší rodině se zkrátka perníky nikdy nepekly.  A tak to průkopnictví zůstalo nakonec na třetí generaci a já následujících pár let, rok co  rok, zkoušela  pár nových receptů v naději, že najdu ten správný recept.  A kdo hledá, ten najde. Nakonec se našel recept, z nějž perníčky vycházely jedna radost, nadýchané a přece pevné, že se díly stavbiček nehroutily.  Voňavé, jedlé hned, schopné se rozležet do měkoučka během pár dní. 

ObrazekAle vyhráno zdaleka nebylo. Kdepak.  Nastala další potíž -  správná poleva na zdobení.  Kolikrát jen se mi stalo, že šlehačem připravená poleva neschla a neschla a nazdobené perníčky lepily ještě druhý den.  Frustrace stíhala frustraci. To víte, tenkrát nebyla informační dálnice internetu,  abych problém hodila do dámského fóra a  hned by se našla dobrá duše, která by mi prozradila, v čem je  chyba.  A tak nezbývalo než opět pokusničit.  Ale ani když jsem vychytala technologii výroby polevy, stále nebylo  vyhráno.

Jsem na obě ruce levá a tak samotné zdobení mi způsobovalo  (a občas dodnes způsobuje) drobná psychotraumata.  Vyzkoušela jsem zdobení pomocí kornoutků, i gelitových sáčků  i pár speciálních zdobítek, které údajně výrobci přímo předurčili k dekorování perníku. 

ObrazekRevoluce v mé skromné tvorbě nastala objevem slovenského časopisu Medovníčky, který vychází jednou ročně. Co všechno dokáží šikovné ruce vytvořit z jednoho základu za zázraky. Jaké nápady se dokáží zrodit v hlavách šikulek! Byla jsem okouzlena a propadla kouzlu perníkového tvoření.  Pořídila jsme si dokonce speciální lampičku, která osvětlovala stvořené kostely a chrámy z perníku  v jejich interiéru a takto osvětlené zimní krajinky se na pár let staly nezbytnou dekorací našich Vánoc.  Ovšem jen na pár let, jakmile jsem se stala matkou na dvojí úvazek,  musela jsem hodně slevit ze svých zábav.  A nástupem do pracovního procesu se to nijak rozhodně nevylepšilo.

Perníkování jsem ale přece jen ocenila hlavně ve chvíli, kdy dítka dospěla do věku školkového a především školního, neboť vzdělávací proces vyžaduje od matek  spoustu aktivního tvůrčího nadšení. Na každoroční školní trhy padlo každý rok na dvě kila perníkových výrobků a dost jsem si oddychla, když starší potomek opustil základní školu předčasně a stal se chovancem místního ústavu zvaného osmileté gymnázium, čímž se má každoroční povinnost  značně zredukovala. Gymnázium zaplaťpánbůh rodiče   aktivně nezapojuje do výuky a nechává je na pokoji, za což jsem mu velmi vděčná.

ObrazekLetošní  rok jsem se ještě více ulila, protože synek odmítal  přesun perníků autobusem a alternativní dopravu jsme tentokrát nesehnali.  Proto jsme  tvorbu hodně omezili.  Upřímně, ve skrytu duše  mě to  potěšilo, protože nazdobit dvě kila perníků je tak trochu o zánět karpálního tunelu.  Tak jsem potomkovi  ráda vyhověla  a letošní tvorbu hodně odflákla.  Vlastně, zrovna letos jsem se vůbec nevytáhla.  Ale,  když už máme ten advent, proč se malinko neodklonit od ryze psí tématiky?

Nechte se vánočně naladit, trošku se inspirovat a možná se již příští rok pustit do pečení s námi?  Nebojte se, nic to není…

RECEPT NA PERNÍK
  800 g hladké mouky (na kvalitě záleží, z některé nevyjdou dle představ,
  modleme se, ať má dost lepku)
  140 g medu (klidně i méně, ale minimálně dvě vrchovaté lžíce)
  4 vejce
  100 g tuku (jedno jaký, Hera, máslo, klidně i olej)
  100 g cukru (krupice, jen ne hrubý krystal)
  2 lžičky sody
  1 lžička perníkového koření
  
  (jiný recept, než ten se 4 vejci, obejít obloukem)
  
  Při zadělávání dát jen 3/4 mouky a až do zpracovaného těsta zbylou mouku
  přimíchávat podle potřeby, až se těsto přestane lepit. Nechat rozležet v
  ledničce, minimálně den, lépe víc, vydrží docela dlouho, klidně týden.
  Vyválet zhruba na 3 mm, nejlépe na silikonovém válu a pod fólií, pokud ne, tak
  je třeba dost podsypávat moukou - ale pozor, pokud mouka zůstane na povrchu, je
  vidět i po upečení. Pokud těsto pruží a po vykrojení tvarů se silně stahuje, je
  zřejmě v těstě moc mouky (takže to s ní při zadělávání nepřehánět).
  Vykrojený perník (formičky, papírová šablona, modeling...) srovnáme na plech a
  upečeme v troubě, Peče se poměrně rychle, upečený poznáme podle krásné barvy. Na
  otvírání trouby není citlivý, pokud nedopečeme, klidně ho vrátíme do trouby.
  Horký vytažený z trouby se IHNED potře vajíčkem rozšlehaným s vodou (základní
  finta).
  
  Cukrová poleva - bílek a tolik cukru, až je poleva pevná a po vytažení metel
  zůstává stát špička. Pokud to přeženeme, zpětně ji trochu naředíme rumem, nebo
  citrónovou šťávou. Ale zásadně: používáme na polevu HNĚTAČ. Pokud použijeme
  šlehač, dostane se do polevy vzduch a ten způsobí, že nebude schnout a nebude
  schnout...tak dva dny proto hodně perníkářek jí míchá poctivě vidličkou. Já
  jsem líná a proto používám háky na těsto na ručním šlehači.
  Ke zdobení je nejlepší igelitový sáček se zipem - prodávají v papírnictví.
  Výborná je i komerční zdobička (vypadá jak tuba od pasty na zuby), se kterou lze
  pracovat i velmi jemně, pak ale musí být moučkový cukr prosátý nejméně dvakrát a
  bílek propasírovaný přes sítko (punčochu), sebemenší hrudka zdobičku ucpe a je
  to pak k vzteku. Sáček je v tomhle příjemnější, dáváme do něj tak dvě lžíce, aby
  se dobře držel v ruce, když se nám začne zdát ustřižený růžek moc vytahaný,
  lehce přendáme polevu do dalšího.

 

MALÁ FOTOGALERIE

A pokud  trváte na těch psech, pak mám pro vás skvělou zprávu! Příští rok pořádá naše ZO již DRUHÝ ročník závodu pro začátečníky podle řádu zkušebního ZZO  „O perníkovou kost“.  Takže popřemýšlejte, zda si neuděláte výlet na Šumavu. Protože ten první ročník měl fenomenální úspěch!!!