Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Jak jsme k Verunce přišli

Příchod miminka se neodvratně blížil a jedna věc mě začala trápit neodbytně. Stále jsme neměli vybrané jméno. Úřednické lejstro na mě vyčítavě a prázdně mžouralo pokaždé, když jsem otevřela kabelku.  Výčitky svědomí se stupňovaly. Po úterní pravidelné kontrole (již v nemocnici), mě zachvátila, kromě nějaké virózy, téměř panika. Naštěstí nález sliboval, že si náš brouček snad ještě týden v bříšku pobude a já se rozhodla, že v nejbližší době se  pro klid duše musíme rozhodnout. Protože dnes jsou otec i matka rovnoprávní a  prohlášení o jméně musí podepsat oba rodiče, hrozilo mi i další nebezpečí – pokud bude manžel na cestách,  musela bych jeho podpis zfalšovat.  A to je čin zhola nezákonný! Co by si počaly mé tři děti, kdyby matku za podvod zavřeli?!

Rozhodla jsem se jít na věc už i nevědecky a ve středu večer si vyrobila provizorní kyvadélko, do ruky vzala nomenologickou encyklopedii a nad každým holčičím jménem jsem se naší holčičky zeptala, zda se takto chce jmenovat…Ať si vybere sama…Asi zapadne do naší rodiny. Projevila nesouhlas s každým navrženým jménem a někdy to byl nesouhlas až vehementní. Snad jen u jména „Dana“ se projevilo jakési zaváhání, ale tam jsem zas neváhala já.  Nakonec jsem se začala cítit tak blbě, asi díky rozjíždějící se viróze a kapání z nosu , že jsem znechuceně zaklapla knihu s tím, že to dítě fakt bude mít na matrice zapsáno místo jména „Nezjištěno“ a šla spát.

Ve tři ráno jsem se vzbudila divným pocitem. Chvíli jsem se pokusila namlouvat si, že se mi to zdá…což zkusit podezření zaspat?  Ale  myšlenka byla neodbytná a tak jsem uvěřila a šla dobalit pár chybějících věcí do své ohromné tašky. Poté jsem probudila počítač, připravila kolegy na nejhorší, dodělala rozdělanou práci, odložila tu nechvátající. Dále uvařila brambory a dala péct maso, aby mi mužské obyvatelstvo neumřelo hlady a zavolal manželovi, v kolik se asi tak vrátí domů, abych věděla, zda mám začít shánět taxíka. Že dorazí domů asi za hodinu mě potěšilo (taxíků se bojím) a dál jsem se mohla věnovat sobě a domácnosti. Zatímco já jsem se uklidnila, nacpala pračku  a v klidu se sprchovala, manžela jsem téměř připravila o život. V panice spěchal domů, aby dorazil včas. (Ještě že radary byly zamrzlé.) Vletěl domů celý zadýchaný.

Jenže já byla tak  na dvaceti minutách a do bílých zdí se mi moc chvátat nechtělo…což manžela poté, co dopil kávu, dost znervózňovalo a stále se ptal: „Nepojedeme už?“  Abych ho přivedla na jiné myšlenky, vytáhla jsem prohlášení a dala mu nůž na krk: „Tak si vyber – Klára, nebo Kateřina?“  „Nemohla by to tedy být ta Veronika?“, pípl nesměle a bylo rozhodnuto.  Tonoucí se stébla chytá, já se chytla jména, zapsala do formuláře a spadl mi kámen ze srdce. I zželelo se mi  manžela a protože dle mé zkušenosti se naše děti rodily v sedm ráno a v porodnici mi nedali nikdy snídani (zatímco já do oběda hlady umírala), sbalila jsem si řádnou svačinu.  A vyrazili jsme pro tu naší holčičku do místní porodnice. Manžel  mi zanesl tašku na příjem a zdrhal. Děsí ho totiž bílé pláště k smrti. Mě by zase děsila představa, že bych kromě vlastního porodu musela ještě křísit a utěšovat chlapa, takže se skvěle doplňujeme.

Z příjmu vede jen jedna cesta ven – opačnými dveřmi a každá bytost odděleně. Jakmile vás zapíší, není úniku. Protože jsem stále byla sotva na deseti minutách, už mě to fakt znervózňovalo.  Zatímco kluci už by byli dávno na světě, holčička si dávala na čas. Nebo spíše mé vetché tělo už nezvládalo rychlé výkony? Nezbylo, než se smířit a zabydlet se. Ostatně, bylo to tam docela fajn. Kromě sestřičky, která byla moc milá, jen občas nahlédl nesmělý pan doktor, zřejmě začátečník. Myslím, že se žen tak trochu bál…trochu zvláštní u gynekologa. Jinak můj čas poklidně plynul, četla jsem si a pokukovala po hodinách. Bylo mi v celku příjemně, jen jsem se bála, že tam strávím pár dní. Občas mi zavolal někdo známý, jak to jde a já odpovídala, že děsně pomalu…V poledne mi sestřička sehnala alespoň polévku, když už oběd mi pro jistotu nechtěli dát.  Nevím, zda to bylo tou polévkou, ale poté se konečně intervaly zkrátily na pět minut a začala jsem je zaznamenávat i já, nejen monitor.  V jednu nahlédl opět plachý pan doktor, takže jsem mu mohla radostně sdělit, že už jsem na třech minutách. Ale on na to: „No, to ještě nerodíte. Počkáme, až přijde pán primář, on vás vyšetří.“

Opět mi  začal zvonit mobil, ale to jsem ho již ignorovala. Ale nedal pokoj a za chvíli zvonil zas a zas. Zvedla jsem ho až v mezidobí a mile vyřídila jeden pracovní hovor.  Sotva sem skončila, zaskřípala jsem zuby a mobil jsem zakousla. Sestřička na to prohlásila: „Asi vás přece jen půjdu připravit.“ Jenže se zapovídala ve vedlejší místnosti s panem doktorem a já toho využila, otevřela okno a další dvě kontrakce již prodýchala mrazivým vzduchem kynologicky - „na psa“. Poté vyjukaná sestřička prohlásila: „Vy nám tu rodíte!? Honem na stůl!!!!“  A pak to šlo nečekaným fofrem. Na další kontrakci se Verunka narodila! Že se šidit nedá, mi bylo jasné hned, jak jí strčili na zahřátí do inkubátoru. Vydržela nesouhlasně vřískat celou dobu do převozu…Přes ten vřískot jsem slyšela i jiný hlas a kdybych nebyla na porodním sále, musela bych si myslet, že slyším svojí mamku…Nebyla to halucinace… Fakt se propašovala až na porodní sál! Prý jsem nezvedala mobil, tak dostala strach. Tak babička s bráchou Martinem viděli miminko dřív než tatínek.

A pak už to asi znáte. Sestřička  nás převezla na pokoj a začaly jsme si s Verunkou na sebe zvykat.  Táta nám přinesl kytku a hned jí zase odvezl, protože jsem nechtěla dostat od sestřiček, že podporuji pylové alergie. Babička vrčela, že kytka musela  být vždycky, ale asi zapomněla, že za jejích časů miminka ukazovali tatínkům leda tak z okna, takže s těmi kytkami to bylo kdovíjaké…

 

A kdybyste potřebovali vědět, jak se rodí s rýmou, prozradím vám, že blbě! Nemáte totiž kam dát kapesník.

Obrazek