Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Měsíc  čtvrtý (srpen)

I tento měsíc je prosvětlen návštěvami  u  štěňátek a nakonec už je jasné, která psí holčička rozšíří naší smečku.

Naše zdravotnictví mě úspěšně zaměstnává svojí péčí, dostává se mi ultrazvuků i pravidelných kontrol a nakonec se dozvídám, že svoje plánované dva týdny mateřské dovolené pro psa musím rozšířit o další týden, protože  se mám podrobit amniocentéze, kterýžto  drobný zákrok vyžaduje nejméně týden klidu. Tři týdny dovolené jsem měla naposledy, když k nám přišel Bert. Od té doby jsem se zařekla, že už nikdy nedopustím, aby se mi ještě někdy mohla práce tak nahromadit. Proto, abych přežila letošní tři týdny, nafasovávám  notebooka a jsem rozhodnuta otestovat, zda  práce z domova bude fungovat.  Funguje. Akorát…jsem netušila, že mě budou potřebovat pomalu ve dne v noci…

Konečně je tu den D a do naší domácnosti přibývá chlupatá princezna jménem Czakira Černý vítr.  Svému jménu právem dostojí a během pár hodin její všude plno.  Brzy máme pocit, že s námi žije odjakživa.  I Čaky, stejně jako já, pořádně přibývá na váze. Mohly bychom si dát závody…

Na konci dovolené se dozvídám dvě velké noviny – nejvyšší velení mi schválilo, že během pobytu na mateřské budu smět pracovat z domova, čímž mi spadne největší kámen ze srdce. Jsme  sice zvyklí žít poměrně  skromně, ale přece jen  živit tři děti a být na mateřské v dnešní době moc velká sranda není. Takto máme naději, že nakrmíme nejen děti, ale  i pejsky…

A novina druhá? Tvoreček s prozatímním jménem „Puntík“ je na sto procent holčička! Takže mi osud konečně dopřeje i šatiček, mašliček a culíků…

A aby dobrým zprávám nebylo konce,  naše původně vyhlédnutá psí mamina se konečně rozhoupala  a začala hárat. Po úspěšném krytí se můžeme těšit na další chlupaté nadělení…Snad neskončím v blázinci…taková smečka a mimino…naštěstí starší Martin bere svojí roli psovoda opravdu vážně a věnuje se Čakirce ze všech sil.  Nacvičuje tak na štěně vlastní, protože, co si budeme namlouvat, vychovávat dvě štěňata  najednou není  zrovna moc dobrý nápad…Ale je to jediná šance, jak dostát předsevzetí, že už nikdy nebudeme mít jen jednoho psa. Protože až domov opanuje batole, bylo by nemyslitelné k němu pořídit neřízenou štěněcí  střelu. Takhle už snad psí potěr bude mít základní vychování dřív, než se prcek vybatolí z kočáru…

Měsíc pátý (září)

Nějak se mi bříško přerovnalo, zatím co jsem minulý měsíc sháněla těhotenské kalhoty, nyní zapnu ty stávající docela dobře.  Buď si mimi stouplo na hlavičku, nebo povylezlo mnohem výše, zdá se mi, že rozměry se nějak umoudřily .  Přesto si začínám připadat jako koule.  Není divu, osm kilogramů, které přiskočily na mé váze se někde uložit muselo.   Čeká mě genetický ultrazvuk. Paní doktorka mě rozesměje hláškou, že miminko je nádherně vidět – jsem prý pěkně štíhlá! Hahaha, štíhlá, no, to musí být paní doktorka hodně silně krátkozraká…nebo už má zkreslenou perspektivu. Ale což, hlavně, že nám chutná. A miminko má deset prstíčků, dvě nožičky, dvě ručičky, všechno jak má být.

Že se budu rozpadat jsem tak nějak očekávala, ale že to bude tak brzo…zatímco si dumám, zda si počínající zánět v zubu dá říct a rozmyslí si rozjezd,  zčistajasna ucítím na jazyku zub s korunkou, co jsem to ní investovala loni. Ach jo. Ještě by se mohl odporoučet letošní zbrusu nový můstek a děťátko bude mít za maminku bezzubou čarodějnici jak z ilustrací pohádek.

Tak ty normální kalhoty už se staly utopií, musela jsem chtě nechtě přejít do těch s pružnou manžetou. Vůbec si nevzpomínám, že bych měla při nošení kluků takové potíže s chůzí…začínám si připadat jako malá mořská víla, jejíž každý krok byl vykoupen bolestí.  Je to docela problém, vzhledem  k tomu, že denně musím ujít několik kilometrů, abych s přesunula do práce a zpátky.  Nerada bych to vzdávala  tak brzo, hodlám vytrvat s prací až do Vánoc. Aspoň že to zaměstnání mám jaksepatří sedavé…

Dočkali jsme se i původně plánované psí svatby. S paní chovatelkou žertujeme, že mi  štěně přiveze až do porodnice. Však o ranách osudu víme obě své a jsme připraveny na všechno. Jen si přejeme, aby to špatné už bylo pryč a čekalo nás jen to dobré.

Psí mamina  má konečně  po ultrazvuku a ten slibuje záplavu chlupatých krtečků…tak uvidíme, snad se narodí pár znakatých holčiček.  Čakirka má za sebou veškerá očkování a začíná chodit na cvičák.  Jsem ráda, že se zase můžu ocitnout v psím kolektivu a Čaky je ještě raději, protože se může dosyta vyřádit se štěňaty.

Měsíc šestý (říjen)

Zatímco moje chůze se po dvou týdnech opět zlepšila a cítím se skvěle,  během noci se mi rozjel zánět v zubu tak, že má tvář  otekla jak míč. Vyhlídka shánění pohotovosti během víkendu mě přinutila k rychlému jednání, hned po rozednění  jsem naklusala k své zubní lékařce, konstatujíc, že jakmile se objednám, začnou  se mé zuby snažit, aby termín objednání nebyl  dodržen. Mám děsně hodnou paní doktorku, takže se mi dostalo hřejivého politování a mrcha zub byl otevřen, nicméně mám slíbeno, že jak splasknu, zub půjde ven.  A to se mi vůbec, ale vůbec nezamlouvá. Naštěstí  anestetika mám slíbena i při svém stavu. Když vzpomenu na kamarádku veterinářku, které zubař rval zub v devátém měsíci , moc doufám, že podobného zážitku budu ušetřena.

Zub dostal naštěstí rozum a tak zatím neopustil čelist. Zato Čakirku zoubky začaly opuštět.   Pomalounku přezubuje a zintenzivňuje hryzání do všeho možného .  Především ovšem do všeho nemožného, jako je gauč, židle či naše bundy.

Stejně jako silničáře, zaskočila i nás zima. Minulý týden jsem se potila v tričku, teď už jsem navlečena do zimní bundy. Mimochodem, brzy jí nezapnu, už teď je to jen tak-tak.  Čaky zebou nožičky, ale snížek jí děsně chutná.

Po deseti letech žádostí a škemrání mi byla nahrazena v práci má předpotopní příšera zvaná počítač konečně zbrusu novým písíčkem. No, a pak mi něco povídejte o ironii osudu. Moc si léta vytoužené rychlosti a  pohodlíčka neužiju.

Každým dnem se narodí štěňátka, z nichž jedno má ještě před Vánocemi rozšířit naší smečku.  Jsem moc napnutá a zároveň pociťuji strach, zda vše zvládnu.  Zkazit si psy, to bych si do smrti vyčítala. Bojím se, že to bude dost velké sousto. Ale k batoleti bych už si štěně nepořídila, takže tohle je poslední možnost. A jak už bylo řečeno,  už nikdy, nikdy nechci mít  jen jednoho psa. 

Naše budoucí děťátko stále nemá jméno.    Chudinka moje malá holčička.  Prostě žádné jméno není dostatečně krásné…Každé navržené mi rodina svorně znechutí.

A  psí drobečkové jsou konečně na světě, štěstí stojí při nás – znakaté psí holčičky se narodily hned dvě.  Těší mě takřka denní zpravodajství z jejich života. Mám v oku hlavně dravější holčičku, které se pracovně říká Dračice, má však docela dost velký bílý znak a tak se mám rozhodnout až po návštěvě.

Divil by se někdo, že  když si tak šlapu z práce, mám ve hlavě dětského hrdinu - Míšu Kuličku? Aby ne, sama jsem Kulička a to chození mě tááák nebaví .  Starý otřepaný internetový vtip přestává být vtipem,   vskutku závidím medvědům. Znáte, ho doufám?

***********

Co budu v příštím životě? - Chci být medvědem

V tomhle životě jsem žena.

V mém příštím životě bych byla ráda medvěd.

Jsi-li medvěd, držíš zimní spánek. Neděláš nic jiného, než že šest měsíců v jednom kuse spíš. To bych vydržela.

Než jdeš spát, musíš se pořádně nacpat. To bych taky snesla.

Když jsi medvědí holka, tak porodíš své děti ve spánku. A ty nejsou větší než vlašské ořechy a když se probudíš, jsou z nich už správná odolná mláďata k mazlení. To bych teda určitě vydržela.

Když jsi máma medvěd, tak každý ví, že to myslíš vážně. Ten, kdo by zlobil tvoje mladé, dostane facku. A když tvoje mláďata něco provedou, dostanou taky jednu za ucho. To bych snesla.

Když jsi medvěd, pak tvůj partner OČEKÁVÁ, že ráno budeš vstávat nabručená.

OČEKÁVÁ taky, že máš chlupaté nohy a pořádné špeky.

Ano. Myslím, že budu medvěd!

 ***********

Jasně, taky chci  být medvěd, ale  hnéééd!!! Ach jo, páteční našlapaný autobus mi dává za pravdu (ó jak by mi bylo blaze v brlohu), jsem ráda, že se do něj alespoň  vejdu, že bych mohla sedět ani nepřipadá v úvahu. Jako na vztek je opět teplé počasí, jen pan řidič to malinko nepostřehl a topí. Než uplyne ona hodina, co mi trvá cesta domů, mám  tričko vhodné ke ždímání. A co hůř, když vrhnu nadějný pohled na zastávku, kde,  pokud to jen trochu jde, čekává manžel s autem, aby mi ušetřil zpáteční dva kilometry chůze pěšky, nikde nikdo…Plížím se domů jak šnek.  Obzvlášť náš “ kopec domácí“ mi začíná připadat jako Mont Blanc.  Náladu mi zlepší jen protijdoucí  soused s jejich labradůrou na vodítku. „Copak, copak, že dneska venčíte místo své ženy?“ „Ále,  jdou mi ty ženské doma tak na nervy, že se musím jít trochu uklidnit!“  „Jak tak koukám,  nečekáte náhodou štěněcí přírůstek?“ „No, taky se mi zdá tentokrát nějaká jiná, možná  nějaký ten ženich přes všechna opatření k nám pronikl, to by byli ale  voškliví psi.  Ale snad se nám to zdá, počítám, že už je to 70 dní, tak snad jen zas trochu přibrala. “ „Tak snad se mi to opravdu jen zdá, hodně štěstí!“

Jak zakázat puberťákům šklebit se, že je maminka „tlusťoška“?  Místo empatického soucitu se mi dostává shovívavých rad a potutelných pohledů, které říkají: „Máš mamko, cos chtěla! Kiš, kiš…!“ Ale přece jen pomohli vyštrachat na půdě u babičky postýlku a kočárek, jediné pozůstalé relikvie připomínající, že i oni byli kdysi kojenci. Kdo by to byl řekl, že se ty staré krámy budou ještě někdy hodit???