Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Dysplazie kyčelního kloubu

 

 

 

Obsah:              

 

DYSPLAZIE KYČELNÍHO KLOUBU

 

DĚDIČNOST        

                  

FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ ROZVOJ DYSPLAZIE

 

PROJEVY DYSPLAZIE

 

STANOVENÍ DYSPLAZIE

 

LÉČBA DYSPLAZIE

 

POUŽITÉ ZDROJE

 

ZÁVĚREM

  

 

DYSPLAZIE KYČELNÍHO KLOUBU – DKK (anglicky HD = Hip displasia) 

 

Dys      =   porucha, odchylka nesrovnalost

Plazie   =   růst, vývoj, utváření

 

Dysplazie – jakákoliv morfologická (tvarová) a funkční odchylka od fyziologického utváření obou ploch kloubu.

 

Dysplazie kyčelního kloubu se projevuje nedostatečným utvářením kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti. Kloubní plochy kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti se navzájem neshodují svým tvarem a tím je kloub nestabilní. U zdravého kyčelního kloubu zapadá hlavice kosti velmi pevně do kloubní jamky. 

U postiženého (dysplastického) kloubu je toto spojení volnější. Pokud je tedy takový kloub volný, dochází při pohybu psa k dráždění kloubní chrupavky, přetížení kloubního pouzdra a vazů a to vede v pozdějším stadiu ke vzniku degenerativních změn v kloubu, např. artrózy.

Rozlišujeme pravou dysplazii (dědičnou, na jejíž rozvoj má vliv, mimo genetického faktoru, přespříliš rychlý růst štěněte, nadměrná hmotnost a značné fyzické zatížení nebo úraz) a sekundární dysplazii spojenou s narušením formování proximálního úseku stehenní kosti následkem výše uvedených nedědičných faktorů nebo jako výsledku odklonu ve vývoji posledního bederního nebo prvního křížového obratlu.
Dědičný charakter pravé dysplazie kyčelního kloubu je zřetelný, potvrzený rozsáhlými statistickými analýzami a více či méně úspěšnými selektivními programy prováděnými s populacemi plemenných psů v různých zemích

 

Nestabilita kloubu, která je daná špatným vývojem stříšky jamky a laxitou (volností) kapitálního vazu, je příčinou DKK.  Další faktory napomáhající nestabilitě kloubu jsou i nedostatečný svalový tonus a pevnost kloubního pouzdra. Dysplazie se vyvine tak, že mechanická zátěž tělesné hmotnosti vede ke zvýšení sil, které působí na dislokaci hlavice a tím se zvýší i síla působící na vnější okraj jamky. Díky tomu se pak opožďuje v růstu a je plošší. Stupeň postižení dysplazií závisí na hloubce zapuštění hlavice a na její kulatosti. Čím mělčí jamka a plošší hlavice, tím horší dysplazie. S vyššími stupni dysplazie může být spojena i sekundární artróza, která je následkem dysplazie a může se vyskytnout i u jednoletých zvířat. 

Artróza označuje degenerativní změny na kloubu. Primární artróza je u starších zvířat bez zjevné příčiny. Zde se jedná o artrózu sekundární, která je následkem dysplazie a může se vyskytnout i u jednoletých zvířat. Při nerovnoměrném zatížení chrupavčitých kontaktních ploch kloubu - plocha, na kterou síla působí je díky patologickým poměrům zmenšená a tím se zvyšuje i tlak působící na tuto plochu, což vede k přetížení chrupavky. Chrupavka se opotřebovává až na subchondrální kost (změna není rentgenologicky viditelná), dochází k přestavbě a novotvorbě kosti - zesílení, které na rtg snímku vidíme jako tzv. subchondrální sklerózu. Na nezatížených okrajích kloubu vznikají kostěné osteofyty jako tendence ke zvýšení kontaktní plochy. Tvoří se nejčastěji na kraniolaterálním okraji acetabula, hlavici a přechodu krčku a hlavice. Časem může dojít i k tvorbě velkých kostních tělísek o velikosti 3 – 10 mm.

Mění se i kloubní pouzdro. U zdravého kloubu je tenké jako pergamenový papír, u nemocného jedince může mít sílu až 10 mm. Zesiluje se a opotřebovává i kloubní vaz. Dochází k zánětu kloubního pouzdra. Reaktivní synoviitida vede ke zmnožení kloubní tekutiny a ke změně jejího složení, což dál vede k poškození chrupavky.

 

Zpět na obsah

 

DĚDIČNOST

 

Dědičný základ dysplazie je poměrně složitý. Ukazuje se, že se jedná o polygenní dědičnost (rozhoduje více genů) a přenos není jednoduše nadefinovatelný. Výsledný stav DKK je dále dán souhrou genetického vybavení jedince a faktorů vnějšího prostředí (rychlost růstu, výživa, fyzická zátěž apod.). Zmíněná polygennost (znamená to závislost na velkém množství genů)  je příčinou, proč nelze DKK z chovů zcela vymýtit. 

Míra dědičnosti je vyjádřena indexem heritability. Ten vyjadřuje, jak moc je predispozice daná dědičnými faktory a jakou roli hrají vnější vlivy. Stoprocentní dědivost je vyjádřena indexem rovným číslu 1. Takový index má například entropium, ektropium, předkus, podkus a jiné poruchy. Index rovný nule pak značí naprostou nedědičnost.

Index heritability pro náchylnost k DKK se liší u jednotlivých plemen a značně závisí na metodě zjišťování postižení u zvířat. Při tradičním zjišťováním (RTG snímky) se index pro velká plemena pohybuje okolo čísla 0,4. Podíl genotypu na rozvoji dysplazie je tedy 40 %. V případě jiné metody zjišťování (PennHIP – viz dále) však index dosahuje i hranice 0,9.

Některé zdroje uvádějí, že postiženi bývají častěji psi, než feny, jiné to popírají. Genetické predispozice se na vzniku DKK dle studií podílí 20-80% (což je pěkný rozptyl).

 

Přesto, že patří dysplazie mezi dědičné choroby, samotné onemocnění kloubů není vrozené.  

DKK je multifaktoriální onemocnění, tzn., že se na projevu genetických vloh výrazně podílejí faktory vnější. Důležitým faktem je to, že kyčelní klouby jsou po narození u všech psů „zdravé“, ale během prvních dvou měsíců života se u predisponovaných jedinců vytváří tzv. laxicita (volnost) kyčelních kloubů, při které se ztrácí kongruita (souměrnost) kloubních ploch a tak se chrupavčitý model kosti utváří díky abnormální zátěži kloubních ploch „chybně“ a vyvíjí se DKK. .  

Pro vývoj kyčelního kloubu jsou rozhodující první tři měsíce po narození. V této době jsou totiž součásti kloubu tvořeny pouze chrupavčitou tkání a jsou měkké. Tato chrupavka je později při kostitvorném procesu plně nahrazena kostní tkání. Není-li chrupavka dostatečně vyživována a působí-li na ni síly, které překračují její možnosti pružnosti, dochází k oddálení kloubní ploch a kloub se stává nestabilním (říkáme laxním). Celé další období vývoje kostry mladého psa ( cca do 2 let)  je pak stěžejní pro výsledný stupeň rozvoje DKK.  

V USA  byl vyvinut pro zjištění pasivní laxity tzv. PennHIP systém, který umožňuje vyšetření integrity kyčelních kloubů už u 16týdenních štěňat. A právě při těchto studiích bylo zjištěno, že dědivost pasivní laxity (tedy náchylnosti k rozvoji DKK) je velmi vysoká. Koeficient heritability pro pasivní laxitu kyčelních kloubů u německého ovčáka je 0,74 a u labradorského retrívra dokonce 0,92.

V jiných studiích bylo zjištěno, že mají-li oba rodiče negativní rentgenologický nález na obou kyčelních kloubech, je 64 – 81 % potomků bez nálezu a 19 – 36 % potomků dysplastických. Zatímco u rodičů s nálezem DKK je tento poměr opačný, tj. 17 – 37 % potomků negativních a 63 – 93 % potomků dysplastických. Z toho vyplývá, že i jedinci bez projevů DKK mohou být nosiči vloh pro její vznik.


Dysplazie kyčelních kloubů se vyskytuje téměř u všech čistokrevných plemen psů (vyjímkou je Australský teriér, u kterého nebyla DKK nikdy zaznamenána). Některá těžká plemena (labradorský retrívr, zlatý retrívr, německý ovčák, molosové aj.) mají daleko větší sklony k DKK, než ta ostatní. Proto se chovatelské kluby, takto postižených plemen, rozhodly zahájit speciální chovatelské programy, pomocí kterých chtěly toto onemocnění z populace odstranit.  

Důslednou selekcí v chovu, kdy se do chovatelského programu zahrnuli pouze jedinci zcela prostí DKK, tedy s výsledkem 0/0, se v poměrně krátké době, cca 5-ti let, DKK v chovu eliminovala na desetinu původního výskytu. Takto vedenou selekcí můžeme tedy podstatně omezit počet postižených jedinců v populaci.

U plemen, jejichž chovatelské kluby zavedly ve svých programech méně důsledný výběr do chovu, se však tato selekce ukazuje jako neefektivní. Uveďme si příklad. Chovatelský klub se rozhodl pro kontrolu DKK. Do chovu není zařazován žádný jedinec, o kterém se neví, jakým stupněm dysplazie kyčlí trpí. Pozitivní jedinci však nejsou z chovu vyřazováni. Je pouze rozhodnuto, že pozitivní jedinec smí být pářen pouze s jedincem negativním. Takto vedenou selekcí klub docílil pouze toho, že nedošlo ke zvyšování počtu jedinců s vysokým stupněm dysplazie, avšak výskyt dysplazie nebyl takto z populace nijak výrazně eliminován. Náklady na rentgenování kyčelních kloubů, na vyhodnocování stupně dysplazie, na jejich evidenci a zveřejňování, jsou při takto vedené selekci zbytečně vynaloženými náklady, které jsou velmi vysoké a složité v poměru ke genetickému zisku.

Navíc, aby mohl být v chovu určitého plemene zaveden účinný systém selekce, je třeba také zajistit a znát především tyto důležité faktory, které ovlivňují rozšiřování vady v populaci:

-  dostatečná velikost populace  (nebezpečí zúžení chovných jedinců)

-  zjistit počet postižených jedinců v chovu
-  znát způsob dědičnosti daného znaku

 

Lydie Pötscher ve své disertační práci na hovawartech dokázala, že jedinci s vyšší úrovní příbuzenské plemenitby vykazují průměrně více HD nemocných než psi s nižší úrovní příbuzenské plemenitby. 

 

Hovawart klub bere dědičnost dysplazie velmi vážně, před lety, kdy se začalo DKK sledovat, bylo postižených psů celých 46 %  z vyhodnocených . Dnes je vaše naděje na psa se zdravými klouby 89%.  Takto pěkným výsledkem se může chlubit jen málo velkých plemen. Ovšem nese to s sebou pro majitele psů  nepříjemnou věc – do chovu jsou zařazování pouze jedinci zdraví – u psů je požadován výsledek rentgenů 0/0, u fen  se toleruje maximálně 1/1.  Ale podle mého názoru tento fakt zcela potvrzuje dědičnost, protože v opačném případě by musel zůstávat počet postižených psů přibližně na stejné úrovni, popř. o malounko lepší, pokud se vezme do úvahy osvěta majitelů. To podotýkám proto, že i dnes se vyskytují názory, popírající dědičnost.


Podrobnější informace o dědičnosti dysplazie najdete např.

v článku Jany Baudyšové.   

 

Zpět na obsah  

 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ ROZVOJ DYSPLAZIE

 

Nejdůležitějšími faktory podílejícími se na vzniku dysplazie kyčelních kloubů jsou:


-  poruchy tvorby a dozrávání kolagenních struktur kloubů
- dysbalance v růstu svalových skupin přitahovačů a odtahovačů kyčelního kloubu
- genetická predispozice
- nekvalitní výživa, dietetické chyby
- nadměrná fyzická zátěž
- nadváha štěňat

    - klimatické a životní podmínky


Zatímco první tři faktory jakožto majitelé neovlivníme a chovatelé jen částečně, na další čtyři už přece je nějaký ten vliv máme.

 

 

Výživa

 

Otázka výživy psů je tak složitá, že jakmile je mezi pejskaři zmíněna, zcela jistě se rozhoří boje mezi pejskaři. Máme tu militantní zastánce komerční stravy a máme tu i zastánce krmení čersvými potravinami (dnes moderně označováno za metodu BARF). Člověk už se pomalu bojí někde prozradit, jakým způsobem psa krmí, protože  ať to dělá jakkoliv, vždycky je to špatně.

 

Ve vztahu k dysplazii se chovatelé a veterináři shodnou na faktu, že  výživa rozhodně ovlivňuje rychlost růstu daného zvířete. Čím rychleji pes roste, tím negativnější vliv to má na výslednou DKK (velká zátěž pro kosti, vazy, šlachy). Rychlost růstu ovlivňuje hlavně energie obsažená v krmivu tzn. především množství tuku. Strava pro rostoucí psy by proto měla  obsahovat omezenou hladinu energie (méně tučná strava - pouze cca 17% tuku, ale odpovídající množství bílkovin cca 28 – 30%).  Asi nelze proti tomuto zjištění moc namítat – tučné stravy se snaží vyvarovat i většina z nás.

 

Dalším negativním faktorem pro rozvoj dysplazie ve výživě mladých psů je dlouhodobé nadměrné přidávání vápníku do krmné dávky. Jenže je  těžké  stanovit, co znamená v tomto případě nadměrné.  Výrobci granulí se dušují, že jejich krmiva pro štěňata obsahují minerální látky v přesně vyváženém optimálním poměru.  To bude možná pravda, ale jedná se o optimální  vyvážení pro optimálně zprůměrovaného psa. A naše štěně téměř nikdy nebude průměrným jedince. Bude procházet stádii růstu, kdy je potřeba vápníku vyšší než obvykle a jindy zase nižší.  Potvrzují mi to problémy s držením oušek v období přezubování psů. Pokládám za rozumné v tomto období štěněti vápníkem přilepšovat a  nečiním tak pomocí komerčních preparátů, ale prostřednictvím kuřecích skeletů a vaječných skořápek.   Vápník má být vyvážen fosforem, což znamená, že nikdy nemáte zkrmovat kosti (syrové se rozumí) bez masa  a  naopak, pes se nemá krmit čistým masem bez kostí.   Poměr vápníku a fosforu by měl být udržen v poměru 1,3 - 2:1.

 

Další rozpory panují kolem vitamínu C, je velké množství kynologů, kteří vědí, že syntéza kolagenu je závislá právě na dostatku vitamínu C a svým štěňatům jím stravu vylepšují.  Myslím, že to není špatná věc, pokud má organismus C-éčka nadbytek, snadno ho vyloučí.

Chovatel by se měl vyvarovat dotací vitamínu D, u nějž hrozí předávkování.

V posledních letech se hodně doporučuje přidávání chondroprotektiv do stravy štěňat, člověk má pak pocit, že pro vývoj kloubů svého štěněte dělá, co může. Pokud krmíte granulovanou stravu, pak by určitě bylo  na místě o tompouvažovat. Kolagen štěněti rozhodně neublíží. Lze ho ovšem podat i v podobě sulcu z vepřových nožiček a kůží.  

 

Sama, upřímně řečeno, granulované stravě nevěřím, přece kdyby bylo  možné stanovit optimální složení stravy, jistě bychom měli podobné granule i pro děti. A to nemáme – naopak – je rozumné se vyhýbat konzervované stravě, a co jiného jsou granule, než totální konzervát, ve kterém není nic živého. Ani jeden enzymek neunikne své devastaci.

Závěr je tedy asi jeden, ať už krmíte psa tak, či onak, je třeba se vyvarovat nadměrné tloušťky psa, protože hmotnost bude působit na klouby negativně. Na druhou stranu to ovšem taky nepřehánějte, povyživené štěně sice poroste pomalu (nebo taky vůbec), ale skolí ho první choroba, kterou potká, už jen proto, že tělíčko v případě výpadku příjmu potravy prostě nemá z čeho brát. Tedy všeho s mírou a pokud možno dodržovat zlatý střed.

 

Jak se pozná obezita u psa?

Z medicínského hlediska se za obézní považuje zvíře, jehož hmotnost je o 20 % vyšší než je plemenný standard. Nadměrné hromadění tuku zatěžuje především srdce, oběhový systém a plíce. Obezita je jedním z vyvolávacích faktorů zátěžových ortopedických onemocnění (artróza).
Obezita vzniká buď zvětšováním tukových buněk nebo zvětšením jejich počtu a velikosti. Tukové buňky se tvoří v období puberty a růstu organismu. V dospělosti se již počet buněk nemění, jen se mohou zvětšovat. Buňky, jejichž tvorba byla nastartována v období růstu štěněte, budou mít tendenci ke kumulaci tuku i v dospělosti. Proto se tento typ obezity následně daleko hůře „léčí“ a je lépe mu předcházet.

 
Jak psa zhubnout a udržet jeho optimální váhu:
· změna chování majitele (nekrmit psa pamlsky, nepodlehnout jeho loudění při jídle – preventivně psa při stolování a přípravě jídla do kuchyně nepouštět, krmit psa pravidelně ve stejnou dobu, vhodné je jeho denní dávku rozdělit na několik menších denně)
· postupné zvyšování zátěže psa (procházky, cvičení, aportování čehokoli, plavání. Při artróze toto neplatí – dodržet však pravidelné lehčí procházky)
· dieta (omezení kalorií na 60-70 %, doporučuje se krmit komerčními dietami, pravidelně psa vážit a po 2-3 týdnech ho nechat zkontrolovat veterinářem).
Úplná hladovka se nedoporučuje vzhledem k nebezpečí zdravotních komplikací (metabolická acidóza), snížení aktivity střev a vzhledem k velké pravděpodobnosti znovunabytí původní hmotnosti po skončení hladovky.

Získané návyky (hlavně majitele – žádné pamlsky, krmení od stolu atd., dlouhé procházky, pravidelný režim) se musí dodržovat i celý další život psa. Je to bitva, ale stojí za to. Lepší je pes zdravý, živý a loudící, než nemocný, tlustý a apatický (navíc loudící).

 

 

Pohyb

 

Tedy každodenní fyzická zátěž psa. Nadměrné zatěžování rostoucí kostry má jednoznačně negativní vliv na rozvoj pohybového aparátu. Nemusíme chodit daleko – kostry dětí, které od nejútlejšího věku podléhají nárokům vrcholového sportu,  v dospělosti vykazují  známky postižení a nejeden takový sportovec končí v invalidním důchodu. Náš pes důchod nedostane a proto je potřeba se u štěněte vyvarovat enormní zátěže.

Obecně se rozhodně nedoporučuje tahat štěně na dlouhé pěší tůry, nedejbože je nechat běhat u kola. Toho je třeba se vyvarovat do doby, než bude vývoj kostry dokončen.  Pohyb štěněte musí být přiměřený jeho věku. Malému štěněti postačí k vyřádění trávník blízko domova. Starší už může podniknout půlhodinovou-hodinovou  vycházku.

Dále by štěně nemělo několikrát denně překonávat spoustu schodů a nemělo by se nutit do tréninku přeskoků. To ale neznamená, že ho musíte nosit přes jediný schod do domu a nikdy ho nenechat přeskočit překážku. Já jsem se u Berta opravdu do roka, podle doporučení,  vystříhala všech překážek a v roce jeho věku jsem měla neuvěřitelně velký problém s jejich  nácvikem. A ani, když už je měl zmáknuté, ani tehdy už v nich nenašel zálibu.

Hororové stavy jsem zažívala, když jsem k již odrostlé Čakiře přidala mrňavou Dixinku. Co se štěňata navyváděla a nalítala!  Kolik skoků a válení se po sobě bylo na denním pořádku. Často jsem Dixie s hrůzou schovávala před přece jen hmotnější Čakirou, aby si pořádně odpočinula.  Proti tomuto řádění by běhání po schodech bylo slabým odvarem. I proto jsem měla z rentgenů strach a přece to dobře dopadlo.  Ale nemohu zaručit, že by to stejně dobře dopadlo s pejskem, který má v alelách k dysplazii sklon.

Na druhou stranu určitý stupeň aktivity psa je nutné podporovat, abychom docílili správného osvalení končetin, které je důležité právě pro jistou fixaci kloubu. Za nejvhodnější formu pohybu při prevenci i léčbě DKK se považuje plavání. Plavání hovavarti milují! Mají totiž pár genů pocházejících od leonbergrů. Jen ty plovací blány jim chybí.

 

Američtí vědci zjistili, že na špatné utváření kyčlí v raném věku může mít velký vliv třeba i taková zdánlivá banalita jakou je příliš hladká podlaha v porodním boxu (lino, kachle, hoblovaná prkna). Štěňata, která zatím nechodí, si na hladké klouzavé podlaze, při snaze dostat se co nejrychleji ke strukům matky, nepřiměřeným způsobem namáhají právě kyčelní klouby, které jsou v té době ještě značně nezralé.

Stupeň dysplazie se může také zvýšit v případě, že pes pobývá většinu svého mládí na tvrdém povrchu, což je možné v případě městských psů. Pes totiž nemůže nosit kvalitní obuv, která by tvrdost dopadů tlapek zpružnila.



Teplota okolního prostředí

 

Rozhodně se může také spolupodílet na rozvoji DKK. Všichni víme, co nám doporučují naši lékaři, pokud máme jakékoliv kloubní problémy. Teplo! V tomto směru jsou ve výhodě psi odchovávaní v bytech. Zvíře umístěné na zahradě (ať se snažíte sebevíc – zateplené boudy, zástěny proti větru, dřevěné podlážky aj.) prochládá. Klouby, svaly a vazy jednoduše venku více prostydnou a nedokrvují se. Má-li zvíře počínající problémy s artrózou, zima a průvan stav výrazně zhoršují. Možná i to je kromě hmotnosti důvod, proč malí psi mají dysplazii vyjímečně.
Na tento faktor se hrozně rádo zapomíná a málokterý zdroj ho uvede. Asi se nehodí chovatelům a majitelům psů do krámu. Většina chovatelů vám bude tvrdit, že štěně je náramně otužilé a snese i zimní teploty, pokud má zateplenou boudu. Je totiž hrozně moc lidí, kteří chtějí psa, ale představa chlupů v domě je jim navýsost protivná. Nedávno jsem četla o takovém otužování malilinkatého štěněte krátkosrstého Jack Russela  a chtělo se mi plakat, jak  dokáží být lidé krutí. Každý tvor  je vděčný za teplo.   I pes a dokonce i hovík, i když hovawarti zimu milují a dokáží si jí pořádně užívat. Malý tvor potřebuje teplo a za tím si stojím. Vydává-li spoustu energie na zahřátí, na tělesný vývoj se mu jí nedostává.

 

Další uvažované faktory

 

-Chybné utváření acetabula - aplazie, hypoplazie a porucha ve vývoji lig. teres

Zpožděná osifikace kyčelní hlavice – možnou příčinou je nedostatečné krevní zásobení  jako následek časné synovitidy

 

-Nedostatečné osvalení pánevní oblasti a končetin. Index osvalení pánve udává její procentuální podíl z celkové váhy. Bylo zjištěno, že s rostoucím indexem se snižuje i výskyt DKK, přičemž trénink nehraje roli. Podle některých autorů se jedná o biomechanický problém, při kterém pokud není vývoj kostry doprovázen adekvátním vývojem svalové hmoty, dojde k narušení rovnováhy a svalstvo nedrží hlavici dostatečně v jamce. Častěji jsou proto postižena velká a obří plemena, protože lehká plemena mají vůči kostře relativně velký objem svalů. Existují i výhrady vůči této teorii díky výskytu dysplazie u dobře osvalených plemen jako je baset, corgi, rotvajler.

 

-Chybný vývoj m. pectineus. Příčinou může být např. myopatie mezi 4. a 121. dnem života, vedoucí ke zkrácení svalu a tím změně směru hlavice, která míří víc k okraji acetabula. U osmi týdenních štěňat, u kterých byla přetnuta úponová šlacha tohoto svalu se v  šesti měsících prokázal na operované straně nižší stupeň dysplazie než na neoperované. Myotomie však vzniku DKK nezabrání.

 

-Jedinci stejného plemene s vyšším stupněm DKK vykazují užší pánevní dutinu než jedinci zdraví nebo s nižším stupněm dysplazie.  Vnitřní sklon pánevních stěn vede také k rotaci acetabula náklonu stropu pánevní jamky, která tak poskytuje hlavici nižší oporu.

 

-Sakralizace posledního 7. bederního obratle a jeho spojení s kostí křížovou (přechodový obratel)

 

-Spáditá záď a více zaúhlené končetiny (problém hlavně v chovu německých ovčáků). Kloubní jamka je nerovnoměrně zatížená, zvyšuje se zátěž na její okraj.

 

-Vliv hormonů. Estrogeny mohou mít vliv na ochablost vazů,  vytvoření menší hlavice stehenní kosti a plošší jamky. K jejich vlivu může dojít při poruchách metabolismu estrogenů v těle plodu během březosti, při nadprodukci estrogenů placentou. Na rozvoj DKK může mít vliv i vysoká produkce růstového hormonu.

 

 

Zpět na obsah

 

PROJEVY DYSPALZIE

 

Celkově se ortopedické problémy u psů projevují různými klinickými příznaky jako vbočené nebo vybočené postoje končetin, přesouvání váhy na hrudní končetiny, kolébavá chůze zádi, hopsání zadních končetin, strnulý chod končetin, odlehčování, prošlápnuté tlapy, odmítání chůze po schodech, skoku do auta, kulhání zejména po odpočinku nebo po zátěži. U psů s diagnostikovanou dysplazií kyčelních kloubů se některé z těchto příznaků mohou, ale nemusí projevit. Jsou známy případy, kdy i někteří psi s postižením DKK 4/4 neprojevovali žádné příznaky bolestivosti kloubů a kdyby u nich nebylo provedeno rentgenové vyšetření, majitelé by ani nezjistili, že jejich psi touto chorobou trpí. Naopak i někteří jedinci s lehkým stupněm postižení mohou některé klinické příznaky vykazovat.

Proto rozhodně není pravda, že pes, který nekulhá, dysplazií automaticky netrpí.



Zvířata postižená DKK se na základě klinických projevů dají zařadit do tří základních skupin. První tvoří mladá zvířata do 12 měsíců stáří, u kterých se klinické projevy vztahují na výše zmíněnou volnost kyčelních kloubů a následnou traumatizaci jamky hlavicí kosti kyčelní, zánětlivými změnami kloubní chrupavky a výstelky kloubního pouzdra. Druhou skupinou jsou zvířata starší 12 měsíců, u kterých jsou klinické problémy vyvolány osteoartrotickými změnami. Poslední soubor reprezentují psi bez klinických obtíží, u kterých se na DKK přijde náhodným vyšetřením a jsou bez klinických příznaků.


Klinické příznaky dysplazie kyčelních kloubů u mladých zvířat:
- bolestivé nebo obtížné vstávání a ulehání
- zaostávání v pohybu, často při hře s ostatními štěňaty
- větší unavitelnost a intolerance zátěže
- pes spíše ulehává, než aby seděl
- kulhání na jednu (nejčastěji) nebo na obě pánevní končetiny, projevující se spíše po větší zátěži
- „klikání“ v kyčelních kloubech, které lze někdy slyšet při chůzi vedle psa
- „kolébavý pohyb“ pánevních končetin = houpavá chůze
- tzv. bunny hopping (při rychlejším pohybu pes místo střídavého pohybu pánevních končetin skáče jako zajíc)

- tak od osmého do desátého měsíce, kdy pes začíná kulhat a odlehčovat více postiženou končetinu, má hodně obroušené zadní drápy, protože nožkou občas dře o zem-za chůze škobrtne.

Klinické příznaky dysplazie kyčelních kloubů u starších zvířat:
- bolestivé nebo obtížné vstávání a ulehaní
- větší unavitelnost a intolerance zátěže
- pes spíše ulehává, než aby seděl
- kulhání na jednu a nejčastěji na obě pánevní končetiny spíše na začátku pohybu, poté „to rozejde“

 

Dysplazie kyčelních kloubů je bohužel proces nevratný. Tzn. žádnou léčebnou metodou nelze naměřený výsledný stupeň DKK zmírnit (z trojky udělat jedničku atp.). Lze pouze předcházet dalšímu zhoršování vedlejších degenerativních změn na kloubech (artrózy), podáváním speciálních kloubních přípravků tzv. chondroprotektiv. Donedávna platilo, že v případech, kdy je kloub zcela zdevastován – (tj. kdy se hlavice stehenní kosti nachází zcela mimo jamku a má značně zploštělý či hřibovitý tvar) – pes trpí pokročilou artrózou, vykazuje silné známky bolestivosti a zhoršující se známky pohyblivosti, zbývá kromě totální náhrady kloubu za umělý (což je mimochodem obrovsky nákladná záležitost, nad finanční možnosti většiny majitelů psů), bohužel jediné řešení, a to utracení psa. Avšak v nedávné době byla i u nás představena nová velmi úspěšná léčebná metoda, nazvaná denervace, pomocí které lze významnou měrou (zahraniční průzkumy uvádí až v 90% případů) odstranit typické příznaky DKK (tj.bolestivost a kulhání). Denervace ale neléčí chorobu jako takovou (dysplazie je neléčitelná). Tato chirurgická metoda spočívá v přerušení větví nervů, které vedou bolest od postiženého kloubu, čímž se zamezí vnímání bolesti zvířetem. Pokud tedy pes přestane vnímat bolest, postiženou končetinu nemá potřebu odlehčovat a nekulhá. Proto se i silně dysplastický pes, může po tomto zákroku znova účastnit veškerých pohybových aktivit, stejně jako jeho zdraví protějšci. Léčba metodou denervace takto hlavně umožní zesílit pánevní a stehenní svalstvo, což přispívá ke stabilizaci volného kyčelního kloubu. Ve srovnání s ostatními léčebnými metodami je výkon denervace mnohem méně náročnější na čas, méně zatěžuje organismus, nevykazuje těžké komplikace a hlavně – je finančně daleko méně náročnější. První pracoviště, které začalo tuto metodu u nás používat je Veterinární klinika Medipet Zlín.  

Zpět na obsah    

 

STANOVENÍ DYSPLAZIE

 

Jediný možný způsob, jak spolehlivě zjistit, zda pes dysplazií trpí či nikoliv, je kvalitní rentgenologické vyšetření. Dysplazii nelze diagnostikovat pouze na základě klinických příznaků.  Často se totiž nižší stupeň dysplazie u psa žádnými příznaky neprojevuje.


Snímek na DKK může dle přesných regulí a postupů zhotovit každý praktický lékař, nikoliv jen posuzovatel. Předpokládá to ovšem odpovídající vybavení, znalost přesných směrnic pro zhotovení snímku a ochotu vyšetření udělat.

 

Samotné vyhodnocování snímku se pak provádí celkově podle několika aspektů. Předně se měří hodnota tzv. Norberg-Olsonova úhlu, vyjádřená ve stupních (ne vždy je však tím nejdůležitějším kritériem), dále se hodnotí tvar jamky a hlavice kloubu, struktura kostní hmoty, věk zvířete, eventuálně klinický nález (bolestivost, kulhání atd.). Podle naměřené hodnoty stupňů Norberga se stanoví výsledný stupeň rozvoje DKK na každém kloubu zvlášť, kde pro zdravý kloub je stanovena hodnota od 105° výše. Vědecká komise FCI stanovila klasifikační schéma, které rozděluje nálezy na kyčelních kloubech podle rozsahu postižení do pěti stupňů označených písmeny „A“ až „E“. Kromě tohoto schématu existují ve světě ještě další systémy vyhodnocování RTG snímku.


V České republice se DKK posuzuje podle klasifikačního schématu vycházejícího ze schématu FCI. Používá se označení stupňů rozvoje DKK čísly od 0 do 4

 

Stupeň 0 / A / bez DKK:

·                          normální kyčelní klouby - anatomická pravidelnost

·                          hlavice stehenní kosti a acetabulum jsou kongruentní

·                          úzká, stejnoměrná kloubní štěrbina

·                          přední okraj acetabula je zaoblený, ostře ohraničený

·                          střed hlavice leží směrem dovnitř od horního okraje acetabula

·                          úhel dle Norberga je asi 105°

·                          žádné známky artrózy

Stupeň 1 / B / hraniční:

·                          téměř normální kyčelní kloub - mírná anatomická nepravidelnost

·                          hlavice stehenní kosti a acetabulum jsou lehce inkongruentní úzká kloubní štěrbina

·                          ostře ohraničený a zaoblený přední okraj acetabula

·                          úhel dle Norberga je 105° a více

Nebo:

·                          hlavice stehenní kosti kongruentní

·                          střed hlavice stehenní kosti může ležet těsně vně horního okraje acetabula

·                          úzká a pravidelná štěrbina

·                          úhel dle Norberga činí více jak 100°

Stupeň 2 / C / lehká:

·                          anatomická nepravidelnost hlavice a acetabulum jsou zřetelně inkongruentníúhel podle Norberga je větší než 100°

·                          kloubní štěrbina je rozšířená

·                          střed hlavice leží směrem dovnitř až vně horního okraje acetabula

·                          přední okraj acetabula je zaoblený až zploštělý

·                          vyskytují se drobné neostrosti a malé příznaky osteoartrotických změn

·                          úhel podle Norberga je větší než 100°

Stupeň 3 / D / střední:

·                          zřetelná anatomická nepravidelnost

·                          výrazná inkongruence mezi hlavicí a acetabulem se zřetelnou subluxací

·                          přední okraj acetabula je oploštělý a může získat až hřibovitý tvar

·                          zřetelné příznaky sklerotizace, ´´Medúza´´ a Morganova linie, tvorba ostefytů v oblasti krčku a acetabulárního okraje

·                          úhel je vetší jak 90°

Stupeň 4 / E / těžká:

·                          výrazná anatomická nepravidelnost

·                          zřetelná luxace a oddálení kloubních ploch, koxatróza, deformace hlavice

·                          oploštění předního okraje acetabula s tvorbou osteofytů

·                          Norbergův úhel je pod 90°

Výsledek posouzení se pak zapisuje jako stupeň nálezu DKK na každém kloubu zvlášť, oddělený lomítkem např. DKK 0/0, 1/1, ale také 0/2, 2/3 atd.
  

 

Existují i jiné formy posuzování

 

Je překvapivě zajímavé srovnávat způsoby vyhodnocování DKK v různých zemích. Systém hodnocení postižení kyčlí třeba v USA a v Evropě se poměrně liší (vyhodnocování snímků v USA je   objektivnější, než u nás, protože se k jednomu snímku vyjadřují 2 až 3 veterinární specialisté nezávisle na sobě a teprve z jejich hodnocení se provádí konkrétní závěr, kdežto u nás hodnotí snímek jen jeden jediný lékař). Ani v rámci některých evropských zemí, jež jsou všechny členy FCI, není bodovací systém jednotný. Tak například existuje americké klasifikační schéma OFA (Ortopedická nadace pro zvířata), britský a švýcarský bodovací systém, švédské schéma posuzování a naše číselné vyjádření. To bohužel samozřejmě neprospívá přílišné objektivitě při vyhodnocování snímků a nechává relativně volný prostor pro spekulace. (Věřte, nevěřte, i v naší republice se našlo dost takových ambiciózních chovatelů, kteří se nedokázali smířit s tím, že jejich zvíře bylo u nás předběžně klasifikováno jako DKK 2/2 nebo 3/3 a tudíž dále nepoužitelné v chovu, psa vyvezli do země, o které věděli, že kritéria vyhodnocování jsou přece jen mírnější a po zhotovení a vyhodnocení snímku se vraceli se psem, který měl najednou oficiálně kyčle zcela zdravé a pes byl posléze bez problémů do chovu zařazen. Na tuto skutečnost doplatil u nás chov několika plemen, kdy se za mnohými „špičkovými“ importy ze země původu skrývala dysplazie vyššího stupně, která se pochopitelně ihned projevila v chovu ve zvýšené míře).


V USA vyvinuli zcela odlišnou metodu hodnocení DKK. Zhotovují se dva RTG snímky – jeden, kdy ke kloub v kloubní jamce, druhý, kdy je silou odtažený co nejdále od jamky. Měří se tzv. „volnost kloubu“. Toto vyšetření lze provádět již ve věku 4 měsíců. Bylo zjištěno, že naší metodou vyhodnocení negativní psi (DKK 0/0) mají podle USA hodnocení v 50 % volné klouby a tedy i dysplazii! I proto se nedaří DKK z chovů vymýtit.

 

Postup zhotovení snímku

 

Pokud se rozhodnete vyšetření na DKK absolvovat (a to byste jako pravověrný hovíkář určitě měli),  je zde pár poznámek k tomu, jak tuto proceduru bez problémů zvládnout.

Tyto snímky mají vypovídající hodnotu o stavu kyčelních kloubů nejdříve ve 12 měsících života psa, u gigantických plemen potom je 18 měsíců. Nejideálnější věk pro posouzení kyčelních kloubů je 24 měsíců.  Ale hovawarti se rentgenují již od 12 měsíců věku.

Měli byste vědět, že k posouzení psa smí dojít jen jednou. Pokud jste již posouzení DKK absolovovali, je marné pokoušet se znovu. Posuzovatel je povinen si tuto skutečnost ověřit podle tetovacího čísla, či čísla mikročipu.
Před samotným vyšetřením by pes neměl 24 hodin přijímat potravu a min. 6 hodin před ním ani pít. Ovšem záleží na druhu narkózy, nám bylo doporučeno psa nekrmit v předvečer vyšetření a o vodě se nemluvilo. Proto je to jedna z důležitých věcí, na kterou byste se měli při objednávání vyšetření rozhodně zeptat.

Psa bychom měli na vyšetření objednat samozřejmě v době, kdy se nám jeví jako naprosto klinicky zdravý (na DKK se nemohou vyšetřovat háravé a březí feny). S sebou si vezměte průkaz původu psa (žádáte-li oficiální vyšetření a vyhodnocení, jinak není třeba), náhubek (některá pracoviště vyžadují, aby by byl pes po aplikaci narkózy alespoň dočasně opatřen náhubkem, kvůli možné agresivitě při počátečních účincích sedativ) a nejlépe ještě jednoho pomocníka (manipulace se psem u rentgenu, přenášení do auta atp.). Pomocníkem nesmí být těhotná žena (to dá rozum), ani dítě do 18 let.

Po příchodu do ordinace vám psa zváží a prohlédnou, zda je schopen zákrok v celkové narkóze absolvovat. Nám pan doktor poslechl srdíčko. Dále zkotroluje již zmíněné tetovací číslo, porovná s PP a stejné číslo umístí na váš snímek. Pokud je tetovací číslo nečitelné, nesmí rentgen provést. Může psa přetetovat, pokud se na tom s ním domluvíte.

Aby bylo zajištěno dostatečné uvolnění svalů, provádí se vyšetření výhradně v celkové narkóze. Nabídnou-li vám absolvování vyšetření jen v mírné sedaci zvířete, zdvořile odmítněte. Možná byste nějakou korunu v první fázi ušetřili za aplikaci narkózy, ovšem s velkým rizikem, že takto provedený snímek bude nekvalitní a tudíž nevhodný pro další vyhodnocení, což se naopak prodraží při nutnosti, pořídit snímek nový. Nemluvě o tom, že takto povrchně uspané zvíře se podle veterinární komory pro oficiální posouzení rentgenovat nesmí.

 

Pro vyšetření kyčelních kloubů na dysplazii se používá snímek, kdy pes leží v poloze na zádech, s pánevními končetinami nataženými navzájem rovnoběžně dozadu. K dokonalému napolohování se pes ukládá do tzv. lůžka ve tvaru písmene „V“ v průřezu. Na snímku musí být zachycená celá pánev, kost křížová a stehenní kosti včetně kolenních kloubů. Pro objektivní posouzení stupně DKK musí být projekce symetrická, jinak může dojít k chybné interpretaci rentgenologického nálezu. Snímek pro oficiální vyhodnocení musí být zřetelně označen zkratkou plemene a tetovacím číslem psa. Pokud je snímek v pořádku, odešle jej zhotovitel na adresu vámi zvoleného posuzovatele společně s vyplněným formulářem. V případě, že je zhotovitel snímku sám také oficiálním posuzovatelem, snímek vyhodnotí na místě. V opačném případě by se neměl k snímku vyjadřovat, proto se nedivte, když bude na váš dotaz odpovídat neochotně. O vyšetření se také provede záznam do průkazu původu. Po vyhodnocení obdržíte certifikát v dvojím vyhotovení. Jeden zůstane vám, druhý se odesílá na plemennou knihu. Vyhodnocovatel je povinen uchovávat vaše snímky deset let. Nesmí je dát do ruky majiteli.

 

Způsoby časné diagnostiky

 

Pouhé vyšetření pomocí extenzního snímku dle FCI v době před dosažením tělesné dospělosti (zejména mezi majiteli/chovateli pracovních plemen velmi rozšířené tzv. předrentgenování) dává velmi nepřesné výsledky ohledně schopnosti předpovědět vývoj DKK u dospělého psa. Štěňata, která mají na takovémto snímku negativní nález či minimální postižení, velmi často vykazují katastrofální laxitu kyčelních kloubů. Proto jsou speciální metody pro ranou diagnostiku.

Tato vyšetření jsou proveditelná a vyhodnotitelná již od 4 měsíců věku pacienta. Základem rutinního ortopedického vyšetření kyčelního kloubu u mladých zvířat je stanovení ortolaního příznaku.
Při tomto vyšetření musí být zvíře pro dobré vyhodnocení v sedaci nebo celkové anestezii. Pacient je umístěn do hřbetní nebo boční polohy a vyšetřující provádí tlak přes stehenní kost na hlavici. U zvířete se zvýšenou laxitou (volností) kyčelního kloubu dojde k jejímu „vypadnutí“ z kyčelní jamky. Při odtažení stehna od střední roviny dojde pro vyšetřující k víceméně dobře zaznamenatelnému vpadnuté hlavice zpět do jamky se zvukových „klik“ fenoménem, který označujeme jako – Ortolaniho příznak. Po přitažení stehna ke střední linii dojde opět k citelnému vyklouznutí hlavice z jamky a tento fenomén se označuje jako Barlowův příznak. Toto vyšetření se musí několikrát opakovat (pro větší přesnost) a úhly vpadnutí a vyklouznutí (úhel redukce a subluxace) se změří a zaznamená. Čím větší je úhel redukce, tím je větší laxicita kloubu a tím větší podává informaci o „kvalitě“ horního okraje jamky (rozložení sil v kyčelním kloubu). S rostoucím úhlem redukce se zvyšuje riziko rozvoje DKK a těžkých artrotických změn.


Pro stanovení závažnosti změn na kyčelním kloubu a volby vhodné terapie (konzervativní nebo chirurgické) se provádějí následující rentgenologická vyšetření:

Standardní extentní VD snímek
Je to projekce zmiňovaná výše, kdy pacient v hluboké sedaci nebo celkové anestezii je umístěn do hřbetní polohy a končetiny jsou v extenzi (natažení) paralelně vůči sobě a víceméně paralelně s podložko a pánev je souměrná. Sice je výpovědní hodnota nižší než u snímků pořízených po dosažení 12 měsíců věku, ale v případě výrazné laxicity anebo rozvoji artrózy je i v tomto věku přínosná. Navíc při plánovaném chirurgickém zákroku napomáhá například správné volbě chirurgických implantátů a ujasnění anatomických poměrů. V této pozici hodnotíme Norbertův úhel jako indikáter laxicity (volnosti) kyčelních kloubů (normálně více než 105°), rozvoj a charakter artrotických změn, souměrnost (kongruitu) kloubních ploch, úhel krčku vůči podélné ose stehenní kosti, tzv. úhel inklinace (130° u zdravých jedinců) a zanoření hlavice do jamky (její krytí má být u zdravého kloubu více jak 50%).

Distrakční snímky (Penn hip metoda)
Toto vyšetření je diagnostické již ve 4. měsíci věku a mezi 4. a 6. měsícem věku vysoce prediktivní pro rozvoj DKK. V tomto věku nemusí být extenzní VD snímky diagnostické. Při tomto vyšetření se zřizují dva snímky, jeden v neutrální pozici a druhý distrakční a sleduje se posun hlavice kosti stehenní vně jamky. Důležité je, aby nedošlo k rotaci kloubního pouzdra. Získá se tím tzv. distrakční index (DI), který je mezi 0 a 1. Hodnata 0,3 se považuje za hraniční pro vznik DKK, ale neplatí to vždy.
Velmi názorně popisuje časnou diagnostiku tento článek.

Doplňující RTG vyšetření
Dar projekce (na horní okraj jamky kyčelní) - Tato projekce popsaná Dr. Slocumem je ideální na posouzení sklonu horního okraje kyčelní jamky (acetabula) a výběr nejvhodnějšího postupu léčby. Pes leží v hrudní poloze s pánevními končetinami paralelně s tělem. Patní hrboly jsou zvednuty asi na 10cm nad podložku, což způsobí rotací pánve tak, že RTG paprsky procházejí pánví paralelně s dlouhou osou. Díky této projekci je na průřezu vidět zátěžová plocha acetabulární části kyčelního kloubu. U zdravého kyčelního kloubu je hlavice kongruentní (souměrná) s jamkou. Úhel sklonu DAR je méně než 705° od roviny kolmé k dlouhé ose pánve. U dysplastického kloubu je DAR zaoblený a tupý díky erozím. Sklon může být u těžších případů i 20° a někdy i větší. Hlavice je vybočena dorzolaterálně (nahoru a vně), je možné zjistit přítomnost osteofytů (kostních nárůstků) na vnějším okraji DAR nebo vyplňující kyčelní jamku.

 

1. „Žabí“ („Otevřená kniha“) projekce

I zde je zvíře ve hřbetní poloze a končeny jsou drženy kolmo k dlouhé ose pacienta a v maximálním odtažení. Tímto doplňujícím snímkem lze upřesnit rozsah artrotických změn.

 

2. Boční snímek (Latero-laterální projekce)

Tato projekce v první řadě slouží k posouzení artrotických změn v kyčelních kloubech, hodnotí stav bederněkřížového přechodu (pomáhá k vyslovení nebo vyloučení podezření, že problém vychází z páteře) a také k postavení hlavice vůči krčku, tvz. úhlu ante/normo/retroverze.

 Zpět na obsah

  

LÉČBA DYSPLAZIE

 

Dysplazie kyčelního kloubu je bohužel postižení, které se nedá vyléčit. Může se však jeho vývoj zpomalit. 

 

Konzervativní terapie DKK

je především omezení fyzické zátěže, redukce tělesné hmotnosti, rehabilitace, používání chondroprotektiv neboli „kloubní výživy“. Většinou jde o přípravky na bázi glukosamin a chondroitin sulfátu, někdy i MSM a želatiny, Používání krmiva obsahující vysoké množství eikosapentanové mastné kyseliny (EPA), která výrazně zpomaluje vznik degenartivních změn a vede u většiny pacientů ke zlepšení pohyblivosti. Místo k ležení by mělo být měkké a suché. V rámci fyzioterapie je možno použít elektrickou dečku k prohřívání kloubů, zvýší se tak prokrvení tkáně, což vede k úlevě od bolesti. Na doporučení lékaře můžeme podávat léčiva s protizánětlivým, protibolestivým a protiartrotickým účinkem (analgetika, anabolika a nesteroidní antiflogistika). 

Lékaři radí, že je možné KRÁTKODOBĚ podávat proti bolesti ASPIRIN (nejlépe šumivý fy. Bayern), případně Rimadyl, Brufen aj., ale upozorňují, že jejich dlouhodobé používání může způsobit vředovatění žaludeční sliznice a destrukci chrupavčitých tkání = napomáhají artróze (vyhánění čerta ďáblem?).

Doporučuje se podávat CHONDROPROTEKTIVA (GAG, Chassoton, Canavit aj.), která by měla napomáhat tvorbě a ochraně chrupavčité tkáně. Dle lékařů není zcela jisté, zda se tyto látky dostávají při perorálním podávání (v potravě) až k těm vrstvám tkáně, kde mohou pomoci, ale nevylučují to (injekční formy fungují 100 %, ale obtížně se shánějí a jsou hrozně drahé). V každém případě jsou neškodné. (Z  cizích zkušeností však podávání některé z forem těchto preparátů doporučuji, viditelně psům pomáhají).

 

Hlavní zásady jak zacházet se psem s DKK
- neběhat za míčkama a klackama
- nehrát si se psy (kvůli rotačním pohybům a taky že by mu mohl druhý pes ublížit, kdyby do něj vrazil ze strany)
- neskákat překážky
- minimální teplota -5°C (při ubytování venku)
- kloubní výživa
- při kulhání chůze na vodítku na měkkém povrchu dokud se to nezlepší,
- ideální pohyb je pravidelný lehký klus a plavání
- neběhat cvalem a tryskem, hlavně dokud je ve vývoji
- nejdůležitější je osvalení, aby kloub držel sval, lze ho podpořit hlavně plaváním

Jak nasvalit psa  

Potřeba je krátká, intenzivní zátěž - tahání břemen (v létě pneumatiku, v zimě třeba boby s nějakým závažím), "škrábání" do prudkých kopců (v pomalém tempu, nikoliv rychlé vybíhání), chůze nebo klus ve vysoké trávě, hlubším sněhu, chůze po oranici, ideální je plavání (ale pozor na studenou vodu). Prostě to, co mohutně nasvalí stehna, zadek a zádové svaly, aby váhu nenesly klouby. Dlouhodobá, byť mírná zátěž (např. ty dlouhé procházky) je ale velmi nevhodná a v konečném důsledku kontraproduktivní!

 

Chirurgické metody jsou preventivní (u mladých psů před ukončením růstu), které zabraňují vzniku, nebo zpomalují vývoj artrotických změn a paliativní (u starších zvířat) které zmírňují bolest vycházející z postiženého kloubu. Nejznámější jsou: 

 

Denervace kloubního pouzdra - Metoda, při níž jsou z postižené oblasti odstraněny nervy. Největší koncentrace senzitivních nervů z kloubu je lokalizována v kloubu v místech působení největšího tlaku. Následně kloubní pouzdro je natahováno nejvíce dopředu a vně – tedy do stran s největším počtem receptorů bolesti. Chirurgická metoda denervace kompletně zničí kloubní větve nervu hýžďového, nervu sedacího a v okostici větve nervů svalů situovaných kolem kloubu. Přeruší tedy vedení bolesti z postiženého kloubu a zamezí tak jejímu vnímání zvířetem. I když denervace ve srovnání s rekonstrukčními technikami řeší jen klinické příznaky, nesporně vede k přerušení bludného kruhu bolest – svalová atrofie – slabost – více bolesti …. Léčba metodou denervace zesiluje pánevní a stehenní muskulaturu, což stabilizuje kyčelní kloub. Tuto techniku mohou podstoupit jak velmi mladí, tak i velmi staří psi. Ve srovnání s mnohem invazivnějšími metodami (např. trojitá osteotomie pánve nebo totální náhrada kyčelního klobu) je denervace časově mnohem kratší, minimálně invazivní, nevykazuje těžké komplikace a je finančně mnohem méně náročná.

 

Trojitá osteotomie pánve (TOP), kdy je část pánve vyťata a vrácena na původní místo pod jiným úhlem, takže kyčelní kloub může lépe fungovat, provádí se u pacientů ve věku mezi 6-12 měsíci věku. Zlepšuje mechaniku kloubu (kongruence mezi acetabulem a hlavicí stehenní kosti) a snižuje artrotické změny kyčelního kloubu.

Resekce hlavice

Odříznutím kloubní hlavice se přeruší kostní kontakt  a zdroj bolesti, časem se vytvoří fibrózní spojení – pakloub. Metoda je určena psům s vysokým stupněm artrózy a bolesti. Limitující je její využití u jedinců do hmotnosti 15 kg. Při této metodě je důležité zvládnout rekonvalescenci. Spočívá nejdříve v procvičování končetiny pasivními pohyby, později aktivně, plaváním apod. Rychlost s jakou se pacient bude zotavovat závisí také na stupni atrofie svaloviny před operací.

Cca před 4-5 lety začali dělat resekce i velkým plemenům. Pesani na tom v pohodě běhají, ale samozřejmě je otázka,zda je to udrží celý život. Ale to se ukáže dejme tomu za dalších 4,5 let až budou staří. Momentálně se u velkých plemen doporučuje počkat dokud pesan nemá velké bolesti a resekci udělat až pak. Prostě pro jistotu  se to snažit oddálit, protože podle všeho těch 5 let minimálně velkého psa "klouby" po resekci unesou. Takže pokud jde velký pes pod kudlu v 6 letech,je velký předpoklad,že až do smrti bude v pohodě běhat

 

Juvenilní pubická symfiziodéza (JPS) díky které dochází k předčasnému ukončení růstu části pánve, vhodná pro pacienty ve věku 12 –16 týdnů. 

Resekce hlavice stehenní kosti odstraňuje zdroj bolesti a časem se vytvoří fibrózní spojení – pakloub. Metoda je určena psům s vysokým stupněm artrózy a bolesti. Limitující je její využití u jedinců do hmotnosti 15 kg.

Kyčelní endoprotéza je implantování celého umělého kloubu. U nás je ve stadiu příprav  a finančně náročná. Je to nejpřijatelnější řešení problémů doprovázejících dysplazii, ale  její provádění je u nás skutečně ojedinělé. Je velice náročné na erudovanost operatéra a sterilitu operačního prostředí.  Bohužel u nás 200 000 Kč je reálná cena. Každá noha operace po 10 dnech 80 000 a 120 000 endoprotéza kyčelních kloubů.

DARthroplastika: DAR je zkratka pro dorzální (horní) okraj acetabula (z angl.dorsal acetabular rim). Principem DARthroplastiky je odebrání kostního štěpu z jiné oblasti pánve a jeho implantace na dorzální (horní) okraj acetabula. Tím dojde k prohloubení jamky a hlavice femuru získá zábranu pro luxaci z mělké jamky acetabula. Tato procedura je relativně nová a velmi zřídka prováděná. Výběr kandidátů je velmi opatrný- jsou to nejčastěji psi, kteří jsou již příliš staří na provedení TPO nebo se u nich začala již rozvíjet artróza. Zavedení této metody do praxe při řešení DKK je poněkud kontroverzní. Dlouhodobé výsledky (tzn.jak se pacientům daří když zestárnou) zatím nejsou známy, neboť metoda není prováděna dostatečně dlouho, aby se mohly udělat objektivní závěry na větší skupině pacientů. Opět je zapotřebí zkušeností a speciálního instrumentária.

Sakroiliální klínová rotace: nová metoda, která je považována za alternativu k TPO. Je technicky jednodušší, může se provést oboustranně z jedné operační rány a dosahuje se při ní obdobného stupně rotace pánve jako při TPO. Principem je implantace speciálního kovového klínu mezi kost křížovou a kost kyčelní-tím dojde k naklonění pánve. Metoda zatím čeká na podrobnější klinické studie.

 

Pooperační péče
Po provedení TPO a implantaci totální endoprotézy je vyžadován několikaměsíční klidový režim. Psi po ostektomii hlavice femuru (FHO) vyžadují naopak časnou fyzioterapii a co nejčasnější aktivitu pro vytvoření adekvátního pakloubu. Jestliže se pacient po FHO dlouho nepohybuje, tvorba vaziva omezí rozsah pohybu v pakloubu a funkci končetiny. Již za několik dní po zákroku je třeba začít s cvičením pasivní flexe a extenze- v rozsahu, jaký nám bolestivost pacienta umožní. Pokud je pacient toleruje, zavádíme co nejdříve krátké vycházky na vodítku. Pomalá chůze nutí pacienta končetinu zatěžovat více než rychlejší typy pohybu.

V případě TPO a endoprotézy je uspokojivá zátěž dosahována většinou okolo 6 týdnů po operaci. U pacientů po FHO je plné funkce dosaženo za pár týdnů, ale i měsíců. Po FHO dosahuje pacient 80-85% funkce normální končetiny, ale je schopen bezbolestné chůze, běhu a hry. U psů po TPO je možné začít s krátkými procházkami na vodítku od 6. do 12. týdne po operaci a postupně zvyšovat délku i intenzitu zátěže. Volný pohyb a chůze do schodů by měl být umožněn až ke konci tohoto období.

 

 

Alternativní řešení

Veterinární akupunktura a akupresura, lze je dále kombinovat s jinými metodami, jako jsou herbologie, gemmoterapie. Nelze tuto metodu kombinovat s homeopatií.

Homeopatie- je zmiňována, ale konkrétní homeopatika se mi vypátrat nepodařilo.

V literatuře je uvedena i možnost alternativní terapie, kdy se aplikují dutou jehlou v akupunkturních bodech implantáty zlatých částic, které neutralizují negativní elektrický náboj v kloubu a snižují bolest.

Aplikují se extraartikulárně do oblasti kloubu. Účinek by se měl dostavit do jednoho týdne.(Kromě výše zmínky jsem ale nikde nenašla další popis této metody)

Jednou z nejvíce užitečných forem terapie pro vaše mazlíčky je vodoléčba a podvodní posilovny. Využitím blahodárných účinků vody lze minimalizovat bolest a ochablost kyčelního kloubu.  Tato forma léčby je velmi efektivní při snižování otoků a bolestí.

V zahraničí se rovněž s dobrými výsledky zkouší léčba pomocí pijavic. Certifikované pijavice sice seženete už i u nás, ale jestli si na takovou léčbu troufnete…

Vhodná je také jemná masáž v oblasti kyčelních kloubů.

Masážemi svalů a fyzioterapií lze pomoci uvolnit ztuhlé svalstvo a zvýšit rozsah pohybu v kloubech. Je třeba pamatovat na to, že pacient je bolestivý a začít pomalu a postupně trpělivě zvyšovat rozsah pohybu v kloubu při pasivním cvičení. Zpočátku lze jemně konečky prstů masírovat okolí postiženého kloubu a postupně zvyšovat tlak i rozsah masírované oblasti. Po zahřátí poté provádět flexi (pokrčení) a opatrně i extenzi (natažení) pánevní končetiny. Možným doplňkem jsou i různé masážní gely.

Pochvalně jsou v této souvislosti zmiňovány tzv. bowenovy masáže.
Ulehčení denních aktivit: Chůze do schodů a ze schodů je často pro psa postiženého artrózou velmi náročná-problém může být i vyjít z domu na venčení. Někteří majitelé to proto řeší budováním přenosných ramp, které používají pro ulehčení chůze do schodů a z auta. Zdánlivou samozřejmostí je měkký, pružný pelech pro psa, klidně i s polštářem, který uleví jeho kloubům.

 Zpět na obsah

ZÁVĚREM

 

Zatím se DKK vymýtit z našich chovů nedaří, alespoň ne tak dokonale, jak by si jistě každý přál.  Všechny příčiny zdaleka ještě nebyly prozkoumány a výzkum v tomto směru je doposud v plenkách.  Dědičnost tohoto onemocnění je rovněž poměrně složitá a vyřazování všech postižených psů, včetně jejich příbuzenstva je naprostou utopií, takováto selekce by zúžila  chovné základny a u některých plemen, kde je počet chovných jedinců nízký, je nemožné vyřazovat i psy s nižším postižením.  Z tohoto hlediska jsou hovawarti docela ve výhodě a v posledních letech došlo k výraznému pokroku, který byl pochvalně zmíněn i v rozhovoru  s naším posuzovatelem  MVDr. Ekrem otištěném v přeloňském roce v časopise Psí sporty. Proto je třeba na nové majitele hovawartů apelovat, aby pokračovali v práci  klubu a nebránili se rentgenům kyčlí svých svěřenců.  Pro každého z nás je to těžké, nechat svého psa uspat a nervózně vyčkat výsledků vyhodnocení. Ale děláme to  pro svého psa.  Pokud  se  včas dozvíme o případném onemocnění, máme spoustu možností, jak zabránit dalšímu poškozování kloubů a pomocí včasné léčby zmírnit, nebo dokonce odstranit svému psovi obtíže a případné bolesti, kterým by se jinak nevyhnul. Uvědomte si, že těžké případy dysplazie často končily a možná někde i končí  ortelem nejsmutnějším. Nikdo z nás nechce, aby to potkalo jeho psa.

V této souvislosti si neodpustím připomenout největší nebezpečí koupě hovawarta bez PP.  Pokud si myslíte, že koupí bezpapírového štěněte po papírových rodičích  uděláte terno, může se z toho vyklubat pěkná patálie. Papíroví rodiče totiž nebyli zařazeni do chovu z určité příčiny. A tou může být právě onemocnění DKK.  Málokdo je z nás tak bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné hovawarty.

 

Na velmi varovný příběh jsem narazila na těchto stránkách.Jak to všechno začalo aneb na dysplazii kyčlí mám prostě štěstí

Článek začíná informacemi o DKK a je zakončen osobní zpovědí autorky. 

 

A pokud si koupíte  hovawarta s PP a budete mít tu smůlu,  že spadnete do těch obávaných 12-ti procent, pak bude velmi pravděpodobně postižení zcela nízké, takže na kvalitu vašeho života se psem mít vliv nebude. Tehdy se přimlouvám za chovatele, nekamenujte je, protože zatím nikdo nedokáže  eliminovat z chovu DKK totálně, naopak, chovatel vás může na oplátku osočit, že jste to byli vy, kdo něco při růstu štěněte zanedbal.  Takové vzájemné obviňování nikam nevede a psům nepomůže.  Pokud si  kupujete pracanta a kamaráda, pak jím hovavart jistě bude bez ohledu na stupeň DKK. Pokud chcete chovného psa, pak musíte počítat s tím, že na vás čeká vícero milníků, které vás mohou na cestě k uchovnění zastavit.   Nejenom rentgen DKK. Nikdo vám u štěněte nedá záruku, „pane, tohle bude na beton šampion!“  Jsou plemena, kde je cena štěňat navýšena o náklady za rentgeny a posouzení a pokud je podstoupíte, pak vám chovatel  navýšení vrátí. V Hovawart klubu tyto  praktiky nejsou zvykem, všichni doufají, že svým štěňátkům najdou nejenom milující, ale i odpovědné páníčky.  Jak bylo řečeno v úvodu, dysplazie je mrcha zákeřná a proto je nejlepší  se proti ní spojit!  Přeji všem statečným rentgenujícím se pejskům, aby jim nula od nuly pošla!!! (A nebojte se, strach má velké oči, o tom něco vím…)   

 

Schválně nechávám pod článkem prostor k diskusi, možná i vy jste narazili na zajímavý článek, máte zkušenost, nebo vlastní názor k problematice DKK. Budu ráda, když se připojíte.

 Zpět na obsah 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

DKK

(eN., 5. 2. 2015 23:55)

Dobrý den,

mame JRT /bpp/ a zjistili nam v jeho 10mesicich DKK , ve zprave mame 103 stupnu na obou nohách.. Ještě k tomu ma sklerotizaci beder.pateře... Pan doktor říkal, že bohužel krom chondra a omezeni pohyb režimu (moc nam nejde omezit on je jak hopík hyperaktivni) nejde nic delat :( teda až na endoprotézu,ale že to je otázka stovek tisíc a ze pro tkhle male psiky to delaji snad jen v zahraničí :( ... Zkusili jsme ještě dornovu metodu, pani mi doporučila nejaké cviky co delat... tak uvidíme, snad nam vydrži co nejdýl brouček ... Budu ráda za další postřehy a zkusenosti paníčků podobně "postižených" pejsků

Děkuji

(Alena, 19. 3. 2013 19:33)

Chtěla bych moc poděkovat za tento tak obsáhlý článek! Naší fence byla nedavno zjištěna dysplazie a zde jsem konečně našla odpovědi na otázky, které mne ještě během našeho společného soužití po tomto zjištění napadly! Opravdu moc děkuji! :-)