Jdi na obsah Jdi na menu
 


Běžela myška okolo bříška

To je oblíbená hra naší Verunky. Jezdíme prstíkem kolem pupíku a pak se za pořádného smíchu schováme v podpažní jamce…Pojednou však milá hra dostává nahořklou příchuť, kterou cítím při vyslovení slova myš.  Není  myš, jako myš. Je taky myš domácí, všetečný a neoblíbený škůdce.

 

Zatímco lidé  bojují s krizí a denně vzdychají nad zprávami, které se hemží pesimistickými prognózami, myši   kypí optimizmem a množí se, jak je jejich zvykem, řadou geometrickou, neváhám říct, že letos přímo exponenciální.  Nevím proč, vody letos bylo dost, mohly se utopit, potvory, zrní prý letos bude mimořádně špatné, jenže myši asi nečtou noviny a televizi sledují sporadicky, proto žijí šťastně a vesele si vegetují. Protože bydlíme v polním sousedství, mám už s nimi neblahé zkušenosti a proto si chovám kočky, kteréžto se v boji s drzým vetřelcem velmi osvědčily. Přesněji řečeno, chovám kocoury. A ještě přesněji – poté, co se malý Max nevrátil letos na jaře ze svých toulek – zbyl nám pouze Garfield.

garfield.jpgGarfiled je kocour jako hrom. Na první pohled nezapře, že tatínek byl mainský mývalák a synek po něm zdědil statnou postavu, zlodějskou mazanost a klidnou povahu. Po mamince zdědil zvědavost a jemné zvyky a po svém animovaném jmenovci lenost a pažravost. Garfildek je chloubou pánečka. Ve své slabosti pro velká zvířata je na něj náležitě pyšný. Nosívá Garfildka, s jeho váhou devíti kil, za krkem a ten spokojeností přede. Vše by bylo v pohodě…kdyby…kdyby se myši letos nerozhodly vyhlásit novou republiku a nadšeně nezačaly budovat nový stát uprostřed našeho domu.  Že je něco v nepořádku jsem si všimla, když mi při cestě na zahrádku  pod nohama vyskakovala malá stvořeníčka a hbitě mizela v přilehlé stáji.  Pak začala po nocích vřískat korelka, která  si hlasitě stěžovala na přítomnost malých šedivých zlodějů ve své misce. I nastražili chlapci v pokojíčku pár pastiček a ejhle, každý den nový úlovek.  Někdy i mnohanásobný. Ale co je moc, to je moc.  V neděli Garfield nakráčel do kuchyně, v hubě kapitální myš a vypustil jí k hrůze pánečka za kuchyňskou linku. Že nebyl pochválen, jak asi očekával, když přinesl svůj příspěvek k rodinné stravě, pyšně se urazil. To mu ovšem nebránilo v konzumaci dvou stehenních řízků k snídani. Pastičky se tedy nastěhovaly do kuchyně, z každé strany kuchyňské linky jedna a když byla myš v jedné z nich druhý den ráno objevena, všem se dost ulevilo. Proto jsme druhého dne  strnuli v němém úžasu, když si to prostředkem pokoje, za bílého dne, začala štrádovat  drzá příslušnice rodu Mus Muskulus a asi nikam nespěchala, protože zachovávala vycházkové tempo. Zkoumala koberec krok za krokem, občas se zastavila, aby se čistě omyla a olízala a zas pokračovala ve své klidné cestě. Když jsem se vzpamatovala z úleku nad tou drzostí, vyzvala jsem přítomné muže, aby s tou  vetřelkyní koukali zatočit, než u nás založí domácnost.  Páneček duchapřítomně vytáhl Garfielda z jeho oblíbeného křesla a strčil ho nosem před myš.  Garfield nespokojeně zamžoural a zívnul a myš se přesunula nevzrušeně o půl metru dál. I posunul páneček i Garfieldka. Ten sice na vteřinku našpicoval uši, což vypadalo velmi nadějně, nicméně to bylo vše, zatímco myš pomalu mizela za košem s čistým prádlem. Asi přemýšlel, zda mu stojí za to, aby se namáhal v době polední siesty. Nestála.  Myš poté podnikla vycházku pod televizním stolkem, pod knihovnou a zase se vracela zpět.  A to byl její konec, protože  tam už čekala Čakirka a jedním rychlým hmatem pacek zlomila myši vaz.  A tak se to provalilo. Kapitální kocour s dobrým původem a vychováním, vůbec není schopný vraždit myši! Můžeme se utěšit faktem, je jeho maminka  myši rovněž neloví. Ona se jich  dokonce bojí!  Pak že svět není naruby.  Myši u nás loví pes a kočka na nás štěká…

 A co na to GARFIELD?