Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Dítě na baterky

27. 2. 2011

Každého, kdo má v péči zkoumavé neúnavné batole čas od času napadne kacířská myšlenka. Kdyby tak bylo na baterky! Stačilo by je vyndat a cvak…byl by klid. Jenže pak jednoho dne s překvapením zjistíte, že to vaše je opravdu na baterky a najednou rozhodně nechcete, aby se ozvalo pomyslné cvak!

 

To bylo tak. Příjemná sobota se schylovala k večeru, maminka se zrovna učila vyšívat knoflíkové dírky na novém šicím stroji, který jí nadělil zlomyslný Ježíšek a tatínek si hrál s Verunkou.  Oni si nejraději hrají na zkoumanou. Malá princezna, která má v tátově náruči patřičný rozhled, ukazuje prstíkem, kam zaboří své nenechavé tlapky a táta jí ochotně vyhoví. Tentokrát je zaujala minutka-budíček, připnutá na mikrovlnce.  Byl to totiž nový objekt v kuchyni, s předplaceným časopisem přišel v týdnu nečekaný dárek. Vše nové musí být důkladně prozkoumáno a tak oba objevitelé zkoumali a pípali mamce pro radost. Až táta povídá: „Hele, vem si jí, já ještě zajedu pro benzín.“  „Dobře,“ odpovídám a skládám nádobíčko, protože Verunka by mi z šicího stroje udělala hromádku součástek. Očkem při to mrkám na obrazovku počítače, kde mám novou zprávu.  Odpovím a rychle si kontroluji zrakem nezvykle tiché dítě.  Dítě je spokojené, právě rozebralo minutku a krytku s vervou mrsklo na zem. „Ukaž, “ beru jí nevhodnou hračku a koukám – baterie nikde.  Začnu jí tedy hledat na zemi a Verunce je jasné, že jí matka zase hodlá zkazit radost. Nakonec jsem pojala podezření a projela nenechavou pusu ukazováčkem, za což jsem byla odměněna bleskovým rafnutím. Ale baterka nikde! Vzburcovala jsem všechno, co má v domácnosti dvě nohy a dala jim za úkol okamžitě a střelhbitě nalézt chybějící součástku. Prolezli jsme kuchyni po čtyřech, s baterkou v ruce, prošťourali všechny škvírky, kam se mohla zakutálet. Nebyla. Existovalo jediné vysvětlení zmizení objektu a černá díra v kuchyni to nebyla. Naše dítě zmizelou baterii polklo!!!!

Pokládám se za matku poměrně laxní, aby ne, znáte to, třetímu dítěti podává dudlík pes – ale tohle bylo něco, s čím jsem se doposud nesetkala. V mé hlavě bylo šokované prázdno! Co teď? Co mám udělat? Co se dělá s baterkou v bříšku?  Napadlo mě, že zřejmě vyjde ven opačným koncem. Jenže baterka není košilový knoflíček, co když se z ní něco uvolní? 

Nakonec jsem udělala jediné, co se udělat dalo  a vytočila číslo dětského oddělení nemocnice.

Paní doktorka mi moc nevěřila. Povídala, přijeďte, podíváme se rentgenem, zda jí opravdu spolkla. Ale pro jistotu si sbalte věci, kdybychom si vás tu museli nechat.

Verunce se večerní cestování líbilo, volala pá, pá a vůbec netušila zradu. Až když byla přimontována pod čidlo rentgenu, spustila srdceryvný pláč.

A co myslíte? Byla tam! 

Paní doktorka konzultovala s krajskou nemocnicí, zda nechtějí baterku vyndat rovnou z žaludku (z kteréžto varianty šly na mě mrákoty), ale zřejmě je vyhlídka na noční práci nijak nenadchla  a  doporučili vyčkávací postup. A tak jsme byly  během jediné hodiny vyrvány z poklidného domova a ocitly se na palubě zvané „Dětské oddělení“.  Byl nám přidělen malinký pokojíček, hladová Verunka konečně s nadšením zbaštila své večerní mléko a spokojeně usnula a matce nastala první bezesná noc. Bezesná, probdělá, jak už to v nemocnicích chodí. Je to jediné místo na světě, kde se nevyspíte. A ráno? Ráno odvlekly mou malou bezbrannou holčičku ještě ve spánku k odběru krve. Ani domyslet jsem nechtěla, jaké peklo prožívá a to jsem netušila, že jim to trvá tak dlouho proto, že ani po třech pokusech na jedné ruce, ani po třech na druhé se jim nabrat krev nezdařilo a tak dílo dokončily propíchnutím prstíku a hřbetu ruky. Vrátily mi jí celou uvzlykanou a já proklela všechny baterie světa do desátého kolena. Pokud vám nefungují, je to tím prokletím. Naštěstí se děti rychle oklepávají a tak si za chvíli brouček pochutnával na snídani, kterou mu ovšem z ruky vyrvala ranní vizita. Zase tekly slzičky, ale alespoň to nebolelo. Paní doktorka mlela  o chození na nočník a kontrole stolice, ale to jsem pouštěla druhým uchem ven, nočník je přece v našem věku holý nesmysl. A pleny jsem kontrolovala jak zlatokop zlatonosný písek.  Spíš mě děsilo, jak dlouho to moje dítě, které se má co nejdříve nechtěného předmětu zbavit, nedostalo pořádně najíst!!! Pokud se baterka chtěla k žaludku přilepit, měla přes noc nejlepší podmínky!  Takže jsem zahájila akci Otesánek a jala se dítě nacpávat, jak husu. Během dopoledne jsem vzpomněla na kyselé zelí a hned si ho u hlavy rodiny zajistila. Dorazilo a v malém pokojíčku se rozšířilo typické aroma, vylepšované rozborem plen. Ale dítěti se vedlo viditelně dobře, s vervou rozebíralo skromné zařízení pokoje a dlouhé chodby tolik lákaly k běhání  a zkoumání. Neděle utekla a nastala další noc, kterou jsem strávila přemítáním, zda baterie opustila žaludek a zda nový rentgen bude uklidňující, nebo zdrcující. I kdyby se mi podařilo usnout, noční příchod sestry, která lepila dítěti pytlík do pleny  ve snaze získat vzorek moči, byl dokonalým bořičem spánku. Nespaly jsem obě, ani dítě, ani já.  Až teprve k ránu, když už uklízečky začaly šustit po chodbách, zabrala Verunka spánkem spravedlivých.  V tu chvíli byla opět unesena prý ke kontrolnímu odběru krve! No to snad ne?!  Ale ano. Sestra musí vykonávat předepsanou práci a tak se  mnou nikdo nebavil. Je to v papírech a basta. Verunka se vrátila snad ještě za delší dobu, než předchozí den, ještě uvzlykanější a ještě rozpíchanější a to jsem myslela, že nic horšího, než rentgen nás ten den nečeká.  Sotva spolykala slzičky, dostaly jsme do ruky žádanku a šly na rentgen.  Pani rentgenoložka udělala další snímek a já škemrala, ať mi ho ukáže. Nejprve se jí nechtělo, že snímek je jen pro lékaře, ale když ho kontrolovala, zda se povedl, juknout mě přece nechala. Sluníčko baterie bylo očividně dál než minule, takže se mi ulevilo, protože nebezpečí akutního vyndavání ze žaludku pominulo. Vrátily jsme se na vizitu a přišla čerstvá  paní doktorka.  To se ví, že jsem si ihned stěžovala na dennodenní propichování  dítěte a žádala, aby každý následný postup byl určován pouze s mým souhlasem. Pani doktorka se vyjevila, že o ničem neví, ale že v prvním vzorku  byla  glykémie a že byl tudíž nutný kontrolní odběr. Teď jsem se vyjevila zase já.  A paní doktorka mi tedy slíbila, že se poptá a vyjasní, jak to je.  Ještě téhož dne dorazila i velká vizita a dozvěděly jsme se, že baterie sestoupila do střev, ale odborníci ještě neurčili, kam. A že mi dají vědět.  Takže jsme pokračovaly ve výkrmném režimu a Verunka zdárně roztřískala skleněnou lahev s vodou, kterou jsme fasovaly za účelem výroby mléka, čímž mi zajistila zábavu na půl dne, kdy jsem znovu a opakovaně pátrala po všech zatoulaných střepech, aby si čilé dítko žádný nevrazilo do neposedných nožiček.  A neposedné opravdu byly, Verunka se po špatných zkušenostech  bránila spánku, aby jí sestry zase neodnesly.  Naštěstí, jakoby tušila, že je to důležité, ochotně polykala vše, co jsem jí nacpala do zobáčku a že toho bylo! Tohoto druhého dne  sice odmítala pozřít další zelí, zato ochotně snědla všechnu kapustu z mé polévky a dvě obrovské mandarinky a celé to zajedla müsli tyčinkou. Každá plena však přinesla další zklamání.  Pokaždé jsem zadoufala, že co jsem neobjevila, objeví při kontrole alespoň sestra, ale  každé hlášení bylo depresivně  negativní.  Večer se Verunka odmítla za zoufalého vřískotu „bebí, bebí“  vykoupat v bílé koupelně a tak jsme použily nouzovou variantu očisty v umyvadle na pokoji. Naštěstí úterý byl pohodový den. Odborníci konečně odborně určili, že baterie je ve střevech, ale nepozná se, zda v tenkém, nebo tlustém, protože kličky se na snímku překrývají.  Dozvěděly jsme  se, že opakovaný odběr krve byl kvůli sraženému prvnímu vzorku, kdepak glykémie.  Třikrát denně posílala zoufalá babička SMS „UŽ??? “ a třikrát denně jsem jí vracela smutné „NIC“. Verunka si udělala skrýš pod postelí, což vypadalo jako neškodná hra, ale když jsem zahlédla, jak montuje řadu „budíků“ k napojení, musela jsem ji o skrýš připravit. Jen jsem trnula hrůzou, kdy se v pokojíčku plném ostrých hran přizabije. Měly jsme klid jen jeden den, ve středu chtěl pan primář další rentgen, kdyby se baterie nepohnula, čekala by nás kolonoskopie.  A to mě naplňovalo stejnou hrůzou, jako sonda do žaludku. Kdyby jí protrhli střevo…Ještě horečněji jsem prohledávala pleny. Zelí vyšlo za 12 hodin, večerní mrkev se rovněž objevila druhého dne ráno…ale baterie – nikde.

Pani doktorka nás litovala a tak nám odložila středeční rentgen alespoň na poledne, abych měla šanci zkontrolovat dopolední plenu a vyhnout se dalšímu ozařování. Vzhledem k tomu, že Verunka k večeři spořádala ve stylu Otesánka celou porci rizota, říkala jsem si teď – nebo nikdy.  Jenže  - i když naděje umírá poslední, tahle umřela po horečném prohledání a tak  došlo na další snímek. Na rentgenu už jsme byly obě velmi populární, všichni se k nám sbíhali a vyptávali se – už? Už vyšla?  O prohlídku snímku jsem nemusela škemrat, zvědaví byli všichni zdejší zdravotníci. A všichni jsme zírali na snímek kostřičky, kde nebylo ŽÁDNÉ sluníčko. Zatímco kolem se rozléhaly hlasité gratulace, pořád jsem nemohla uvěřit vlastním očím! TO PŘECE NENÍ MOŽNÉ?!  To není možné, aby mi ta potvora někde proklouzla pod rukama. Budiž, mně třeba mohla, ale i sestře?! Připadala jsem si jak ztělesnění idiota.  Ale což, ať si je matka idiot, hlavně, že jdeme domů!!!!!

Než nám přišla paní doktorka sdělit radostnou zprávu, už jsem měla sbaleno a obvoláno a čekala jsem jen toužebně na propouštěcí papíry. Verunka si zatím vehementně natahovala čepici na hlavičku a pískala své  pá-pá-pá! Celou cestu domů radostně prozpěvovala a teprve, když jí doma olízaly radostí obě feny do mokra, dosáhlo její uspokojení vrcholu.  

Poučení se k nám sbíhalo ze všech stran, kde kdo neopomenul připomenout, abychom odstranili vše nebezpečné z dosahu dítěte. Jako bychom tak neučinili už dávno. Kdo mohl tušit, co všechno způsobí nečekaný  dáreček během pár vteřin. Ale já vím, byl to trest. Nikdy, ani když zlobí jako čert a nechce do jedenácti usnout, nikdy nechtějte mít dítě na baterky!  Ono se to totiž může vyplnit.