Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Měsíc první  (květen)

Blažená nevědomosti!!!

Květen je pro nás hororový měsíc.  Ve chvíli, kdy Bertík odešel, jakoby zhasnul celý svět. Jeho jméno je pojednou tabu, každý se snaží ze všech sil vyhýbat se zmínce o psovi, protože sebepatrnější náznak v každém z nás vyvolává návaly slz.  Sbalila jsem všechen psí majetek do obrovského barelu na granule a uschovala v koutu stodoly, aby nám ani oboječek nebyl na očích.  Tolik to bolí…Nejhůř to asi nese manžel, chlapi se neumí ze smutku vyplakat, ale i kluci v sobě bolest dusí, jak se jen dá.  Ve snaze co nejdříve utěšit  ve smutku se topící rodinu, plánuji  co nejranější koupi nového psa.  Ne aby Bert byl zapomenut, ale abychom vůbec dokázali přežít, nesmíme se ohlížet. Snažím se těšit,  jak si vyberu mezi  štěňátky to nejkrásnější, jedno, zda pejska či fenečku. Mám zprávy, že se vybraná adeptka na maminku našeho budoucího potomka se začne co nevidět  hárat. Už se nemůžu dočkat.  Být psovod bez psa je věc strašná. Člověk je zvyklý plánovat svůj časový rozvrh podle tréninků, večerního cvičení, víkendových závodů a výstav a najednou – přepadá vás časová prázdnota. Najednou je času víc než dost, ale co s ním?!  K čemu je, když místo u nohy je prázdné a teplo chlupaté lásky vyprchalo.  Není hlubokých moudrých očí Bertíka. Deprese se pomalu plíží na mozek a nic na světě mě netěší.  Jaro vříská „Tu jsem!!!!“ , vlaštovky  budují hnízda, jako každý rok a mě je to jedno. Zahrádka, natěšená na nové sazeničky, smutně zarůstá plevelem…Chce se mi všechno zaspat.  Cítím se unavená na sto let…Tak se aspoň malinko těšit výhledem na malé chlupaté klubíčko!  Ale místo  očekávaného hárání se  vyklube u vybrané fenečky nemoc, nemoc zlá, až začínáme trnout hrůzou, aby se neopakovala historie Berta, všichni doma držíme palečky psí bojovnici, aby tentokrát vše dopadlo dobře.  Trvá to nekonečné dny,  ba týdny, naděje střídá zoufalství, ale nakonec  nemoc odchází,  jak přišla a mladé silné tělo fenečky vítězí nad nákazou triumfem zdraví.  Ale kdy se opravdu začne hárat, to zůstává ve hvězdách…však taky potřebuje pořádnou rekonvalescenci.  I když to dobře dopadlo, začínají  mě přepadat paranormální myšlenky na nějaké to prokletí, což nám opravdu někdo přeje tolik bolesti? Copak mi není přáno mít psa? Chlupatého čumáčka, který mě bude doma vítat? Doma je tak prázdno a smutno.  I děti se plouží domovem tiše a neslyšně…žádné pošťuchování, slovní přestřelky, žádné kočkování. Ach jo…Neohrozila jsem fenku jen zbožným přáním mít štěně? Listuji v záhadných knihách a hledám talismany ochrany…Asi brzy zcvoknu.

Měsíc druhý (červen)

Začínám být nervózní.  Zdá se, že nervové vypětí posledních měsíců na mně  začíná zanechávat i známky fyziologické…to bych nikdy nevěřila, že ztráta psa dokáže člověka poničit více, než  jakákoliv jiná katastrofa.  Netěší mě nic na světě. Snad kvůli útěše, nebo abych nepropadla šílenství,  se rozhodnu hledat další alternativu psího kamaráda, ostatně, jsem pevně rozhodnutá už nikdy nemít jen jednoho psa – už nikdy nedopustím, aby bylo v domě tak pusto a prázdno!  Rýsuje se mi další adeptka na psí maminku  a po úspěšném krytí a potvrzujícím ultrazvuku se začínám  těšit na psí přírůstek.

Jednoho dne se probudím a do mysli se mi vkrade zvláštní myšlenka…je možné, že mé fyzické potíže nesouvisí až tak těsně s psychickým stavem a mohou být i jiné příčiny? Jakmile se myšlenka usídlí v hlavě, není možné se jí zbavit…to přece…není možné???!!!

Nejistota se nedá vydržet, když doma všechno usne, prohrabu lékárničku…tady přece by měl někde být…sice už za ty roky zapomenutý, ale  určitě  jsem ho ve své šetrnosti nevyhodila…netrpělivě se přehrabuji krabičkami se sto let prošlými léky a odhazuji stranou náplasti…Nakonec jsem našla, to  co jsem hledala, ale bude ještě funkční po 14 letech ležení si v krabici?   Ale i kdyby nebyl,   už tuším, jak to asi dopadne…vlastně, jsem si docela jistá – jen věřit, věřit se mi nechce…

Zírám na dvě čárky a napadá mě jen jedno, bude ze mě zase velryba, vorvaň, panebože!  Sedíme  s manželem v nočním tichu, nikdo z nás nemluví, obě hlavy šrotují a přemítají,  co všechno nám ta nová budoucnost přinese…jak přežijeme, jak se uživíme, což my, ale co čeká naše děti, naše budoucí  psy, co si počneme v tomhle nejistém světě a jak vyřešíme ty stovky nároků, co se nás začnou hrnout…je to dlouhá noc…ale – slíbili jsme si, že budeme stát při sobě, vždycky jsme to dodrželi, dodržíme to i dnes…Spolu…nějak to přežijeme…nějak to zvládneme…

Začíná mi být jasné, že výběr štěně už nebude libovolný, potřebuji něžnější stvoření, než je pes…budu přece potřebovat psí chůvu.

Jakmile se začnu smiřovat se svým novým stavem, pojednou zjišťuji, že celý svět je těhotný!  Zapnu televizi, a v běžícím filmu právě otec vyslýchá dospělou dceru, neboť v koši na odpadky našel zahozený pozitivní test…najevo vychází, že není dcery, ale jeho manželky….přepnu na Novu, běží nekonečná Ulice a otěhotní učitelka i její žákyně…Vojta sleduje svojí oblíbenou Růžovou zahradu a paní doktorka zjišťuje svou graviditu…Otevřu raději čerstvé číslo Psích sportů a úvodník je – o těhotenství autorky fejetonů! Ale nejsou to jen  virtuální  těhotenství, na která narážím na každém kroku, pojednou potkávám na ulicích dívky v krátících se tričkách a nekrátí se jim jen působením sluníčka…Prostě, hormony začaly měnit můj mozek na vnímání jevů, kterým jsem téměř patnáct let nevěnovala pražádnou pozornost…ostatně, ta móda upjatých triček přes  vzdouvající se bříška je prostě přííííšerná a všimli jste si módnosti černých kočárků? Ó hrůzo hrůz, copak už  miminka nemají nárok na pastelové barvy? To už maličkým se musí ukazovat, jak je svět temným místem????

Nedá se nic dělat,  musím si potvrdit i papírově svůj nastálý stav, místo abych myslela na mimi,  jsem nervózní z toho, že štěňata se narodí  každým dnem, každou hodinou, jsem v SMS spojení s majitelkou feny a moc doufám, že štěňat bude hodně…alespoň utrazvuk něco takového sliboval…

Paní doktorka se na mě dívá a ptá se, co mě přivádí…

 „No, mám takové podezření… že – že jsem těhotná!“

„A dělala jste si test?“

 „Ano, ale…“

„Tak jakápak nejistota. To je jistota…“, její oči zpřísní a s v jejím obličeji se usídlí smutná únava, „A co s tím budete dělat?“ 

„Nu, co bych dělala, doma mám dva kluky, tak snad to bude holčička, ne?“

Přísný výraz paní doktorky se promění jak mávnutím zázračného proutku: „Hurááá!“, zajásá  a já mám pocit, že každá druhá matka musí být Herodes, či co…

Dostává se mi milé pozorné péče a brzy kráčím domů s fotografií malé, ale významné tečky v kabelce.  Přesně v tu chvíli přichází SMS, štěňátka se narodila – ale - jen čtyři, jen jedna fenečka –  plavá…Plavá? Ale já nechci plavou, chci znakatou, nebo aspoň černou?!  Aspoň trochu musí být jako Bert…Ach jo, copak mi opravdu není souzeno  dostat psa?!   A já ho nyní potřebuji co nejdříve,  vždyť mi musí včas odrůst, dokud budu mít dost sil na počáteční výchovu…

Znovu se vrhám do hlubin internetu, procházím krycí listy…Nakonec myslím, že jsem našla to  „pravé ořechové“…zamlouvám si  štěně raději hned…psí holčičku, znakatou, nebo černou, to je jedno…snad  se tentokrát narodí? Černý pes a znakatá fena – to nemůže být moc plavých štěňat. Ale už ani nedoufám. Bojím se těšit. Ale fenka je březí a ultrazvuk to jen potvrzuje.

Konečně se dočkám radostné zprávy, štěňátek je tentokrát deset, z toho čtyři holčičky – tři černé, jedna znakatá.  Začínám uvažovat, že černá holka bude pro nás to pravé ořechové…Zbývá jen jedno – vybrat tu pravou pro nás.

Měsíc  třetí (červenec)

Jo,  chtě nechtě musím kousnout to toho jablíčka, kteréhož se mi dostalo a tak si sjednávám schůzku se svým vyšším šéfem. Budu potřebovat jeho podporu, poněvadž je mi jasné, že můj výpadek v práci nebude možné nijak snadno vykrýt.  Bohužel  (nebo spíš pro mě naštěstí?)  se na mojí  pozici těžko někdo zapracuje během pár měsíců.  Kolegové by dostali infarkt, kdyby se měli dozvědět, že  by měli převzít veškerou mojí práci.   Šéf k mému nesmírnému překvapení  uhádl,  co mám na srdci.  Ulevilo se mi, když místo změny barvy na zelenou  vypadal  spíš pobaveně.  Nakonec se nedivím, je to tedy psina, když takový starý zaprášený inventář  podniku jako já zčista jasna takto překvapí…

Neuvěřitelně rychle přibývám. Zdá se , že organismus má děsný strach z krize a dělá si zásoby na pár let dopředu. Brzy je mi jasné, že před širým okolím svůj stav těžko utajím. Na druhou  stranu si  vychutnávám  výrazy překvapení  spolupracovníků přátel a v neposlední řadě šokuji své dva puberťáky vyhlídkou na zcela novou  budoucnost.  No, vypadají tak trochu, jako když mamince nevěří.  Nechci je strašit a tak nerozbírám detaily všeho, co je čeká a nemine a tak zdá se, že věc  berou  na lehkou váhu. Zato babička je nadšena. Těší se vyhlídkou na holčičku, neb veškerá vnoučata jsou rodu mužského a ani na minutku si nepřipustí, že taky  nám do rodiny může přibýt další chlapeček…

Štěňata se mají čile k světu a sledujeme jejich vývoj prostřednictvím zasílaných fotografií a videí. Obzvlášť černé holčičky  jsou čiperné. Jsou jak střižené přes kopírák – to bude těžký výběr té pravé…