Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kočičí adventní horor

„Kdo tvrdí, že nemá rád kočky, ten ještě nepotkal tu pravou.“

Možná si někdo vzpomenete, že moje maminka vlastní kočku domácí, zvanou Micka, kterážto kočka je kočkou „spadlou z nebe“  (na střechu garáže) a těší se šťastnému životu kočky bytové. Kromě toho, že povila našeho Garfielda,  vládne domácnosti, kterou obývá, pevnou kočičí tlapkou a paničku za drobné prohřešky trestá  rozházením prádla z šuplíků, či  označkováním záclony. Těžší prohřešky, jako třeba podlý pokus ji opustit na dvou, tří denní dovolenou,  znamenají  týden tiché domácnosti.   Micce se naplňuje zhruba desátý rok života a tak už je zkušenou harcovnicí života.  Brzy po nalezení kočičí puberťačky se ukázalo, že se kočce dělá špatně nejenom z hovězího masa, ale také z malých dětí. V tom čase měla babička v péči dvouletého vnuka a ten utržil od nedůtklivé Míci nejeden šrám. Naštěstí kočka dávala, pokud měla na výběr,  přednost úniku  před útokem. Dodnes, navštíví-li  můj synovec babičku, kočka se stává neviditelnou. Bylo tedy jasné, že Micka dalšího vetřelce v podobě Verunky nepřivítá s otevřenou náručí. A to ani číča ani netušila, že se jí dítko, sotva trochu odroste, nastěhuje do domácnosti na pěkných pár hodin denně.  Naštěstí soužití probíhalo a probíhá vcelku poklidně, jak kočka, tak dítě dodržují povětšinou hradní smír, pokud zrovna na sebe nežárlí.  Trošku to drhne čas od času, protože Verunka odchovaná naprostým flegmoušem  Garfieldem ne a ne uvěřit, že tytéž skopičiny si  Micinka líbit nenechá. 

Ale jednoho krásného adventního dne došlo k nečekané komplikaci.  Babička se intenzivně věnovala předvánočnímu úklidu, stojíc na štaflích a Verunka, kdoví proč, otevřela dveře do chodby. Zvědavá kočka okamžitě využila příležitosti a vklouzla na málo přístupné teritorium. Chodba patří výhradním právem babiččině feně jménem Bes. Besina se s Mickou důvěrně zná, respektují se a tak žádný konflikt nehrozil. Babička sice zahlédla mizející kočku, ale nijak zvlášť ji to nevzrušilo. V chodbě už byla kočka nejméně stokrát. Jenomže – nepodceňujte kočky! Micinka si umí otevřít  libovolné dveře (proto má maminka kliky v bytě otočené vzhůru) a tak si v klidu otevřela si dveře na špýchar. Besina má právo vyhánět venkovní kočky, které se někdy pokoušejí proniknout do lidského příbytku, přes prostory  špýcharu. Takže v jejím mozečku vzplála informace – „Kočka – špýchar!“ a vyrazila. Překvapená a následně vyděšená kočka udělala pár rychlých kliček a zmizela do neznáma.

Když jsem po návratu z práce přišla  pro Verunku,  uvítal mě nářek. Babička plakala, že se  jí ztratila kočička a není k nalezení, dítko bulelo, že za to může a kočka nyní jeho vinou bídně zahyne.  Když se trochu zklidnily, povyprávěly mi o celém tom neštěstí. Naposledy odpoledne slyšela babička dusot tlapek po půdě, ale kočka na volání nepřišla, ani se neozývala.  A od chvíle, co se setmělo,  po kočce  není ani slechu, natož vidu.  Smetla jsem jejich vzdechy ze stolu  necitelným názorem „Ona se potvora ještě ráda vrátí!“.  Přece ji teď za tmy po nebezpečných půdách nepůjdu hledat. 

Jenže kočka se nevrátila. Ba co hůř – ani se neozývala.  Uplynulo  úterý, uplynula středa a já čelila každodennímu hoři dítěte i matky.  Veškeré jejich  hledání bylo bezvýsledné a matka se nelogicky smiřovala s myšlenkou , že už kočku možná nikdy neuvidí a se sousedy u přebírání oběda probírala kočky přejeté, ukradené, zamordované.  Já jsem ale byla od prvního dne pevně přesvědčená, že  areál domova neopustila, že sedí někde ve stresu strachy přibitá a zoufalé volání ignoruje. Bytové kočky těžce panikaří, když se ocitnou mimo domov. Míca měla docela smůlu, když si vybrala ke zmizení zrovna pondělí.  V čase adventním odjíždíte do práce v černé tmě a  vracíte se  stejně temným podvečerem. Ani počasí kočce nepřálo, napadl sníh a přituhlo, meteorologové hlásili příchod mrazů. Skutečně nebylo jasné, zda postarší rozmazlená kočka  vydrží o hladu a zimě do pátku, kdy jsem měla dovolenou a mohla jsem se ji vydat hledat .

 Ve čtvrtek už byla kočka téměř oplakána.  V podvečer jezdíme společně nakupovat, přivezli jsme babičku domů a hned po odemčení vrat jsme všichni uslyšeli zoufalý kočičí nářek.  To vám hned srdíčko povyskočí radostí, i když víte, že ještě není vyhráno.  Ale podstatné je, že se kočka ozvala, že volá o pomoc, že konečně chce zachránit! Popadla jsem baterku a snažila jsem se naříkající hlásek lokalizovat. To  zdaleka není tak snadné, jak se zdá. Zvuk mohl jít odkudkoliv, nad průjezem se propojují střechy hlavního stavení, špýcharu i stájí.  Každému připadalo  že jde mňoukání z jiné strany.  Ale ať jsem brala půdy jednu po druhé, kočku jsem sice slyšela, ale najít se ji nepodařilo. Jestli je někde zapadlá…Bundu obalenou pavučinami, špinavá od hlavy k patě, jsem se vrátila zpátky na dvůr a opět se pokoušela upřesnit si, odkud přichází volání.  Ze zoufalství jsem kroužila baterkou a najednou se ze tmy ve výšce vynořily dva zářící reflektory.  Kočka stála na střeše, kousek od komína.  Jenže, sundejte kočku ze střechy.  Matčin statek má dvě patra na sebe navazujících stavení, za místní věže by se nestyděl pomenší zámek, ale vzhledem ke stáří a letité mizerné údržbě mají střechy a trámy kvalitu balicího papíru. Je div, že se to celé ještě nezhroutilo.  Při opravách střech jde vskutku o život a lovte tam kočku.  Ani žebřík by tuto výšku nevyřešil, protože tak dlouhý nevlastníme.  Za zoufalého vřískotu kočky bylo slyšet uvolněné části drolících se tašek, jak rachotí  po střeše a padají dolů. Ztuhla jsem hrůzou. Kočka vypadala, že se bojí pohnout, na střeše byl sníh a led, který mráz vytvořil z loužiček přes den tajícího sněhu. 

Asi bych to udělala, asi  bych po manželovi vyžadovala, aby nasadil život a kočku zachránil. Jenže ten měl do půl hodiny odejít do práce a zachránit kočku během čtvrt hodinky bylo sci-fi. (Pokud by jí nesestřelil.)   Nezbylo než rezignovat.

 Víte, kde kočka je a nemůžete nic. Nejkonstruktivnější nápad měl Martin, když se mě přes Skype zeptal, proč jsme nepovolali hasiče? Vida, to by mě nenapadlo.  Ale představa, jak v noci prosím hasiče, aby nasadili svůj lidský život ve prospěch kočky – ne, to se mi také nelíbilo. Co kdyby se skutečně někdo střechou probořil a ublížil si. Poručila jsem kočičí život do rukou vyšších bytostí a doufala, že kočka má dost rozumu, aby se střechy slezla, když už tam dokázala vylézt.  Stejně jsem prožila těžkou noc, ve které se mi zdálo o tlapkách, ujíždějících po zledovatělých taškách a placatém tělíčku v kaluži krve na dláždicích kamenech.  

Konečně byl pátek, kočka opět zmizela (sláva, přece jen umí slézt ze střechy)  a tak jsem se  s baterkou v ruce zase pustila do prohledávání půd za denního světla.  První dvě obhlídky žádný výsledek nepřinesly, ale když jsem stoupala po točitých schodech na věžní půdu, jako bych zahlédla pohyb nahoře na schodech. Něco zvědavě vykukovalo na schody, kdo jde nahoru.  Zahlédla jsem ještě rezavý blesk a v záři baterky mizející Micinu někde u komína. „Asi se lekla, chudáček, chvíli počkám, třeba se zklidní a přijde za volání.“

Když mě zima vyhnala do tepla, mohla jsem alespoň nešťastné matce sdělit, že kočka je živá, ale zůstává vyplašená. Sotva jsem dva prstíky ohřála, vrátila jsem se na půdu. Kočka seděla na trámu, dívala se na mě, ale přes volání se ani nepohnula.  Po chvíli jsem se pokusila přiblížit a ona hop a skok a zase zmizela v díře u komína.

Na to se musí chytře.  Došla jsem domů pro pár kuřecích křídel a jedno přivázala k trámu.  Po hodině jsem ho zkontrolovala a skutečně, kočka zbaštila půlku, ale předpoklad, že zůstane u masa nevzšel. Přinesla jsem tedy vysoký košík s víkem a maso dala tentokrát dovnitř – hladová kočka půjde na maso a víko za ní zaklapne. Kočka možná byla hladová, ale blbá nebyla.  Ani pátek tedy nepřinesl vyřešení kočičího problému.  Alespoň jsme věděli, že kočka se trochu najedla a umí se ohřát u komína.

I sen byl mnohem milosrdnější, zdálo se mi, jak se kočka vmísila mezi venkovní kočky při krmení slepic a já ji popadla do náruče. Už jsme si živě představovala, jakou radost bude mít babička…

Kočka, asi vyplašená pátečními pokusy ji přilákat, nedala o sobě vědět celou sobotu. Ať jsme prolézali   půdy, jak chtěli, zase se pod ní slehla zem. Sedmého dne  u mě doma zapíská telefon. „Tak kočka už je doma!“  „Sláva, ale jak jsi ji ulovila?“  „Ani nijak, volala jsme na ni ze špýcharu a ona přiběhla sama, celá šťastná a vinula se kolem mě jako had. “

Kočka se vinula jako had kolem každého ještě pár dní, takovou měla radost, že je zase doma.  Paničku v prvních dnech odmítala pustit byť jen nakrmit slepice, takže jsem přemítala, proč ji vlastně chtěla tak moc zpátky, takovou teroristku.  Jídlo jí nescházelo ani tak moc, jako voda, byla velice vyžízněná, využít sníh ji asi nenapadlo. Ale, a to především,  Micka  si teď váží domova tak moc, že vzala Verunku na milost a chová se jako hodná domácí kočička, která se nechá chovat, hladit a dokonce, považte, běhá dítěti  za provázkem.   A kdyby ji napadlo  dítě zase  vztekle napadnout, vím jak na ni,  pomašíruje rovnou na půdu.